2°C
Paní Jana Andrlíková se narodila v červenci roku 1939 v Jičíně. Rodiče pamětnice pocházeli z rozdílných poměrů. Matčina rodina vlastnila v Jičíně největší zelinářství, zatímco otec se narodil v dělnické rodině a jako vyučený klempíř pracoval v Agrostroji Jičín.
První léta života prožila Jana Andrlíková v období druhé světové války. V roce 1943, když její maminka čekala druhé dítě, otce poslali na nucené práce do Německa. Domů se vrátil až v roce 1945. Na matce pak ležel chod celé domácnosti. Paní Jana vypráví, že někdy na konci válečného konfliktu se matka dostala do velmi nebezpečné situace. "Maminka mně vykládala, že když jednou jela od pekaře, tak kolem šli ruští zajatci a maminka mezi ně hodila dva bochníky chleba. Když se pro chleba jeden zajatec ohnul, tak esesák ho tak praštil, že tam zemřel na silnici. Málem za to maminku zavřeli, ale že měla jedno dítě v kočárku a já jsem byla vedle kočárku, tak to nějak přešlo."
Věřili v beztřídní společnost
Krátce po osvobození oba rodiče vstoupili do komunistické strany, která v únoru 1948 převzala veškerou moc ve státě. Rodiče pamětnice věřili v beztřídní společnost a jejich názor se nezměnil ani po znárodnění zelinářství matčiny rodiny. Kariéra jejího otce začala stoupat. Nejprve se stal předsedou závodního výboru v Agrostroji Jičín, později předsedou okresního výboru KSČ a v letech 1960 až 1970 předsedal Městskému národnímu výboru v Jičíně.
Patřil mezi zapálené idealisty a věřil, že díky komunistickému režimu se lidé mohou mít lépe. Své funkce údajně nezneužíval. Rodina vlastnila malý byt, z otcovy práce neměla žádné finanční výhody. Místo toho, aby chodil na večírky, každý víkend organizoval brigády a účastnil se jich. "Sestavil kolem sebe partu mužů z Agrostroje a v sobotu a v neděli jezdili po vesnicích a opravovali žací stroje," vzpomíná pamětnice a dodává, že otec měl v době politických procesů strach, jestli nepřijde řada i na něj, ale své přesvědčení ani funkce neopustil.
V šestnácti letech vstoupila do armády
Po základní škole nastoupila na zemědělskou technickou školu, tu ale tajně opustila, a když to její otec zjistil, musela nastoupit do zaměstnání v Agrostroji, následně šila v Panaru. V roce 1955 prováděla organizace Svazarm nábor do Československé lidové armády, paní Jana do ní v šestnácti letech nastoupila a zařadili ji ke spojařům. Začátky byly tvrdé, navíc celkově v útvaru byly pouze dvě ženy. V kasárnách neměly sprchu, a tak k hygieně používaly pouze umyvadlo.
"Zamkly jsme se a umývaly se v umyvadle. Když jsme se chtěly vykoupat, tak jsme si s Aničkou Bohdanovou koupily malou vaničku a ohřály jsme si vodu na kamnech, tak jsme se koupaly. Byly jsme mladé a vůbec jsme si neuvědomovaly, že bychom měly žít nějak jinak," vzpomíná.
Později sloužila pamětnice u protivzdušné obrany státu v Brně. V roce 1959 ji přeložili na vojenské letiště v Hradci Králové k radiotechnickému zabezpečení letectva. Tam se seznámila se svým budoucím manželem – pilotem Jaroslavem Strnadem. Oba pak sloužili na letišti Hradčany v Mimoni ve vojenském prostoru Ralsko. Paní Jana jako pomocnice leteckého dispečinku a její manžel jako pilot.
"Bylo to hodně těžké, a co já vím, tak děvčata kolem mě byla skoro všechna rozvedená. S manželem jsem se viděla strašně málo. Já jsem šla do služby a manžel ze služby, a když jsem šla z práce, tak on zase do služby,“ vypráví pamětnice, která po nějakém čase přivedla na svět dceru Irenu.
Ona a manžel tehdy bydleli na sídlišti nedaleko vojenského letiště Hradčany, izolovaní od civilních obyvatel Mimoně. "My jsme se do osmašedesátého nesměli vůbec stýkat s civilisty. Když byla třeba zábava, tak to dělali na tom sídlišti. V Mimoni jsme byli taková uzavřená komunita. Měli jsme na sídlišti školu, obchody, samoobsluhu, zeleninu, školku, tabák. Do města jsme ani nešli. Když jsme šli do města, tak jenom kvůli tomu, abychom si koupili boty nebo něco na sebe. Jinak ráno v sedm hodin jsme nasedli do autobusu, ten nás odvezl na letiště, ve čtyři hodiny jsme končili a nasedli jsme opět do autobusu, ten nás odvezl na sídliště a šli jsme domů," vypráví.
Vpád vojsk Varšavské smlouvy
Od druhé poloviny šedesátých let docházelo v československé politice i společnosti k určitému uvolnění a zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ v lednu 1968 nastartovalo pražské jaro. Společnost i politika se ještě více liberalizovaly, což však vyvolalo krizi ve vztazích mezi ČSSR a státy Varšavské smlouvy – v čele se SSSR. Probíhal nátlak na revizi dosavadního vývoje a už začátkem dubna 1968 došlo k zahájení příprav na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Součástí těchto příprav se stalo také cvičení vojsk Varšavské smlouvy, které se mělo konat na území Československa, Polska, NDR a SSSR od 20. do 30. června 1968. Na naše území ale první sovětské jednotky přijely již 27. května a poslední ho opustily až v srpnu téhož roku. Sovětští vojáci tehdy nějakou dobu pobývali i na letišti Hradčany, kde sloužila paní Jana.
"V květnu u nás byli Rusové na cvičení. Přijel sem pluk od Mazurských jezer z Polska. Bylo to cvičení, to nás ještě neokupovali, to jsme se s nimi družili. Hráli jsme s nimi fotbal, ještě to bylo v pohodě. Než sem přiletěli, tak náš pluk odletěl do Malacek a ten sovětský pluk cvičil na našem letišti. Inženýr mi řekl: ,Prosím, nakresli jim celé letiště. Stojánky, bližnou, dálnou, světlomety, zaměřovače a to, kde je věž.‘ Tak jsem jim na velikou plachtu nakreslila celé letiště. Představte si to – oni potom podle toho přistávali během invaze. Já jsem si myslela, že mě klepne pepka, když jsem si to potom dala dohromady," říká.
Nedlouho po výcviku obsadila v srpnu roku 1968 letiště Hradčany okupační vojska Varšavské smlouvy. "Ještě než přišli, tak se stala tahle věc: naproti nám byl kontráš a my jsme s ním vždycky jezdili autobusem. Jednou jsme seděli vedle sebe a já jsem mu říkala, že u zadní brány by měli zesílit hlídku, že jsou tam akorát tři vojáci, kteří se střídají po osmi hodinách. Představte si, že oni potom tou zadní bránou projely tanky! Tanky to probouraly a vjely tam. Nikdo nevěděl, že už jsou na letišti. Já jsem tam nebyla, ale potom mně to vyprávěli... Přišli na věž a všichni museli z věže pryč. Všechno zabavili a přeladili si to na své vlny – a najednou začala přistávat letadla... A už to bylo. Už jsme byli okupovaní. Potom mohli být naši dispečeři na věži. Takže tam všichni sloužili jakoby spolu. Asi padesát metrů za přistávací dráhou byl les a v tom lese byli ubytováni nějací vojáci. Jací, to nevím, ale ti kluci byli chudáci. Ani nevěděli, kam přijeli,“ vzpomíná.
V říjnu roku 1968 všechny československé jednotky v Mimoni zrušili nebo přemístili do Hradce Králové. "Jak kluci přelétávali do Hradce Králové, tak na ta letadla navěsili pumy. Sověti sloužili také na věži, a když to zjistili, tak museli všichni přistát a všechny letouny se musely odzbrojit, pak teprve mohly přeletět.“ Do kasáren v Mimoni poté dočasně umístili sovětské vojáky. Vojenský prostor Ralsko ale nakonec okupanti opustili až v roce 1991.
Jana Andrlíková poté sloužila na letišti v Hradci Králové. Vzpomíná, že vojenský život poznamenal vztahy v rodině. Dcera Ivana trpěla častým stěhováním, pamětnice se s manželem rozešla. Nakonec jí nevydrželo ani její druhé manželství. Pamětnice poté sloužila ještě v Olomouci a ve Vyškově, než v roce 1995 odešla v hodnosti nadpraporčíka do penze. Dnes žije v Prostějově.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
