Pondělí 21. září 2020
Svátek slaví Matouš, zítra Darina
Jasno 23°C

Naděžda Brůhová: Když jsme šly bojovat na frontu, tak jsme počítaly s tím, že padneme. I tak jsme zůstaly

26. prosince 2019 | 06:00

V roce 1942 měla být paní Naděžda Brůhová totálně nasazena, ale nakonec byla z nucených prací osvobozena. O dva roky později vstoupila do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Sloužila jako spojařka u 1. brigády, prodělala boje u Krosna, u Machnówky, kde byla zraněna, a prošla Karpatsko-dukelskou operací.

V české enklávě na Volyni

Naděžda Brůhová se narodila jako Naděžda Veselá 13. září 1925 do české rodiny v Moskovščině na Volyni. V jedenácti letech se celá rodina přestěhovala do Českých Novin, do vzkvétající české obce se dvěma ukrajinskými rodinami. Chodila tam také do školy. Tatínek i maminka měli hospodářství. 

Nucené nasazení v Německu, nebo vyvezení na Donbas?

Dne 17. 9. 1939 obsadil západní Volyň Sovětský svaz a nastolil nový politický režim. Vedle odvádění povinných naturálních dávek byli obyvatelé Volyně, zejména Poláci, odváženi na Sibiř. Naděžda Brůhová vzpomíná, že ačkoli volyňští Češi uměli polsky, česky a ukrajinsky, museli docházet na kurzy ruštiny.

Po červnu 1941 patřila Volyň nacistickému Německu. A s ním přišel nový režim – konaly se likvidace židovského obyvatelstva a ostatním hrozilo nucené nasazení do Německa. "Do Německa nás vyváželi, ročníky dvacet tři, potom já, pětadvacátý, museli jsme jet do Německa na práci. Mně se podařilo, že jsem se zachránila, ale hodně jich tam muselo jet. Můj bratr tam už taky byl. A tam měli hodně velký hlad. My jsme jim posílali čtvrt kila suchého chleba, aby si ho mohli namočit a jíst, aby neumírali hlady. Já jsem se tomu vyhnula, měla jsem štěstí, že mě z toho lágru dostali."

Ale i sovětský režim chtěl Naděždu Veselou na práci. "Za Sovětského svazu jsme jako mládež byli vyváženi na Donbas. Takže to taky bylo moc pěkné. Dnes je Donbas jiný, tenkrát to byl hlad a bída."

Spojařkou v 1. československém armádním sboru

V roce 1944  vstoupila pamětnice do tvořícího se 1. československého armádního sboru a byla zařazena jako spojařka k 1. brigádě u 2. dělostřeleckého pluku. Nejprve bylo nutné absolvovat výcvik u obce Potůček na hranicích s Rumunskem. "Měly jsme výcvik normálně jako vojáci. Musely jsme mít tvrdý výcvik, některé holky na tom byly špatně. Já jsem se střelbou neměla nějaké potíže. Bydlely jsme v takových zemljankách opletených chroštím. To nám udělali vojáci, kteří tam šli dříve," vzpomíná.

Machnówka

První "bojový křest" poznala osmnáctiletá Naděžda Veselá u polské obce Machnówka, kde byla 1. brigáda obklíčena německým vojskem: "Tam to bylo hrozné. Tam byli i mrtví. Hned dvě děvčata tam zemřela. Jedna byla raněná, tak jsme ji obvazovali a ona říkala: Děvčata, já už jsem dobojovala. Držte se. Potom dal generál Svoboda rozkaz stáhnout děvčata z fronty a všechna do týlu. No ale co jsme byly děvčata u štábní baterie, tak ani Svoboda s námi nehnul. My jsme říkaly, že když jsme šly na frontu bojovat, tak buď zvítězíme, nebo padneme. A tak jsme tam zůstaly."

Karpatsko-dukelská operace

Naděžda Veselá byla spojařkou, musela umět Morseovu abecedu a pohybovat se mezi jednotlivými útvary. Na Dukle bylo všude bahno a zima. Navíc bylo polsko-slovenské pomezí velmi zaminované: "Němci znali v nouzi, kudy mají odejít, ale my jsme nic nevěděli. Takže tam to bylo hrozné. Musíte jít rovně a nesmíte ani nalevo, ani napravo.“

Naděžda Veselá měla veliký strach, když měla jít opravovat spojovací dráty. Hrozilo zabití nebo si na ni mohli Němci počkat. Strach byl i ze zajetí. "My jsme se báli do zajetí. Oni třeba uřezávali jazyky nebo uřízli ženským prsa. Tam jsme se báli," říká.

Holý dům ve Staňkovicích

Po válce dosluhovala v Praze na Letné a v Brandýse nad Labem. Poté byla přesunuta do Žatce, kde sídlil vojenský útvar složený převážně z volyňských Čechů. V sousední vesnici jménem Staňkovice dostala dům. Přišlo však zklamání kvůli pobytu národního správce.

"To se jim říkalo zlatokopové. To byli nejvíce Pražáci. Já taky šla po správcovi, a tam nebylo nic. My jsme přišli do holého bytu, holé postele, povlečení, všechno, co se jim hodilo, si odvezli."

Pálení stodol ve Staňkovicích

Naděžda Veselá poté soukromě hospodařila na svém statku až do kolektivizace zemědělství, kdy musela povinně vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. V roce 1952 se vdala za místního Čecha Brůhu a společně žili ve Staňkovicích. Jenomže přišel rok 1955 a ve vsi začaly hořet stodoly.

"To dělala ženská z vesnice, říkali, že ji podplatili, že to měla ze Západu, ale to podpláceli komunisté. My jsme ani se sestrou nesměly k sobě přes silnici. A já jsem byla také vyslýchaná v Litoměřicích. Protože jsem byla v JZD, mlátili jsme obilí, to bylo ve žních, támhle hořela stodola, já tam koukám a říkám: Jé, vždyť já jsem odtamtud jenom přišla. A tam jsou koně... Proto jsem tam honem utíkala. A tam mě chytili. Jeden den třeba shořely tři stodoly."

Naděžda Brůhová byla vyšetřována, ale nebyla zatčena. Za pálení stodol však byli zavřeni jiní volyňští Češi ze Staňkovic. Dodnes není přesně známo, kdo stodoly zapaloval, ale hovoří se o vyvolání událostí samotnou KSČ. Naděžda Brůhová v současnosti žije stále ve Staňkovicích u Žatce.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Portál www.pametnaroda.cz je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka funguje jedenáct let, jsou v ní zachyceny vzpomínky válečných veteránů, disidentů, lidí, kteří přežili holokaust, vyprávění politických vězňů, ale najdete tam i vyprávění agentů StB nebo členů komunistické strany. Každý rok uděluje Post Bellum v přímém přenosu České a Slovenské televize a Českého rozhlasu Ceny Paměti národa.

Post Bellum také realizuje celostátní vzdělávací projekty a workshopy pro žáky, studenty i dospělé. Společnost pravidelně organizuje i veřejné sbírky a kamapně jako je Den veteránů či Běh pro Paměť národa. Je důležité vzpomínky na 20. století zaznamenávat a vyprávět dál. Podpořte Paměť národa, vyberte si způsob, který vám nejlépe vyhovuje na: http://podporte.pametnaroda.cz

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa