Čtvrtek 24. září 2020
Svátek slaví Jaromír, zítra Zlata
Oblačno, déšť 22°C

Marie Uramová: V koncentráku jsem ze sněhu vařila vodu pro nemocné

30. ledna 2020 | 06:00

Marie Uramová se narodila v září roku 1930 na Slovensku v Habute. Pocházela z rusínské rodiny z osmi dětí. Zničená země, strach a hlad v době druhé světové války byly hlavními motivy k odchodu do Polska, tam vstoupila do Svobodovy armády. 

Ještě před odchodem byla matka zraněna a nutně potřebovala lékařskou pomoc. Bratr matky vyhledal německého lékaře, ten jí poskytl lékařské ošetření. Když těžce krvácející matka dorazila do nemocnice a byla vystavena posměchu německých vojáků, německý doktor důrazně zasáhl a vynadal jim. Tento zážitek je stěžejní událostí, protože paní Uramová dodnes cítí nenávist k Němcům, má však nadhled a dokázala objektivně uznat i kladné vlastnosti německého obyvatelstva. 

Pamětnice nestihla prodělat výcvik, takže nejdříve sloužila v kuchyni. Měla tam být dočasně, než přijdou další dobrovolníci a vystřídají je. Pak měla jít na frontu. Ovšem žádní dobrovolníci už nedorazili...

Hlídání vězňů z koncentráku

Poté hlídala bývalé vězně z koncentračních táborů, než si pro ně přijeli Poláci a Rusové. Dvě strážkyně hlídaly pětadvacet vězňů. Hlídala zejména staré lidi, kteří byli ve zuboženém stavu. Při vzpomínkách se jí vybaví ruská žena, která byla koncentračním táborem těžce poznamenaná psychicky i fyzicky. Nejedla, nespala, pouze se občas napila vody a neustále zpívala suliku pro Stalina.

Voda byla dalším problémem, se kterým se paní Uramová setkala. Musela sbírat sníh a z něj vařila vodu pro nemocné. Voda také sloužila k hygieně, která ale byla v koncentračním táboře otřesná. Zima způsobovala závažné komplikace, takže do dřevěných baráků muži přinesli kamna, ta ale pochopitelně nestačila vytopit dřevěnou boudu. Navíc bohužel nebylo ani topivo, takže muži chodili z venkovní části baráku odlamovat dřevo.

Po rozpuštění tábora se se zbylými bývalými vězni přemístila do Humenného, kde byli předáváni Češi a Slováci. Poté byla přemístěna na pět měsíců do vojenské nemocnice v Tatrách. Tam prožila velmi tvrdé období, protože se setkávala vlastně jenom s raněnými lidmi, prožila válku v těch nejkrutějších podmínkách. Nakonec přemístili celou nemocnici do Prahy-Střešovic, tam byla v nemocnici opět několik měsíců.

Z té doby si pamatuje také hodně krutých příhod. Jeden z nejotřesnějších zážitků jí způsobil mladý devatenáctiletý rudoarmějec, který oslepl na obě oči po zásahu šrapnelů z granátu. Jejím úkolem bylo starat se o mladého vojína. Ten ji opakovaně žádal, aby ukradla zbraň a zastřelila ho. Tehdy patnáctiletá Marie toto „milosrdenství“ odmítala. Svěřila se i vrchní sestře, ale ta ji pouze uklidnila a nabádala ji k trpělivosti. Vojín se smrti v nemocnici nedočkal. Sovětská armáda ho odvezla zpět do vlasti.

Nesměla na vojenskou školu

Ve střešovické nemocnici sloužila i po skončení války a přímo Ludvík Svoboda ji nabádal, aby šla na vojenskou školu. Hodně vážně to zvažovala, ale otec jí to zakázal. Otec si pro Marii přijel, a tak se musela vrátit domů, kde se těžce pracovalo. Nic tam nebylo, nebyly tam ani domy. Matka se vrátila. Nejstarší sestra zůstala v Polsku, pak pracovala v Chebu, ve Františkových Lázních a nakonec se vrátila domů.

Těsně po válce se paní Uramová dostala na Vysočinu, tam sloužila na statku společně s dalšími ženami a dvěma mladými muži německé národnosti. Statek vedl bývalý důstojník Československé armády. Ten se choval krutě a despoticky zejména k mladým mužům. Trpěli hlady, což bývalé člence armády vadilo. Sama zažila hlad, proto společně s kamarádkami dávala hochům pravidelně pít mléko, které nadojily u krav. 

Po válce se vrátila domů, tam žila přes deset let. Rodák z její vesnice, který vystudoval v Praze, si ji později vzal a odvezl ji do Čech.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Portál www.pametnaroda.cz je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka funguje jedenáct let, jsou v ní zachyceny vzpomínky válečných veteránů, disidentů, lidí, kteří přežili holokaust, vyprávění politických vězňů, ale najdete tam i vyprávění agentů StB nebo členů komunistické strany. Každý rok uděluje Post Bellum v přímém přenosu České a Slovenské televize a Českého rozhlasu Ceny Paměti národa.

Post Bellum také realizuje celostátní vzdělávací projekty a workshopy pro žáky, studenty i dospělé. Společnost pravidelně organizuje i veřejné sbírky a kamapně jako je Den veteránů či Běh pro Paměť národa. Je důležité vzpomínky na 20. století zaznamenávat a vyprávět dál. Podpořte Paměť národa, vyberte si způsob, který vám nejlépe vyhovuje na: http://podporte.pametnaroda.cz

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa