Středa 23. září 2020
Svátek slaví Berta, zítra Jaromír
Oblačno, déšť 22°C

Věra Biněvská-Holuběva: Ve čtrnácti nastoupila do armády, její sestra přežila boje v Nízkých Tatrách

13. února 2020 | 06:00

Věra Biněvská-Holuběva se narodila v září roku 1929 na Ukrajině, ve městě Umaň, v rodině s českým původem. Věra a její starší sestra Vanda patřily mezi statečné mladé dívky, které narukovaly za druhé světové války do armády a zúčastnily se těžkých vojenských operací.

Osudy rodiny Biněvských jsou spojené se vznikem 1. československé jednotky v Sovětském svazu a obecně s boji na východní frontě během druhé světové války. Věra Biněvská-Holuběva byla jednou z těch statečných dívek, které i přes svůj nízký věk narukovaly do armády a zúčastnily se těžkých vojenských operací po boku mužů. Do svého vyprávění zahrnula i osudy své starší sestry Vandy, která zemřela v roce 1991.

Průlomem v rozrušení tradiční představy, že do armády ženy nepatří, se stala první světová válka. Tehdy poprvé, aniž by musely skrývat svou totožnost, nastupovaly ženy v řadách dobrovolnických oddílů do bojů. Skutečný zlom ale představovala druhá světová válka, kdy se role žen zdaleka neomezovala jen na vykonávání zdravotnické služby.

V období let 1939–1945 ženy působily jako spojařky, tankistky, pilotky, špionky či ostřelovačky (snajperky). V pomocných jednotkách, které armádě zajišťovaly určité zázemí, působily pradleny, pekařky nebo opravářky porouchaných zbraní a strojů. Nejvíce ženských příslušnic měla Rudá armáda, ve které ženy mohly zastávat téměř všechny vojenské funkce. Ženy, které byly československými občankami nebo které k Československu vázal jiný vztah, byly nasazeny v bojích na Středním východě, v Jugoslávii, v Anglii a v Sovětském svazu. 

Věra Biněvská pochází z rodiny s velmi pestrými osudy. Její matka Růžena Biněvská, rozená Hamerníková, se narodila v roce 1900 na Ukrajině ve městě Slavuta a měla ještě šest sourozenců. Tato početná rodina však žila převážně na Třeboňsku. Růžena se v roce 1917 provdala za Nikonora Biněvského, který také pocházel z Třeboňska, a vzápětí odjela s novomanželem za svým otcem Janem Hamerníkem. Vypuknutí ruské revoluce ve stejném roce přimělo Jana Hamerníka k návratu do vlasti, ale jeho dcera Růžena, provdaná Biněvská, onemocněla tyfem a na Ukrajině zůstala.

Manželé Biněvští se na Ukrajině usadili natrvalo. Věra Biněvská začala v Umani chodit do školy. "Česky jsme nesměli mluvit, ani doma. Nikdo nesměl vědět, že jsme Češi. Mělo to svůj důvod. Na Ukrajině žila i maminčina sestra s manželem, který byl Polák. Jeho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme utekli pryč.“ Krátce před vypuknutím druhé světové války v Evropě se tedy rodina Biněvských-Morozovičových přestěhovala do Koltubanky, železničního uzlu v Orenburské oblasti. 

Do Buzuluku

Dne 17. ledna 1942 sovětský rozhlas zveřejnil ve svém vysílání výzvu pro všechny občany Československa zdržující se zrovna na území SSSR, aby se hlásili do československé jednotky formující se v Buzuluku pod velením pplk. Ludvíka Svobody. Do tohoto jihouralského města se začaly sjíždět celé rodiny emigrantů, uprchlíků nebo těch, kteří v sovětských zemích delší dobu pobývali.

Jako první narukovala do armády starší sestra Vanda, které v té době bylo šestnáct let. Maminka Růžena Biněvská se stala hospodářkou ve velitelském domě pplk. Ludvíka Svobody, tam zároveň celá rodina bydlela. Věra Biněvská si tak pamatuje na mnoho osobností, které do velitelského domu chodily – např. na Sergeje Ingru, na Heliodora Píku, Zdeňka Fierlingera, Klementa Gottwalda s manželkou a další. Jediná, která nebydlela s rodinou, ale v buzuluckých kasárnách, byla sestra Vanda Biněvská.

Náhradní pluk

V době, kdy Vanda Biněvská odjela s 1. čs. polním praporem blíž k frontě, Věra s maminkou Růženou a mladším bratrem Mirkem zůstala v Buzuluku, kde pokračoval výcvik takzvaného náhradního pluku. Velitelem se stal npor. Jaroslav Dočkal. Dobrovolníci žili v Buzuluku s rodinami. Věra navštěvovala v Buzuluku základní školu, pomáhala mamince ve velitelském domě a starala se o mladšího bratra Mirka. Její touhou však bylo vstoupit do armády stejně jako její starší sestra.

Příležitost přišla až v Jefremově, tam se náhradní pluk vydal z Buzuluku na přelomu let 1943/1944. "V Jefremově už mně bylo čtrnáct let a už jsem mohla nastoupit.“ Věra sice ještě nebyla plnoletá, a do armády by tedy vstoupit neměla, ale jako některé další nezletilé děti ani ona už nemohla chodit do školy a možnost cvičit jako ostatní vojáci pro ni měla význam. Věra byla odvedena v Jefremově jako vojín-elév (učeň) dne 29. ledna 1944.

V Jefremově

V Jefremově Věra absolvovala základní výcvik. "Jako elévky jsme nebydlely v kasárnách, ale doma. Ale ráno v šest hodin jsme už musely být na cvičišti a měly jsme výcvik jako ostatní – střelba a tak dále. Byly jsme tak šťastné, že jsme to zvládly.“ Zároveň se v Jefremově formovala 2. paradesantní brigáda, kam pochopitelně narukovaly i ženy. Věra také absolvovala parašutistický výcvik, ale nakonec jí seskok nebyl povolen. Po základním výcviku byla přidělena do radiotelegrafického kurzu a v srpnu roku 1944 mohla být od náhradního pluku převelena k 1. československému spojovacímu praporu.

V Jefremově narukovala do 2. paradesantní brigády v roce 1944 i Vanda Biněvská. Ta se mezitím uzdravila z vleklé nemoci způsobené dlouhým pobytem v sněhovém okopu u Sokolova. Tentokrát měla pracovat jako zdravotnice. 

Výsadkářky na pomoc Slovenskému národnímu povstání

Akce na pomoc Slovenskému národnímu povstání se z 2. parabrigády zúčastnilo celkem patnáct žen, včetně Vandy Biněvské, ta byla nasazena jako zdravotnice. Vanda Biněvská se nejprve připojila k partyzánské skupině Jegorova a s ní zažila náročný přechod přes horský hřbet Chabenec. "U Sokolova jsem zažila hrozné pochody, ale s pochodem po horských hřbetech a na Chabenci je nelze srovnat. Byli jsme při něm přepadeni Němci. Naše brigáda se probojovala ven a k večeru se dostala k partyzánské skupině Jegorova. Protože se však nepřítel objevil v blízkosti, byli jsme nuceni přejít na druhou stranu Chabence. Namáhavý pochod trval tři dny a tři noci. Další den se brigáda vydala na pochod – pochod smrti k Ďumbieru. Šplhali jsme po příkré stráni za nepříznivého postavení. Němci byli na kopcích, zatímco my v dolině v odkrytém terénu. V poledne jsme se dostali na protější hřeben hory. Celou noc jsme po něm šli. Ten strašný pochod si vyžádal asi šedesát životů. Vyčerpáním při něm zahynul i poslanec Jan Šverma.“

Věra Biněvská potvrzuje, že přechod přes Chabenec patřil zřejmě k nejnáročnějším akcím na slovenském území: „Vyprávěla mi, jak to bylo těžké. Byla zima, vítr, mráz. Sníh byl zledovatělý, museli se držet za ruce, a kdo se nedržel, tak spadl. A hodně tam zahynulo lidí. Nespali několik nocí. Kdo usnul, tak ten už nevstal. Později Vanda psala, že si tam na chvíli zdřímla, ale naštěstí ji někdo vzbudil.“ Vanda se ochotně hlásila i na průzkumy do vesnic a opatřovala jídlo pro partyzány. „Ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli fašisti, tak ona řekla vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, zkrátka co potřebovali. Chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou v březnu ji chytili.“

Následkem omrzlin, které utrpěla u Sokolova, mívala Vanda Biněvská často bolesti. Kvůli nim se zřejmě pokusila vyhledat lékařskou pomoc a v Dolní Lehotě byla zadržena Němci a dopravena do Banské Bystrice. "Vanda měla pořád bolesti, obrátila se někam k doktorovi a oni ji chytili. To už byl ale takový čas, že oni sami se museli zachraňovat. Protože oni viděli, že bude konec války, a museli utíkat. Tak možná proto se jí podařilo nějak utéct. To bylo její štěstí. Nějaká paní jí pomohla.“ Z Banské Bystrice utekla s ruskou partyzánkou ke skupině Stalin. Se svou 2. paradesantní brigádou se znovu setkala v dubnu v Kežmaroku, odtud je čekala dlouhá cesta do Prahy. Do svobodné Prahy dorazila s 1. československým armádním sborem v červnu roku 1945.

Konec války

Věra Biněvská se s ostatními radiotelegrafisty dostala přes Duklu do Liptovského Mikuláše a dále postupovali směrem na Moravu, tam je zastihl konec války. „Zrovna jsme se se Sylvou chystaly, že půjdeme spát, když najednou všichni začali křičet: ,Hurá, hurá, je konec války!‘ Lidi byli tak šťastní, objímali se, líbali a slavili, že už to skončilo.“ Vojáci a vojačky dorazili nejprve do Štěrbohol u Prahy, pak nastoupili 17. května do slavnostního průvodu Prahou, přičemž Věra Biněvská i její přítelkyně Sylva Laštovičková byly krátce předtím povýšeny do hodnosti desátnic.

Poválečné osudy

Po opadnutí euforie z konce války nastaly rodině Biněvských starosti se sháněním ubytování. Věra bydlela nejprve jako vojačka v Holešovicích. Později se jejich strýci Antonínu Hamerníkovi podařilo je v Praze vyhledat a poskytnout jim skromné bydlení. 

Na přelomu listopadu a prosince 1945 odjela Věra Biněvská do Lvova. "Stalo se, že generál měl záchvat a odvezli ho do Moskvy do kremelské nemocnice a tam zůstal tři měsíce. Já měla jen válečné doklady, a ty už neplatily. Tak jsem čekala, až se vrátí generál, aby mi pomohl dostat nové doklady. Maminka mezitím v Praze zemřela, nemohla jsem ani na pohřeb.“

V prosinci 1946 se v rodině generála Golubeva stala velká tragédie – dva jeho synové zahynuli při autonehodě. „Na to mi manželé Golubevovi nabídli, že mě adoptují. A to nejen kvůli tomu, abych jako cizinka neměla problémy. Oni mě měli rádi jako dceru a nechtěli mě ztratit. Tak jsem souhlasila, generál mě adoptoval a dostala jsem jeho jméno – Holuběva (rusky Golubeva). Napsal, že jsem Ruska a občanka SSSR. A nikdo nic nepoznal, rusky jsem mluvila dobře.“

Věra Biněvská-Holuběva dokončila takzvanou desetiletku a ve Lvově vystudovala (v letech 1953–1961) filologii na univerzitě. Jak dnes paní Věra říká, za Stalina nebylo možné navštívit rodinu, která žila v Praze. Teprve později, za Chruščova, si mohla se sestrou a bratrem dopisovat a v roce 1962 je jela i navštívit. Svou rodinu ale měla již ve Lvově – vdala se za kapitána Vadima Varjanicu. S ním pobývala krátce ve Vídni, kde Varjanica sloužil v sovětské zóně. Narodila se jim dcera Nataša, která nyní žije ve Lvově.

Později se s Vadimem Varjanicou rozvedla a znovu se vdala za lékaře Benjamina Skorodinského, primáře oblastní nemocnice ve Lvově, s ním měla dceru Angeliku. Věra Biněvská-Holuběva pracovala ve Lvově jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny. O návratu do Československa začala opravdu uvažovat až v roce 1991, tehdy zemřel její druhý manžel Benjamin Skorodinský a v Praze také její starší sestra Vanda.

V této době Věra Biněvská pobývala v Praze a navštěvovala sestru denně v nemocnici. Když se v roce 1993 vrátila na oficiální pozvání neteře Evy do Prahy, ocitla se v nezáviděníhodné situaci – neměla byt, práci ani české občanství. Po počátečních potížích sehnala s pomocí své neteře byt i práci a v roce 2000 získala i české občanství a také možnost odejít do zaslouženého důchodu. V roce 2001 se zde potřetí vdala. Dnes je členkou několika organizací sdružujících příslušníky a příslušnice československé armády a účastníky bojů druhé světové války, mimo jiné Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Portál www.pametnaroda.cz je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka funguje jedenáct let, jsou v ní zachyceny vzpomínky válečných veteránů, disidentů, lidí, kteří přežili holokaust, vyprávění politických vězňů, ale najdete tam i vyprávění agentů StB nebo členů komunistické strany. Každý rok uděluje Post Bellum v přímém přenosu České a Slovenské televize a Českého rozhlasu Ceny Paměti národa.

Post Bellum také realizuje celostátní vzdělávací projekty a workshopy pro žáky, studenty i dospělé. Společnost pravidelně organizuje i veřejné sbírky a kamapně jako je Den veteránů či Běh pro Paměť národa. Je důležité vzpomínky na 20. století zaznamenávat a vyprávět dál. Podpořte Paměť národa, vyberte si způsob, který vám nejlépe vyhovuje na: http://podporte.pametnaroda.cz

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa