2°C
Kmoškovi byli věřící rodina. To bohužel Ludmile zabránilo nastoupit na zdravotní školu, protože katolická církev byla v silné nelibosti komunistického režimu. Pamětnice se tak místo své vysněné školy vyučila ve Dvoře Králové přadlenou a nastoupila do továrny v Havlíčkově Brode, kde pracovala asi pět let.
Když v Havlíčkově Brodě otevřeli zdravotní školu ve večerní výuce, ani chvilku neváhala. "Já jsem viděla vidinu svých snů, takže jsem skončila až u pana ředitele pletařských závodů. Já říkám, že ho osvítil duch svatý a on mi dal povolení dělat školu mimo vyučení, mimo obor." Po pěti letech večerního studia se Ludmila konečně stala zdravotní sestrou.
Museli jsme poděkovat štockým komunistům
Ještě než Ludmila školu dostudovala, tak se seznámila s Josefem Čechem, který byl právě po patnácti a půl letech propuštěn z vězení. Josef Čech se narodil roku 1923 a v mládí vstoupil do armády. Stal se důstojníkem, ale po roce 1948 odmítl členství v komunistické straně. „Hned po roce 1948 z republiky odešel a pak se sem vrátil, takže dostal velezradu, vojenskou zradu a špionáž, byl odsouzen na 25 let těžkého žaláře a nevztahovala se na něj žádná amnestie.“
Situaci mu částečně usnadňovalo to, že ve vězení poznal výborné přátele. „Celou tu elitu vojenskou pozavírali, pokud nevstoupili do strany. Takže se pak všichni sešli ve vězení.“ Mimo jiné se spřátelil i s generálem Karlem Kutlvašrem, který byl během Pražského povstání velitelem českých vojsk. Josefa Čecha nakonec z vězení pustili v roce 1964. „Vyšel tehdy nějaký zákon, že po patnácti letech není naděje na převýchovu. Nakonec jsme museli poděkovat štockým komunistům, kteří řekli: Ať ho pustí, my si ho tu ohlídáme.“
Svatba pod dozorem STB
„Musím říct, že on přišel do kostela a viděl tam jedinou holku, takže jsme se seznámili. Rok jsme se znali. Neměl kde bydlet a mně ho bylo strašně líto. Všichni na něj koukali skrz prsty. Musel se každý den hlásit na místním úřadě. Měl těžkou podmínku.“ Ludmila s Josefem se spřátelili a přesně rok od seznámení se 5. června 1965 vzali. „Na naší svatbě bylo asi osm spoluvězňů, takže všechno bylo pod dozorem StB. Dokonce si to i fotili, jak vycházíme.“
Po svatbě Ludmila odmaturovala a brzy otěhotněla. V roce 1966 se jim narodil syn Jan. Pokřtěn byl opět v jejich osudné datum – 5. června. Po krátké mateřské dovolené začala Ludmila Čechová pracovat v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Pomáhala na onkologickém oddělení u primáře Krupičky, na kterého dodnes ráda vzpomíná. Tehdy se totiž rakovina nedala v podstatě nijak léčit, ale tento lékař dokázal pacientův stav zlepšovat svým laskavým přístupem. V roce 1967 se Ludmile narodila dcera a práci v nemocnici musela na nějakou dobu přerušit.
Tam byl poklidný život
Když byly dceři tři roky, Josefovi se v Chrášťanech u Českého Brodu konečně podařilo najít práci. Rodina se tedy ze Štoků stěhovala pryč a Ludmila začala pracovat v českobrodské nemocnici. „V Českým Brodě, i když nás hlídali, tak to nebylo tak zlý. Kolegové, co s manželem dělali, tak mu řekli, že se na něj byli ptát. My jsme tam byli doma. To, co jsme pak zažili tady, to se nedá srovnat. Tam jsme žili fakt poklidný život.“ Ludmila se obávala o svou práci v nemocnici, tak si raději v Praze dodělala nástavbu na radiologii, aby měla v medicíně větší uplatnění.
V roce 1975 zemřela Ludmilina maminka a rodinný domek ve Štokách zůstal prázdný. Čechovi proto uvažovali o návratu. Problém tkvěl v tom, že syn právě odcházel ze základní školy a chtěl se vyučit. Tehdy byla učiliště vždy přiřazena k nějakému závodu, ve kterém museli absolventi školy minimálně tři roky po vyučení pracovat. Čechovi se tudíž rozhodli, že by se měl syn vyučit raději už ve Štokách. Ludmilina dcera chtěla být po mamince zdravotní sestra. Ludmile se přes známé podařilo zajistit, že i přes velmi nepříznivý kádrový posudek bude dcera přijata na zdravotní školu v Kolíně. „Bylo mi jasné, že v Havlíčkově Brodě se na školu nikdy nedostane.“
Kvůli studiu dětí se tedy musela rodina na nějaký čas rozdělit. Josef se se synem přestěhoval do Štoků, kde začal pracovat na dostavbě místní pily, a Jan nastoupil do učení jako opravář stavebních strojů. Ludmila s dcerou zůstala v Chrášťanech a dcera byla skutečně přijata na zdravotní školu v Kolíně. „V roce 1982 jsme se přestěhovali sem do Štoků a tady nám začalo tóčo.“
Přátelství, o kterém se nám ani nezdá
Štoky jsou městečko nedaleko Havlíčkova Brodu, jenž byl silnou komunistickou výspou. Když se Čechovi vrátili, tak je okamžitě začali nepřetržitě sledovat a Josef Čech musel velmi často chodit na výslechy na místní Státní bezpečnost. „Stalo se nám několikrát, že nás známí potkali na ulici, ale aby nebyli vidět, že s námi hovoří, tak v půlce věty utekli.“ Ludmila v Havlíčkově Brodě nemohla najít žádnou práci. Zkusila proto nemocnici v Jihlavě a tam ji s nadšením ihned přijali.
Přežít v tomto velmi nepřátelském prostředí rodině pomáhala spousta přátel, kteří za nimi do Štoků jezdili. „Jezdilo za námi mnoho manželových přátel. V kriminále oni uzavírali přátelství, o kterém nám se ani nezdá. Opravdu, to byli bratři srdcem. Jeden druhému pomáhali.“ Čechovi se kromě dalších lidí přátelili s hvězdářem Jiřím Grygarem nebo opatem želivského kláštera Vítem Tajovským. Oporou jim byl i místní farář Jakubec, který byl také neustále sledován StB.
Mnoho podrobností o tom, jak moc byli sledovaní, se Čechovi dozvěděli až po roce 1989. „Někdy v těch letech nám nainstalovali odposlouchávací zařízení, nevíme kdy. Až po převratu nám řekli, že i za domem ve dne v noci stála auta a hlídala nás. Když tahali mýho muže a pátera Jakubce na výslechy, tak se divili, kolik toho vědí. Mysleli si ale, že odposlouchávají na faře. Bohužel to bylo u nás.“
V roce 1993 dostali Čechovi dopis, že v jejich domku je pravděpodobně odposlouchávací zařízení a že jim ho přijedou odstranit. „Hledali to tři čtvrtě dne, než to našli. Bylo to zamontovaný na půdě, zadělaný do podlahy, tam je klenutí v kuchyni. Mikrofonek puštěný mezi cihlama do kuchyně.“ Odposlouchávací zařízení, které měli v domě, bylo na tu dobu velmi moderní a přenášelo zvuk až na patnáct kilometrů. „Nemám to ve svém srdci. Nechci ani vědět, kdo se na nás podepisoval. Asi by to pak ten osten zanechalo, tak to radši nechci vědět.“
Člověk, který zůstal dítětem
Josefu Čechovi ještě před pádem režimu, který mu tolik ublížil, v roce 1988 vážně onemocněly ledviny. „Manžel ležel na interně, protože já jsem tam pracovala. Ráno jsem šla do ozařovny. Odpoledne jsem vylezla a už jsem se od manžele nehnula. Byla jsem tam celou noc.“ Když už to s Josefem vypadalo velmi špatně, tak si ho Ludmila chtěla vzít domů a pečovat o něj sama.
„Manžel měl vodu v plicích i v žaludku. Už to vypadalo na konec. Řekli mi, že zpřísní dietu, a já jsem jim řekla, že není co zpřísňovat, a jestli má umřít, tak si ho beru domů. Doktor zavolal primáře. Řekla jsem mu, že manžel byl patnáct a půl roku ve vězení. Doktor jen zalapal po dechu a hned ho poslal na dialýzu. Ten nám daroval ještě šest let života."
Josef Čech se tedy téměř zázrakem dožil sametové revoluce a ještě šest let prožil s rodinou. „Bylo nám osudným 5. června. Manžel zemřel na náš výroční den 5. června 1994.“ Pohřbíval ho jeho přítel a svědek ze svatby Vít Tajovský. Nedlouho po pohřbu však onemocněl i on a byl převezen do nemocnice. „Vzkázal pro mě, že by potřeboval, abych tam s ním dost často byla. Byl sám na pokoji a měl halucinace. Když jsem tam přišla, odkryla ho a zjistila, jak je proleženej, tak jsem tam udělala pěknej cirkus.“
Ludmila se rozhodla Víta Tajovského vzít do domácí péče. Chtěla ho odvézt ke své dceři, kde by o něj mohly pečovat obě, ale opat trval na tom, že zemře v želivském klášteře. A tak se v září 1999 přestěhovala Ludmila do kláštera Želiv, aby zde o Víta Tajovského pečovala.
V Želivě pečovala Ludmila o umírajícího opata tři měsíce. Zemřel 11. prosince 1999 na zápal plic. „Byl to úžasný člověk. To byl člověk, který zůstal dítětem. On nikdy za ta léta, a že jsme byli hodně společně, nikdy neřekl o nikom zlý slovo a nikdy nikoho neodsuzoval,“ vzpomíná.
Ludmila byla o více než dvacet let mladší než její manžel a tím pádem i než většina jeho přátel z vězení. Osm let po smrti opata Víta Tajovského onemocněl další politický vězeň Luboš Hruška, který v Plzni založil krásnou zahradu jako památník obětem zla. O Luboše Hrušku se chtěla starat jeho dcera, která ale měla v době otcova onemocnění čtyři malé děti a práci ve školce. Poprosila tedy Ludmilu, jestli by se o něj nestarala do konce školního roku, a na prázdniny si ho chtěla převzít. „Řekla jsem jí, že tam pojedu, a až jí skončí školní rok, tak si ho 30. června předáme. On nám 30. června v noci zemřel.“
Nikdy neodsuzuj
Ludmilina dcera pracovala nejprve na psychiatrii a později přešla na oddělení ledvinových onemocnění, aby se mohla starat o otce. Syn se vyučil a následně ještě vystudoval průmyslovou školu a také získal magisterský titul z teologie. Dnes pracuje v IT v Praze.
„Nejdůležitější ze všeho je láska. Ten, kdo má rád, neuškodí. Kdo má rád, nevymýšlí, jak druhýho zničit. Pak je důležitá tolerance. K tomu všemu člověk dorostl. Neodsuzuju. Kdysi mi jedna sestra napsala do památníku: Nikdy neodsuzuj, i kdyby byl jak hříchem černý, ty se postav, ale nikdy neodsuzuj. Ono se odsoudí lehce, ale nevíme ty nuance, proč to ten člověk udělal, co ho k tomu vedlo, a vždycky někde ten zádrhel je.“
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert – Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: Vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518, Thom Artway, Michal Ambrož & Hudba Praha, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Vladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.
Lístky k zakoupení v síti Ticketstream: https://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.
