Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Jasno 23°C

Štefánia Lorándová: Na pyramidy z mrtvol vychrtlých na kost v Osvětimi nikdy nezapomenu

9. ledna 2020 | 06:00

Štefánia Lorándová se narodila v listopadu 1919 v Košicích v židovské rodině. Tradice a svátky udržoval v rodině spíše otec, matka na své židovské víře nelpěla. Po otcově smrti se s matkou a sestrou přestěhovala do Žiliny k babičce a ke strýčkovi, v tomto městě se také seznámila se sionistickou organizací Hašomer Hacair, která připravovala své členy k fyzické práci, tedy k začleňování se do normálního života. Počítala totiž s vytvořením nezávislého židovského státu.

Dívka ze zámožné židovské rodiny

Štefánia Lorándová se narodila 22. listopadu 1919 v Košicích na Slovensku v židovské rodině, ale část svého dětství prožila v Michalovcích. Maminka byla ke svému židovskému původu vlažná, ale tatínek nutil malou Štefánii k praktikování židovské víry. Přestože ji brával do synagogy a dodržoval košer stravování, Štefánia své židovství příliš silně nepociťovala, ačkoliv si ho uvědomovala. "On sám by nebyl býval tak moc ortodoxní, ale musel se svému příbuzenstvu přizpůsobit, protože ti věčně kritizovali nedodržování náboženských zvyků. Matka pocházela z rodiny naprosto neortodoxní a pro ni to bylo úplně nové."

Po tatínkově smrti se celá rodina odstěhovala do Žiliny za babičkou a maminčiným bratrem, který byl ředitelem banky. Už jen pozice strýčka a zesnulého tatínka, který byl ředitelem elektráren a parního mlýna, předurčovaly rodinu k životu bohatší vrstvy ve slovenské společnosti. Štefánia v Žilině na gymnáziu složila maturitu a začala pracovat jako úřednice v Legiobance, ale už v roce 1939 začínala pociťovat protižidovské zákony.

Fyzická práce v sionistické organizaci Hašomer Hacair

Už ve věku patnácti let byla Štefánia spolužačkou zavedena do židovské sionistické organizace Hašomer Hacair. Toto hnutí, jak sama Štefánia Lorándová říká, pokládalo za legitimní nárok na zřízení samostatného židovského státu. Členové měli fyzicky pracovat, věnovat se zemědělství i budovat stavby. Rozvíjet se tak měl nejen židovský duch, ale také fyzická zdatnost.

Organizace dělala vše pro přípravu na život v židovském státě. Štefánia Lorándová se brzy stala její členkou. "Jakmile jsme dospěli, tak jsme se koncentrovali v takzvaných plugách, to byly kolektivy, ve kterých se všichni členové snažili získat nějaké zaměstnání, ve kterém by fyzicky pracovali. Já jsem například pracovala několik měsíců na stavbě, velmi těžká práce."

Štefánia Lorándová pracovala na vodní stavbě v Malých Levárech nedaleko Malacek a už v devatenácti letech byla poslána do vedení Hašomer Hacair v Bratislavě. Do vrcholných míst se dostala přibližně rok před vypuknutím válečného konfliktu. Na Slovensku se poté začínaly projevovat protižidovské zákony. "V Maďarsku byl sice regent Horthy, ale nebylo to zdaleka se Židy tak zlé, jako to bylo na Slovensku. Takže jsme si umínili, že propašujeme do Maďarska tolik lidí, kolik bude možno. A jelikož jsme byli velmi levicové hnutí, to nejlevicovější vůbec v celé té sionistické společnosti, tak jsme o tom uvědomili i komunistickou stranu, protože jsme předpokládali, že budou mít také potíže. A také měli."

Odborníkem na padělání dokladů pro slovenské uprchlíky

Kdo jiný by byl vhodnějším kandidátem pro ilegální činnost Hašomer Hacair v Maďarsku? Štefánia Lorándová totiž nevypadala jako židovská dívka, byla rusovlasá, mluvila perfektně maďarsky a měla v Maďarsku příbuzné. Navíc se vyznačovala fyzickou krásou, což jí v Budapešti i přes velkou životní nouzi zčásti usnadňovalo život. Nejprve musela překonat maďarsko-slovenské hranice s pomocí pašeráků. "Pašeráci nás vedli. My jsme pochopitelně cestu neznali, ale oni ji znali moc dobře. Vyrazili jsme za tmy a muselo se jít rychle, protože pašeráci museli být ve své vsi před rozedněním. Když svítil měsíc a bylo vidět, tak jsme šli rychleji. Nebo byl moment, kdy jsme se plížili... Bylo to dost dobrodružné. Oni nás dovedli za tehdejší maďarskou hranici, za kterou už byly Košice, shodou okolností město mého narození. Košice byly blízko statku, do kterého nás dovedli, a majitelé toho statku už byli připraveni, že přijedou takovéto transporty."

Štefánia Lorándová se tak stala vyslancem Hašomer Hacair, měla za úkol obstarávat pro uprchlíky, ať už židovské nebo nežidovské, falešné doklady. Sháněla rodné listy, policejní přihlášky a podnájmy. Štefánia Lorándová si v Budapešti však nežila na vysoké noze. Když např. chtěla prosit ředitele Jointu o finanční částku pro uprchlíky, musela si vzít boty s dírou na podrážce. Navenek však působila jako dáma, a tak si toho nikdo nevšiml. Často trpěla hladem, ale jak sama říká, veškeré peníze přesto dávala na ilegální činnost. A to zachránilo život mnoha uprchlíkům.

Internace Margity Deméterové

Své jméno si pochopitelně změnila na maďarské a rovněž její židovská identita musela být zatajována. Stala se Margitou Deméterovou. V Maďarsku sice v té době neprobíhaly deportace do koncentračních táborů, ale antisemitismus se projevoval protižidovskými nařízeními. 

Když se dostala do internačního tábora, spřátelila se tam s uvězněnými kapsářkami a také tam odkryla svou pravou identitu. "Poslaly dopis mým přátelům, protože já jsem byla velmi nešťastná, nevěděla jsem, jestli ještě někoho chytnu. Přišla odpověď a nějaký idiot mi psal pod mým pravým jménem. A ony nevěděly, co to má být, a potom zjistily, že je to asi pro mne. Viděla jsem na nich takovou nedůvěru. Ony si to nejspíš přečetly. Myslely si, že je to pro ně. Tak já jsem uvažovala, co teď mám udělat. Tak jsem si řekla: Ony část toho už vědí. Raději ať vědí všecko. Tak jsem řekla jedné z nich: Já opravdu nejsem Margita Deméterová, ale jestli to řekneš, jestli to prozradíš, tak já bych mohla třeba i viset, víš. – Margitko, jedním uchem sem, druhým uchem ven. Devět měsíců jsme byly spolu internované, jedinkrát se nezmínily, že o mně něco vědí. Ty zlodějky patří mezi nejčestnější lidi, jaké se mi povedlo v životě poznat."

Informace z německé tiskové kanceláře

Po propuštění se opět zapojila do činnosti Hašomer Hacair, ale zároveň se jí naskytla jedinečná možnost. Při hledání práce si podala také přihlášku do německé tiskové kanceláře, a přestože sama prakticky ihned pocítila, že to byla chyba, a práci nechtěla přijmout, její kolegové z Hašomer Hacair chtěli této možnosti využít pro získání potřebných informací. "Odpoledne jsme měli nějakou schůzi v takovém úzkém kruhu, který spolupracoval s ilegálními maďarskými komunisty. Tam jsem řekla, co se mi stalo s tou firmou, načež všichni řekli, že to zaměstnání musím přijmout, protože tam se dozvíme zajímavé věci. Tak jsem to zaměstnání přijala. A skutečně jsem několik měsíců pracovala v té firmě. Ale dozvědět se tam nedalo málem nic."

Vyzrazení pravé identity

Ovšem i získávání falešných dokladů jednoho dne prasklo, nějací dva uprchlíci bohužel vyzradili pravé jméno Margity Deméterové. Byla zatčena a odvezena do takzvaného Shupfhausu. Následně byla převezena do budapešťského internačního tábora a po propuštění dlouho na svobodě nepobyla. Už se psal rok 1944 a Štefánia Lorándová byla propuštěna krátce před pádem Horthyho režimu a před obsazením Maďarska Hitlerovým Německem. Z Maďarska pak začaly jezdit transporty do koncentračních táborů a v jednom se ocitla i Štefánia Lorándová se svou sestrou. Jely do Osvětimi.

"Co budu psát? Kolik lidí skončilo v plynu?"

Jak paní Lorándová vzpomíná, v Maďarsku se vůbec nevědělo o plynových komorách. Osvětim byla prostě peklem na zemi. Štefánii Lorándovou už naštěstí znaly její židovské spoluvězeňkyně, věděly, že pomáhala slovenským Židům k útěku, a rozhodly se, že tentokrát pomůžou ony jí. Nejednalo se o „běžné“ spoluvězeňkyně, tyto byly v Osvětimi již od roku 1942 a právě práce ve vyšších táborových funkcích jim zajistila přežití.

Štefánii Lorándové nabídly práci zapisovatelky, ale Štefánia nabízenou funkci odmítla. „Co budu psát? Kolik lidí skončilo v plynu?“ Žádala o odjezd se sestrou z Osvětimi, spoluvězeňkyně jí vysvětlovaly, že nevědí, kam transporty směřují, že se mohou ocitnout třeba v uhelných dolech a že už by třeba nikdy nespatřila slunce nad hlavou. I cestu do neznáma Štefánia Lorándová přijala, protože nemůže být nic horšího než Osvětim. "Já o tom nemůžu mluvit. Jak o tom začnu mluvit, tak vidím například jeden dvůr, přes který nás vedli. Na tom dvoře byla pyramida na kost vychrtlých mrtvol potažených kůží. Tak vysoká jako odsud ke stropu..."

Krásné a příjemné vězení v táboře u Trutnova

Ale existovala i místa srovnatelná s Osvětimí, Štefánia Lorándová mohla být transportována třeba do Bergen-Belsenu, kam transporty z Osvětimi ke konci války směřovaly. Místo toho se se sestrou ocitla v karanténě u Trutnova. "Zacházeli s námi velmi slušně a byli úplně rozhořčeni, že jsme tetováni. Byl k nám přidělen jeden Unterscharfführer, esesák, starší člověk, ten mi jednou řekl, že se dovede vmyslet do naší pozice, protože byl za první světové války anglickým válečným zajatcem. Já si myslela: Ty máš tak ponětí, co to je! Ten člověk v životě neviděl něco takového jako Osvětim. Určitě nikdy, když mohl tohle porovnání udělat. Ale byl celý čas velmi slušný."

Následně putovala Štefánia Lorándová do tábora v Bernarticích u Trutnova. Shodou okolností se v blízkosti tábora nalézaly také její sestra a matka. Štefánia pracovala v tkalcovně a dočkala se tam osvobození Rudou armádou, přestože, jak uvádí, nebylo žádným uměním z tábora uniknout. Po osvobození se s maminkou shledala.

"Tykám si se soudruhy, přátelé to však nejsou"

Po válce se Štefánia Lorándová dobrovolně přihlásila do Komunistické strany Československa. Zažila i zajímavou poválečnou kariéru, pracovala jako sekretářka náměstka předsedy vlády, kterým byl v té době Viliam Široký. Poté se stala pracovnicí zpravodajského oddělení ministerstva vnitra. 

V Sovětském svazu se poté stala pracovnicí pro repatriaci volyňských Čechů, po návratu se vrátila na pozici na ministerstvu vnitra, stala se pracovnicí oddělení pro vydávání pasů. Posléze přešla z ministerstva vnitra na kádrové oddělení a na tiskové oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1955 byla vyloučena ze strany. Až do své smrti v říjnu 2012 žila v Praze.    

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Portál www.pametnaroda.cz je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka funguje jedenáct let, jsou v ní zachyceny vzpomínky válečných veteránů, disidentů, lidí, kteří přežili holokaust, vyprávění politických vězňů, ale najdete tam i vyprávění agentů StB nebo členů komunistické strany. Každý rok uděluje Post Bellum v přímém přenosu České a Slovenské televize a Českého rozhlasu Ceny Paměti národa.

Post Bellum také realizuje celostátní vzdělávací projekty a workshopy pro žáky, studenty i dospělé. Společnost pravidelně organizuje i veřejné sbírky a kamapně jako je Den veteránů či Běh pro Paměť národa. Je důležité vzpomínky na 20. století zaznamenávat a vyprávět dál. Podpořte Paměť národa, vyberte si způsob, který vám nejlépe vyhovuje na: http://podporte.pametnaroda.cz

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa