2°C
Paní Marie se narodila v listopadu roku 1925 v Spešově nedaleko Blanska. Oba její rodiče se politicky angažovali. Maminka byla poslankyně a jezdila do Prahy, otec byl jednatelem národních socialistů, působil v Sokole a pracoval v brněnské zbrojovce. Na začátku války byl v Brně kvůli podezření z odbojové činnosti dokonce měsíc vězněn.
Maminka zemřela na rakovinu dělohy, když bylo paní Marii sedm let. "Nepamatuju si její obličej. Pamatuju si její oblečení, pamatuju si, jak kladla nohy, utkvělo mi, jak mě vedla za ruku. Jezdila pořád někam kvůli politice nebo k lékařům, když pak byla nemocná," vzpomíná. Jednou se pořádaly sokolské tance na hřišti a malá Marie chtěla mermomocí tancovat, i když maminka byla v těžkém stavu v nemocnici. Stejný den zemřela.
Tatínek paní Marie se po manželčině smrti znovu oženil. Nová maminka měla paní Marii ráda, ale ta si k ní hledala cestu postupně. Radost ale měla ze sestřičky Emílie, která se manželům narodila. Pamětnice chodila do školy nejprve ve Spešově a poté nastoupila na měšťanku do Blanska, což znamenalo ujít šest kilometrů tam a zase zpátky. Začátky byly těžké, děti měly němčinu už od třetí třídy, ale paní Marie zatím vůbec.
Její mládí je spojené se sledováním vlaků u závor na hlavní trati Praha–Brno. Dívky se chtěly vyrovnat hochům, takže lezly pod vozy nebo pokládaly kamínky na trať. V té době také v kinech běžel film Madla zpívá Evropě. Sestra a spolužačky jí začaly říkat podle titulní hrdinky, a tak se z pamětnice stala Madla, jak jí mnozí dodnes říkají.
Baťovy závody ve Zlíně
Z Blanska se přesunula do baťovské školy ve Zlíně, vedle toho si podala žádost na učitelský ústav, tam však nenastoupila. V Brně absolvovala písemnou zkoušku, ve Zlíně ji čekaly celodenní psychotechnické testy a rovněž přísná zdravotní zkouška. Lékařka jí tehdy řekla, že u Bati bude trpět. "Vytvářel se dojem, že jdeme do školy, a my jsme šli do hukotu, smradu a křiku. Mistři strašně křičeli a nadávali dělníkům, když někdo zastavil pás. Já jsem to velice těžce nesla. Byla jsem taková křehká, i psychicky, nervově,“ vypráví pamětnice.
O mistrovi, který ji měl na starost, říká, že to byl známý kruťas. Rok ve Zlíně probrečela, než se dostala do jiné dílny, kde byli noblesnější mistři. Šila boty do koncentračních táborů, což ovšem tehdy netušila. Pracovalo se jen dopoledne a odpoledne se chodilo do školy.
Organizován byl také volný čas, ale společných akcí ve Zlíně se neúčastnila. Zařídila si, že se svou kamarádkou Jožinou mohla vždy v sobotu vyrazit na výlet. Viděly Beskydy, Valašsko a Kopanice. K Valašsku – tedy shodou okolností ke kraji, odkud pocházel její budoucí manžel – ji přivedla paní učitelka z obecné školy, která o něm hezky vyprávěla.
Vysvobození ze Zlína
V listopadu 1944 Američané bombardovali Zlín. Tahle tragická událost pro ni paradoxně znamenala vysvobození z prostředí, kde se cítila špatně. Byla totiž přesunuta do pobočného závodu ve Zruči nad Sázavou. Nejprve však musela pomoci s odklízením trosek a poté se do Zruče vůbec dostat. Vlaky nejezdily, muselo se tedy jít pěšky až do Otrokovic.
S Ludvíkem Vaculíkem ve Zruči
Ve Zlíně pracoval i Ludvík Vaculík, který se ve městě kulturně angažoval. "Věděla jsem o něm, on o mně asi méně, protože já jsem ničím nevynikala,“ říká. Zamilovaná ovšem byla do někoho jiného. "Jako kluk mě moc nelákal. Chodil v pumpkách. To jsem tajně milovala jiného kulturního činitele," vypráví pamětnice. Dokonce Vaculíkovi ukradla fotografii právě svého tehdejšího idolu.
Až ve Zruči, kam byl přesunut také Ludvík Vaculík, se blíže poznali. Ke konci války jel domů a u ní si uložil své deníky, ty si tajně přečetla. "Viděla jsem z nich, že je skutečně chytrý. Byly tak důsledně, perfektně vedené," říká.
Po válce na škole působila jako korespondentka, ale průběh porad zapisovala po svém – jak si myslela, že by se věci měly dělat správně. Marii Vaculíkovou proto přesvědčili, že by z ní byla dobrá vychovatelka. Zůstala proto jako vychovatelka dva roky po válce, docházela na různé kurzy a jezdila například do Prahy na psychologii.
V roce 1946 do Zruči dorazil Klement Gottwald a verboval k volbám. Na baťovce s dobrým vychováním však nedokázal zapůsobit. Mluvil s nimi prý jako s omezenci a používal vulgární slova. Snaha nastolit nové poměry v továrně tu byla patrná ještě před únorem 1948. "Baťu měli zpacifikovaného v roce 1947. V celém koncernu nebyli komunisté. Nasadili tam proto své lidi, což byli dříve konfidenti gestapa. Tihleti konfidenti se dali na komunismus a řídili podnik." Na pamětnici byl činěn silný nátlak, aby nahradila svou šéfovou z lidové strany.
Vychovateli v Sudetech po odsunu
Díky kurzům se pamětnice seznámila s jistým panem Čejkou, šéfem péče o mládež. Získala tak místo v pohraničním Františkově v severních Čechách, kde byl zámeček upravený na internát. Dívky nevynikající po studijní stránce pěstovaly kedlubny, jež se pak vystavovaly v Ústí nad Labem. Po skončení školy sem za ní dorazil Ludvík Vaculík a až tady se do sebe zamilovali. Ona pracovala ve Františkově a spisovatel se začal starat o chlapce v nedalekém Benešově nad Ploučnicí.
Vychovateli v Praze
V roce 1949 se v Bořitově vzali. Byli bez prostředků, ochotní přistoupit na cokoliv. Získali místo v Praze v Závodech těžkého strojírenství na Fišpance ve Vysočanech. V podniku se zakládal internát pro výborné mladé pracující ze Škodových závodů po celém Československu. V Praze měli tito lidé studovat průmyslovou školu a Vaculíkovi je dostali na starost jako vychovatelé. Internát zakládal člověk, kterého pamětnice označuje za "zasloužilého soudruha angažujícího se v únorových událostech". V internátních záležitostech byl bezradný, takže nestranická pamětnice ho se svými zkušenostmi zachraňovala. Nejdřív mu však raději ani neřekla, že je těhotná.
Ludvík Vaculík k práci dálkově dokončoval diplomatickou vysokou školu a vzal si na starost učně. Ředitel mu přitom navrhoval, aby se staral o vyšší průmyslováky. Pro vychovatele to znamenalo větší náročnost, protože se o těchto žácích muselo každý měsíc psát do jejich továren mimo Prahu. Jenže Vaculík se nechtěl zaobírat administrativou. Vymlouval se, že jeho žena je na to zvyklá díky předchozím zkušenostem, a věc tedy lehce zvládne. Za manžela navíc chodila učně brzy ráno sama budit. Bála se, aby před nimi neřekl něco, kvůli čemu by se mohl dostat do problémů. Do toho se musela starat o malého Martina, později se narodili ještě Ondřej a nejmladší Jan.
Vojna a kolektivizace
Pak musel Ludvík Vaculík nastoupit povinnou vojenskou službu. Kvůli perforaci ušního bubínku však nemohl do ozbrojeného oddílu. Dostal se do knihovny a působil jako kulturní referent. V Praze pamětnice zůstala sama a jezdívala do Brumova na Valašsku, kde se Vaculík narodil. Dva jeho bratři byli v učení, maminka byla nemocná se srdcem. Na Marii Vaculíkové zůstalo, aby zastala hospodářství.
"Musela jsem se naučit dojit kozy. Napéct každý pátek velký pekáč buchet, protože to bylo zvykem, a vydrhnout podlahu. To by ale nebylo nic proti tomu, že jsem musela snášet tatu."
Šlo o dobu zakládání zemědělských družstev a Vaculíkův otec, komunista z časů první republiky, získal funkci. Chodil lidi přesvědčovat o vstupu do družstva a se snachou se kvůli kolektivizaci často hádali. Byla proti násilí spojenému se združstevňováním a ani si nemyslela, že majetek všech je dobrý nápad. Radši jezdila s kočárkem na druhý konec obce za paní učitelkou Svatoňovou, která Ludvíka Vaculíka jakožto hocha z chudé rodiny dříve finančně podporovala – například ho dala hrát na housle.
Z internátu ke knihám
Díky dřívějším zkušenostem pamětnice věděla, že se její muž po vojně nemůže vrátit do internátu. Bavila se o tom s kamarádkou Jiřinou. Donesla jí několik manželových deníků, ty Jiřina předala k přečtení dál. Texty zaujaly a díky kontaktům se povedlo zajistit mu zaměstnání v nakladatelství Rudého práva. Redigoval brožury týkající se témat jako dojivost krav. Marie Vaculíková byla se syny doma, přestěhovali se do Veletržní ulice. Aby se uživili, manžel pro nakladatelství doma navíc překládal z ruštiny.
Z nakladatelství Rudého práva se přesunul do zemědělského týdeníku Beseda venkovské rodiny. V té době začal vycházet časopis Květen. Ivan Klíma seznámil Vaculíka s Jiřím Šotolou, jenž v redakci působil, a zařídil, že Vaculíkovi v Květnu vyšly fejeton a ukázka z prózy Rušný dům. Text je inspirován vychovatelským působením.
Manželé v rozhlase
Dagmar Maxová z mládežnické redakce Československého rozhlasu si Vaculíkova působení v Květnu všimla a nabídla mu práci v rozhlase. Na pohovoru Ludvík Vaculík jako první prohlásil, že nevěří ve vedoucí úlohu strany. Přítomní Ferdinand Smrčka, Dagmar Maxová a Dita Skálová se začali smát. Vaculík dostal za úkol napsat zkušební fejeton. Zaujal, byl přijat a stal se součástí redakce pro mladé.
Ludvík Vaculík si vybíral problémová témata, která působila potíže s cenzurou. Stávalo se proto, že jeho kolegové museli připravit jako náhradu pořady, které by prošly. Natáčel například na východním Slovensku o hrdinech od Dukly, kteří byli prohlášeni za mrtvé, ač žili, ale rentu za ně pobírali jiní. Celkově byly v tom kraji špatné podmínky, ještě se bydlelo v zemljankách. Z reportáže se odvysílaly jen pravoslavné zpěvy ze zdejších kostelů, ale zpráva o situaci se přesto dostala k prezidentovi Novotnému. Byla zajištěna náprava, a když potom Vaculíkovi jeli na východní Slovensko na dovolenou, lidé z obce před ním klekali. Pro rozhlas začala pracovat i pamětnice.
Lidé z rozhlasu jí po Vaculíkovi vyřizovali, aby si poslechla jejich pořad a vyjádřila se k tomu. Tak se stala takzvanou poslechářkou v dobách, když Dagmar Maxová zakládala Okruh náročného posluchače. Znamenalo to za nijak velký honorář poslouchat pořady, psát na ně posudky a také vždy říct, co by bylo dobré vysílat. Jejím projektem byla Antická knihovna. Někdy po válce si stihla nakoupit antické spisy ještě dříve, než se staly nedostupnými. Vaculíkovi kolegové z rozhlasu, jako byli Karol Sidon nebo Bohuslav Blažek, si knížky pravidelně půjčovali.
Vedle poslechářky také pracovala jako korespondentka. Tehdy se vysílal oblíbený pořad Gramotingltangl, který připravovali Miroslav Horníček, Jiří Šlitr, Jan Werich a zejména Jiří Suchý. Spousta posluchačů psala kvůli pořadu do rozhlasu a nebylo možné všem odpovídat. To bylo inspirací k založení klubu posluchačů. Sháněli pro něj tajemnici. Opět zafungovalo doporučení. Zkušební komisařka v rozhlase nevěřila nezkušeným mladým slečnám, které se hlásily o práci, takže navrhla pamětnici. Marie Vaculíková pozici přijala. Původně to vypadalo, že práci bude vykonávat třeba půl roku, ale nakonec ve funkci zůstala pět let.
Hvězda Literárních novin
Ludvík Vaculík zůstal v Československém rozhlase jen do roku 1965, tehdy přešel do Literárních novin. V redakci podle ní zářil. Literární noviny mají dosud svázané. Když se do nich jejich synové koukají, říkají, jak dobře jejich otec uměl psát. Matka na to vtipně reaguje tím, že byl nejchytřejší, když byl mladý, ale poté měl sestupnou tendenci.
V roce 1967 manžel vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ivanu Klímovi ani nikomu jinému přitom předem neřekl, o čem se chystá mluvit. Psal doma text projevu, a setkání už probíhalo, dokonce bylo na cestě taxi pro Vaculíka. Když se ho pamětnice zeptala, co píše, odpověděl jí: „Co do mě dvacet let hučíš.“ Bylo jí jasné, že nastanou potíže, a projev skutečně vzbudil rozruch. Z ústředního výboru dorazil posel s tím, že se Ludvík Vaculík má druhý den dostavit. Byl vyloučen z komunistické strany.
Pražské jaro
Nastal rok 1968. "To byla satisfakce pro všechny trpící v padesátých letech. Byla to naděje. To byli ještě prvorepublikoví vlastenci a tady se jim to splnilo. I když na chvilku, ale to nevadilo. Vědomé vzepětí – ne jako listopad s klíčkama. Toto bylo vlastenectví přenesené ještě ze sokolství. Bylo to strašně krásné vzepětí. Vězni si založili K-231. Všechno se probudilo. A to už stálo za to. Že se znovu nasvítil komunismus v opravdovosti a surovosti,“ myslí si Marie Vaculíková.
S manželem se o událostech bavili. Říkala mu, jestli by se on a ostatní neměli ve svých aktivitách mírnit, aby neprovokovali komunisty. Ještě před srpnovými událostmi dokonce dostali do schránky anonymní dopis zvěstující tiskacími písmeny, že zemi budou okupovat Rusové.
Vědci tehdy řešili, že by měli připravit „své“ prohlášení. "Sešli se a zjistili, že tak pádně, jak to umí Vaculík, to nesesmolí. Že nejsou zvyklí přemýšlet tímto směrem. A psát už vůbec ne. Tak si pozvali do Parkhotelu Vaculíka. A teď ho požádali, jestli by to napsal. On se jich zeptal, co tam chtějí mít. Oni mu to řekli, ale řekli také, že on ví líp než oni, co napsat. Nechali mu volnou ruku. On by si stejně nenechal říct. Kdyby mu něco nadiktovali, on by to napsal po svém,“ vypráví pamětnice. Tak vzniklo Dva tisíce slov. Publikováno to bylo v červnu 1968. Text, který je možné vnímat jako jednu ze záminek pro srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Cesta k Chartě 77
Sám Vaculík měl prý pocit, že si své už odbyl. Na konci roku 1972 založil samizdatovou edici Petlice, na kterou se chtěl soustředit především. S Jiřinou Šiklovou chodil s kufry knih na ambasády, musel komunikovat s písařkami. Přes jiné zájmy a starosti se však Ludvík Vaculík k účasti na Chartě 77 stejně dostal.
Václav Havel ho totiž přemluvil k redakční práci na Chartě 77, text údajně Vaculík nevymýšlel. Dobře to zachycuje fotografie Oldřicha Škáchy. Na ní jsou Václav Havel, Pavel Kohout a Ludvík Vaculík, který soustředěně čte text. Jen náhodou se pak Vaculík začátkem ledna 1977 ocitl v nepříjemné situaci spolu s Havlem a Pavlem Landovským. Byli zadrženi s textem Charty 77 u sebe. Když potom k nim domů dorazila Státní bezpečnost, odnášeli estébáci z jejich bytu tolik věcí, že jim pamětnice musela půjčit koš na prádlo.
Pod dozorem StB
Státní bezpečnost ovšem jevila o Vaculíkovy zájem už od šedesátých let. V době po IV. sjezdu spisovatelů se přímo od estébáků dozvěděli, že mají v bytě odposlechy se sběrnou v nedalekém Parkhotelu. Na situaci, kdy doma nemohli bez obav mluvit, si zvykli. Ze západního Německa jim vozili tabulky, na něž si napsali, co bylo potřeba říct. A poté to ihned smazali. Mluvili na chodbě, což pro StB znamenalo, že se odposlouchávací zařízení muselo zesílit. Když jim po listopadu 1989 Zdeněk Vocloň a Jan Ruml z ministerstva vnitra nabídli, že se odposlechy odinstalují, našel se za gaučem přístroj s dosahem až k výtahu.
Nějaký čas měl pamětnici na starost estébák Martinovský, ten ji opakovaně kontaktoval. Po Chartě 77 ji například nabádal k rozvodu, vodíval ji do kaváren Valdek a Kriváň, schválně ji vozil do zámečku v Kolodějích – využívala ho vláda a Martinovský z odposlechů věděl, že pamětnice toto místo nemá ráda. Jednou se snažil zjistit něco o letácích, o jejichž existenci StB věděla.
Od ČSSR k České republice
V listopadu 1989 se Ludvík Vaculík účastnil událostí na Letenské pláni, ale nebylo mu dovoleno, aby přímo vystoupil. Snad proto, že se chtěl vyjádřit proti Alexandru Dubčekovi, což se nehodilo Václavu Havlovi – Dubček byl člověk, kterého lidé znali a uctívali. Budoucí prezident si ani nemyslel, že by se Vaculík měl angažovat v politice, a pamětnice s tím souhlasí. Byl to podle ní šašek, který by na sebe strhl pozornost. Sama se účastnila studentského průvodu na Pražský hrad. Vzpomíná, jak chodili po nábřeží a jak mluvila se studenty...
Václava Havla poznala v Dobřichovicích koncem sedmdesátých let, manžel ho znal z doby, kdy působil v Literárních novinách. Několikrát se ocitla na Hrádečku, kde Havel pobýval. Ještě nějakou dobu před jeho zvolením o něm prohlašovala, že je jediný možný budoucí prezident.
Drahý pane Kolář…
V devadesátých letech začala psát i Marie Vaculíková. Svou tvorbu zdůvodňuje lstí od Jiřího Koláře. V neděli jí volával z Paříže a vyptával se na situaci. Vybídl ji, aby mu napsala, o čem přemýšlí a co zažila. Vznikla tak zvláštní komunikace s pravidelným rytmem. Marie Vaculíková posílala jednou týdně dopisy a od Jiřího Koláře přicházely obrázky, na jejichž zadní straně ji povzbuzoval k tvorbě.
Na rok 1994 připadly Kolářovy osmdesáté narozeniny. Když se na něj z Prahy obrátili ohledně toho, co mají podniknout, pověděl jim o korespondenci s Marií Vaculíkovou a navrhl, aby byla vystavena spolu s jeho díly. Jí se nezdálo správné, že dopisy budou zveřejněny. Bála se, že by se někteří lidé mohli zlobit kvůli tomu, co se v dopisech píše. Kolář ji však uklidňoval. Pokud jsou to přátelé, problém nebude. K jejímu neklidu přispěly i plakáty upozorňující na výstavu. Nemohla spát, jak se cítila špatně. "Se vším jsem se ale smířila. Výstavu udělali krásnou,“ uznává. Vedle výstavy vyšla také kniha Drahý pane Kolář…, tu v roce 1999 doplnil druhý díl.
Bez manžela
V dubnu 2015 dostala pamětnice infarkt, v červnu téhož roku zemřel Ludvík Vaculík. Zůstala sama, žije v Dobřichovicích. Manžel se do poslední chvíle snažil být aktivní. Sedal k psacímu stroji, ale už nebyl schopný psát a zformulovat myšlenku. Jednou se v noci oblékl, šel s pomocí chodítka a snažil se štípat dříví. Nemohl už ale ani to...
Synové Ondřej a Jan se o něj starali, Jan zařizoval lékaře. "Nemohl uvěřit, že ,tata‘ může umřít. Nikdo s tím nepočítal, že Vaculík – takovej vitální člověk – může taky odejít,“ líčí pamětnice. "V den, kdy umíral, mu naše vnučka Mařenka zpívala ze zpěvníku, protože neumí ty jeho slovácké písničky. On s ní notoval, slova už nemohl říkat. A potom ve čtvrt na dvě zemřel,“ říká Marie Vaculíková.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
