Dáša Bičovská: O všechno nás připravila takzvaná vláda lidu. Nechci, aby lidé zapomněli! | Pro ženy | Blesk.cz

Dáša Bičovská: O všechno nás připravila takzvaná vláda lidu. Nechci, aby lidé zapomněli!

3. října 2019 | 06:00

Dáša Bičovská, rozená Lánská, se narodila v roce 1940 v malé obci Petrůvka u Městečka Trnávka. Její rodiče měli největší hospodářství v obci, a právě proto byl otec Hubert Lánský v roce 1956 pro výstrahu ostatním zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pěti měsícům vězení a zákazu pobytu v obci. Hospodářství převzalo JZD a to, co předci paní Bičovské budovali stovky let, dokázali komunisté během patnácti let zcela zdevastovat.

Otec paní Dáši pochází z blízké obce Bohdalov a do statku se přiženil. Společně s manželkou Vlastou Lánskou hospodařil na svých polnostech, a protože byli oba velmi pracovití a podnikaví, hospodářství prosperovalo. Hubert Lánský byl dokonce ve dvou obdobích starostou obce, a to i v době, kdy došlo k jeho zatčení.

"Komunisté otce málem zabili"

Hned po komunistickém puči v únoru 1948 bylo jasné, že pro rodinu nenastávají dobré časy. Matka těžce onemocněla se zády a nebyla schopná ani chodit. Dáša i bratr Petr byli ještě malé děti, a tak většina práce na dvaceti hektarech polností a 7,5 hektaru lesů zůstala na otci. Už tak složitou situaci mu ještě ztížily komunisty stanovené hospodářské dodávky, které musel pravidelně odevzdávat. Ty byly stanoveny tak, aby nebylo možné je splnit. Otec tak musel každý den těžce pracovat od pěti od rána do pozdních večerních hodin.

Manželka Vlasta se mu i přes svou nemoc snažila pomáhat, ale korzet, který jí dali lékaři, se při zpocení zařezával hluboko do kůže a po každé práci jí na těle zůstávaly krvavé šrámy, které si neustále obnovovala. Těžká práce s minimem spánku se nakonec podepsala na otcově zdraví, a tak přímo na poli zkolaboval. 

"Nemohlo to jinak skončit, když na to byl sám, že zkolaboval. Dostal zápal plic, zápal pohrudnice. Můj bratr nezapomněl nikdy na to, jak viděl na poli otce. Bylo mu tak špatně, že se opřel o strom. Desetiletý bratr říkal, že čural krev a že ho doprovodil domů. Tady ho v Třebové v nemocnici trochu poléčili a pak ho hned zavřeli do kriminálu. Prostě to jsou takové věci, že bych nechtěla, aby se někdy mohly opakovat. A chtěla bych, aby se to vědělo, že se takové věci děly."

V únoru 1956 proběhlo u lidového soudu v Moravské Třebové soudní přelíčení s Hubertem Lánským. Protože nemohl plnit nereálné dodávky, byl odsouzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu k pěti měsícům vězení, propadnutí veškerého majetku státu, k pěti letům zbavení občanských práv a na patnáct let měl zákaz pobytu v okrese. Nejprve byl vězněn v Brně na Cejlu, tam ho po nějaké době navštívila manželka Vlasta s šestnáctiletou dcerou Dášou a jedenáctiletým synem Pavlem.

"Vzpomínám si, když jsme za ním jednou jeli do Brna, bratr, maminka a já. To byl stůl dlouhý asi deset metrů. Prostě mi tenkrát připadal strašně dlouhý. Tatínek seděl na jednom jeho konci v čele. Na každé straně seděl estébák s flintou. My jsme byli daleko. A bratra tam vůbec nepustili. Ten musel stát v tom předpokoji. Strašně tam řval. Jim to nevadilo. Byla to stejně krátká návštěva. Oni stáli a všechno poslouchali. Naši se o ničem nesměli bavit. Ani jsem nemohla tátu pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic." Z Cejlu byl otec přeřazen na statek v severních Čechách a potom do vězení na Ruzyni, na to později vzpomínal jako na nejhorší.

Nejenže rodina zatčení Huberta Lánského těžce nesla a matka jen s největším úsilím dokázala uživit rodinu, ale navíc jim na hospodářství byl jako národní správce přidělen komunista a velmi neurvalý člověk Adam Dalloš. Neustále útočil na celou rodinu. 

"Když tatínka odsoudili, tak tady na výměně jsme zůstali bydlet u babičky. Maminka, já a bratr v bytě jedna plus jedna. A když jsem chodila do školy, tak tady, jak byl státní statek, tak ten povolal takového chlapa, byl to napůl Maďar, napůl Cigán, jmenoval se Dalloš. Já jsem šla kolem a koně mě poznali. Protože než tatínka odsoudili, tak jsme společně s tatínkovým kamarádem dělali celé žně sami. Takže jsem jezdila na koni. Já jsem na ně zavolala a ten Dalloš vzal bič a mlátil je do krve. Jsou věci, na které nikdy nezapomenu. Já jsem potom chodila a dělala jsem, že ty koně nevidím," vzpomíná.

"Stroje – všechno nechal venku. Všechno bylo venku zdevastované, zničené. Já jsem se chodila učit do zahrady. A taky mě honil bičem. Že nebudu krást jeho ovoce. My jsme vyprovodili tatínka na nádraží do Chornic. Šel do kriminálu. A za tři dny nato na mě takový chlap řval: My jsme dělnická třída, my vám ukážem! Tak mně, holce, které se blížilo šestnáct let! V šestnácti letech mají děvčata většinou jiné starosti. Já jsem tyhle starosti neměla... Já jsem ani do tanečních nechodila. Protože jsem byla stará mladá. Nic mě nebavilo. Ani to, co baví mladé lidi. Mě prostě nebavilo nic. Prostě na to nemůžu zapomenout." Ani ve škole to Dáša neměla jednoduché, a v jednu chvíli jí dokonce hrozilo vyloučení z jedenáctiletky v Moravské Třebové. Nakonec se jí zastal ředitel a ve škole zůstala.

"Museli jsme se vystěhovat mimo okres"

Po otcově návratu z vězení se celá rodina musela vystěhovat mimo okres. Na hospodářství na výměnku zůstali jen prarodiče. S nejnutnějšími věcmi se Lánští přestěhovali do Banína v okrese Svitavy, tam otec našel práci na státním statku jako skladník. Byt, který v Baníně dostali, byl v hrozném stavu. Paní Dáša vzpomíná, že když v zimě nechala na stole v kuchyni stát sklenici s vodou, voda do rána zmrzla. Lidé v Baníně se ale k Lánským chovali velmi slušně, a když Hubert Lánský v roce 1992 zemřel, na jeho pohřeb do Petrůvky přijela celá obec.

Rodina měla v Baníně velkou nouzi o peníze. Jak vzpomíná Dáša Bičovská, prakticky o všechno je připravila takzvaná vláda lidu. "Když jsme tam přišli, tak naši neměli ani korunu. Neměli vůbec nic. Prostě tatínek byl v kriminále a maminka byla tady sama. A babička měla 150 Kč důchod. Já jsem chodila do školy a bratr byl malý. Oni neměli ušetřenou ani korunu. To už se táhlo dlouho, od roku 1948. Tatínek našetřil nějaké peníze. Vázaný vklad. To všechno zrušili, jak Zápotocký udělal tu reformu. Všechno bylo prostě pryč. A když jsme tam přišli, tak ty první Vánoce v roce 1957 – na to nezapomenu... Prostě nejenže jsme neměli dárky... Dneska, když se dívám, že lidi si půjčujou na zahraniční dovolené a dělají všechno možné... My jsme neměli ani na kolekci. Já prostě do konce života nezapomenu, jak ta maminka plakala. Pořád vidím ty její slzy. Neměli jsme na stromě kolekci. Ne že jen žádné dárky... Ani kolekci. Nebylo na to. My jsme tehdy říkali: ,Mami, to vůbec nevadí.‘ A na to nikdy nezapomenete... Že musela zažívat takovou bolest."

Za patnáct let JZD hospodářství zdevastovalo

Otec v roce 1968 žádal o revizi rozsudku a ten byl v celém rozsahu zrušen. Hubert Lánský s manželkou se tak mohl vrátit na svůj statek. Ten byl ale po patnácti letech hospodaření JZD v katastrofálním stavu. Manželé Lánští se mohli nastěhovat jen do výměnku a byl jim vrácen pouze kus zahrady bez polností. 

V té době už paní Dáša bydlela s manželem Svatoplukem Bičovským v Karviné. I když měla neustálé problémy v zaměstnáních pro svůj původ, neodradilo ji to od toho, držet se svého přesvědčení. V roce 1969 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa dávala velmi důrazně najevo, co si o celé záležitosti myslí. V té době pracovala jako mistrová v Optimitu Odry.

"Potom, když přišel rok 1969, tak jsem přišla do práce v černém. A můj vedoucí na mě čekal a říkal, že čeká na Lánskou. A jestli přijdu v černém, tak mě vyrazí. Ale nevyrazil mě. Když potom bylo přehodnocování mistrů a vedoucích, tak se mě ptali: Soudružko Lánská! Jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk? Já jsem řekla: Je to pro mě okupace! A můj šéf, komunista, mně odpověděl, že ze sebe dělám politického hrdinu. No škoda mluvit. Tak já jsem mu řekla: Soudruhu, když jste chtěl, abych politicky rostla, tak jste mě měli politicky usměrnit... Já jsem pak ještě řekla předsedovi KSČ: Soudruhu, já jsem nelítala s letákem Nenecháme střílet do našich dětí, jak jste to dělal vy. Prostě jsem se už vůbec nebála."

Do Petrůvky se Dáša Bičovská vrátila až v roce 1995, aby se postarala o nemocnou maminku. Ta zemřela v roce 2001. Paní Dáša na statku už zůstala a žije tam i dnes. Zdevastované hospodářství s manželem postupně spravují, protože nikdy nezapomněla, co rodiče museli vytrpět, aby ho zachránili. "Myslím, že by naši měli radost, že jsem to tady opravila."

Paní Dáša o svých rodičích mluví s velkou láskou. Proto se i dnes stále snaží alespoň o morální odsouzení viníků kolektivizace v obci. Osobně už podala několik trestních oznámení. Bohužel zatím bez úspěchu. "Já jsem měla velice silný vztah k rodičům. Oni byli strašně moc hodní. Vychovávali nás k vlastenectví, k lásce k půdě a rodné zemi. Takové charakterové vlastnosti, jaké nám dali, jsem si uvědomila až později. Mám pocit, že je nemůžu nikdy zklamat. Když si na ně vzpomenu, tak se snažím, abych se chovala tak, aby na mě byli pyšní, aby věděli, že nežili nadarmo, že mně dali nějaké zásady. To je takové moje krédo."

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert – Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: Vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518Thom ArtwayMichal Ambrož & Hudba PrahaJaroslav HutkaJan BurianVladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.

Lístky k zakoupení v síti Ticketstreamhttps://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa