4°C
Život před 13. červencem 1943
Antonie Kechrtová se narodila na Štědrý den roku 1920 v Českém Malíně. Rodina měla poměrně velké hospodářství, včetně asi dvaceti včelstev. Paní Kechrtová byla nejstarší ze tří sester. Do školy chodila nejprve přímo v Č. Malíně, kde byla výuka na prvním stupni v češtině, a později do asi třicet kilometrů vzdálené polské školy v Mačkovcích. Po dokončení základní školy už nestudovala. "Peníze jsme na to měli. Dědeček hrozně chtěl, abych studovala, ať jsem učitelkou, ale já jsem učení neměla ráda. Mě bavilo hrabat se v hlíně."
"Když Němci přepadli Polsko, jak moje maminka plakala! Přišla jsem domů do světnice a ona tak plakala. Ptám se: Maminko, co se stalo? Holka, co jsme se nastarali, co jsme tady zbudovali, a kde ta naše práce je a kam všechno půjde? Těch dvacet let od první války uteklo jako nic. Dodnes na maminku vzpomínám. Kdybys věděla, co se stalo! To říkala... “
Život za okupace nebyl snadný. Zboží se většinou muselo vyměňovat. Jednou se paní Kechrtové podařil dobrý obchod se Židy. "Maminka vždycky udělala kilo másla. A jednou jsem od nich za to koupila podprsenku. Židovky uměly krásně šít. To byly podprsenky skutečně pěkné, kilo másla stály..."
I přes okupaci běžel život rodiny zpočátku poměrně normálně. Jen strýc Viktor musel jako zajatec pracovat na jednom německém statku. "Už tam byl dlouho. Hrozně se mu stejskalo po domově, měl dvě malá děcka. Prosil je, ať ho pustí domů. Strýc se tam měl špatně, vyprávěl: Byla tma, ráno brzy mě Němka vzbudila a už jenom raus, raus, abych dělal. Pak mi řekla, že jestli seženu za sebe náhradu, tak mě pustí. – Jel tam nakonec za něj můj bratranec Véna, byl ještě svobodný. Tak strejc přišel domů." Později však obyvatele Č. Malína stihla nečekaná katastrofa, kterou lze srovnat snad jedině s osudem českých Lidic a Ležáků.
Vypálení Českého Malína
13. července 1943 se život obyvatel Č. Malína radikálně změnil. Paní Kechrtová měla jako jedna z mála alespoň to štěstí, že přežila. Za svou záchranu vděčí prosté skutečnosti, že den před příchodem Němců odjela ještě s několika dalšími povozy na nákup do Lucku.
Při návratu tušili něco zlého. Byl vidět dým a okolo cest stáli Ukrajinci, kteří přestali pracovat. Každý byl zvědavý, co se děje. "Dojeli jsme do Ostrožce k Jónům, k jedněm známým. Ptali jsme se, co se děje. Nic nevíme, nikdo nepřišel, střílí se tam, hoří. Tak odpovídali... Potom přišel déšť, byl takový hrozný, ty blesky... Pršelo tak do jedenácti hodin. Když přestalo, jeli jsme do Knerut a tam jsme počkali do rána. Nikdo už nespal. Chlapi se sebrali bez koní, bez ničeho a šli se obilím podívat, co se vlastně děje. Šli blíž, furt ticho, nic neviděli. Šli ze strany, kde bydlel strýc Viktor Beštů. Jemu chalupa zůstala, ale naše chalupa byla rozbitá..."
Smrt sestry Marie
Zničení domu znamenalo to nejmenší. Antonie Kechrtová totiž v Č. Malíně ztratila celou svou rodinu. Takto vzpomíná na osud jedné ze svých sester. "Když jsme jeli do Lucku, moje sestra Marie pásla krávy. Seděla na mezi, měla knížku a četla. Strýc Holomíček, který se mnou jel, na ni volal: Mařenko, nech to tady a pojeď s námi! Ale ona: Jenom jeďte, šťastnou cestu. Když už byl čas hnát krávy, hnala je domů kolem hřbitova. Nevěděla, co se v Malíně děje. Na hřbitově byl Vláďa Hamáček se svým mladším bratrem. Už věděl, že se něco děje. Vylezl si na hřbitově na lípu. Ten mladší mu povídá: Podívej, Vláďo, vždyť se nic neděje, Mařenka Beštová žene domů, já půjdu s ní. Ale on mu říkal: Nechoď. Slezl, šel za mou sestrou a šli spolu domů. Ten chlapec taky zahynul..."
Smrt maminky a tatínka
Rodiče paní Kechrtové našli svou smrt až v sousední vesnici, kam Němci část obyvatel Českého Malína zahnali: "Moje maminka byla upálená až v Ukrajinském Malíně s tetou. Tam je zahnali do stodoly a tam jsme je pak našli. Maminka měla zlaté zuby, tak jsem ji poznala. Jak to všecko bylo spálené a jak ležela, měla hlavu nahoru. Jak ležela, šaty na břiše nebyly spálené, takže bylo poznat, co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Asi se nastrojili, protože mysleli, že je někam povezou." Maminku paní Kechrtová vlastnoručně pohřbila do hromadného hrobu.
"Tatínka a ostatní chlapy zahnali v Ukrajinském Malíně do školy. To byla velká třída, všichni mužští si posedali do lavic. Zachránil se odtamtud jeden pán, Václav Uhlíř. Najednou se otevřely dveře a začali pod ně házet granáty. Když lidi viděli, co se děje, tak skákali do oken. Byla tam velká zahrada. Tam utíkali ti, kdo byli ještě trochu živí. Tam jsem tatínka našla. Museli ho zabít až na té zahradě, protože živý utekl z té třídy. Ten pan Uhlíř, který se zachránil, měl tři kulky v noze. Jak lidi utíkali, tak po nich stříleli, a každý upadl. Podle toho, co říkal Uhlíř, bylo nářku... Němci chodili a ještě všecky muže dostřelovali. – Já měl celou nohu krvavou, měl jsem zuby zaťaté a nehnul jsem ani brvou. Kdyby byli viděli, že jsem se pohnul, tak jsem byl zastřelen, říkal později Uhlíř."
Když bylo po všem, zbylí členové širší rodiny se drželi v chalupě strýce Viktora, která zůstala nepoškozená. "Měli jsme nachystány tašky, kousek chleba a pořád jsme čekali, že Němci přijedou." Němci už se ale nevrátili.
Život v Českém Malíně po vypálení
Muži, kteří přežili, většinou odešli k příbuzným do sousedních vesnic. Paní Kechrtová ale zůstala v Č. Malíně v chalupě strýce Viktora. Nebyla sama. Bydlela tam společně ještě se svým budoucím manželem, jeho sestrou Tóňou, strýcem Viktorem, panem Uhlířem, panem Holomíčkem a ještě s jedním ruským zajatcem, který nebyl v době masakru ve vesnici – celkem asi sedm lidí. Tak společně přečkali zimu. Na jaře přišla ruská armáda.
S ruskými vojáky vycházeli dobře. Vařili jim a starali se o ně. V březnu 1944 narukovali všichni muži do armády. "Jenom já a manželova sestra jsme zůstaly samy dvě. Neobhospodařovaly jsme celá pole. Jenom tak, abychom měly na jídlo trochu obilí. To léto jsme si musely na zimu něco poshánět, jenom já a Tóňa, samy dvě. Byl tam jeden starý Ukrajinec, kulhal, ten nám vždycky přišel pomoct." Několik chalup ve vesnici ale přece jen zůstalo stát a do těch se nastěhovali Češi. Paní Kechrtová s Tóňou tak nezůstala ve vypálené vesnici úplně sama.
Občas v noci vesnicí projížděli banderovci a rabovali. "Večer jsme se takhle třásly. Neozývaly jsme se nikdy. Běda je pustit do chalupy. Jenom jsme přes okna slyšely, jak jedou vozy. To bylo hrozné, co dělali. Ale měly jsme štěstí, že se k nám nikdy nedostali..."
Osud po válce
Po válce, v roce 1947, se paní Kechrtová přestěhovala do Československa. Přijela za svým manželem, který se do nové vlasti dostal již jako voják. Svatbu však měli Kechrtovi ještě na Volyni před odjezdem do Čech. Kechrtovi žili nejprve na statku v Novém Malíně a snažili se tu hospodařit. Vydrželi však jen jeden rok. Nakonec statek raději prodali a nastěhovali se na čas ke strýci Viktorovi. Stýskalo se jim ale po hospodaření na vlastním statku, a tak se snažili nějaký sehnat, bohužel bezúspěšně.
Pak koupili místní hrnčírnu. Paní Kechrtová zůstala doma s dětmi. Později, v roce 1958, koupili ještě dům v Praze-Krči, ten pak dlouho spláceli. Do města se však natrvalo nenastěhovali. Dům v Praze nakonec prodali a postavili si vlastní dům v Novém Malíně. V něm zůstali dodnes.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert – Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: Vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518, Thom Artway, Michal Ambrož & Hudba Praha, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Vladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.
Lístky k zakoupení v síti Ticketstream: https://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.
