Eva Lišková: Nepřijít Hitler, tak snad ani nevím, že jsem Židovka

13. září 2018 | 06:00

Antisemitismus nacistického režimu vycházel z teorie, že všichni Židé mají stejnou "rasu", která je pro německý národ nebezpečím. Oběťmi se tak staly také rodiny, které se k židovskému náboženství aktivně nehlásily. Důkazem je příběh paní Evy Liškové, která spolu s rodinou prošla německými vyhlazovacími a koncentračními tábory. Ona přežila, většina jejích příbuzných se ale zpátky nevrátila.

Paní Eva se narodila v červnu roku 1929. Pochází z východočeské Luže, kde bydlela s otcem, matkou a starší sestrou. Rodiče měli malý obchod a dařilo se jim dobře. Paní Eva prožila bezstarostné dětství, chodila do místní školy a žila jako všechny ostatní děti. Vše se změnilo po okupaci Československa a vzniku protektorátu, kdy se začaly objevovat první perzekuce Židů.

Otec paní Evy nemohl dál vést svůj obchod a skončil nezaměstnaný. Snažil se vydělávat jako řidič sanitního vozu a učil se automechanikem, ale ani to později nemohl dělat. Židé nesměli vycházet ven po osmé hodině večerní, nesměli opouštět obec bez dovolení a děti nemohly chodit do školy. Paní Eva do školy nechodila ráda, a tak jí tento zákaz nevadil, hůř ale snášela, že se nemohla stýkat se svými kamarádkami. Všichni museli nosit žlutou hvězdu a byli svědky toho, jak jejich přátelé nebo příbuzní přicházejí o majetek a jsou povoláni do transportů.

Transport

Začátkem prosince roku 1942 přišel příkaz k nástupu do transportu. Rodina musela doma nechat veškerý svůj majetek a vydat se na nádraží, odkud měli být přepraveni neznámo kam. Nejdříve dojeli do Pardubic a poté byli převezeni do Bohušovic nad Ohří, odkud museli jít pěšky do malého města Terezín.

Původně si mysleli, že budou transportováni na nové místo proto, aby byli s ostatními Židy na jednom místě, a že se zde budou mít lépe. Po příjezdu ale zjistili, že tady je rozhodně lepší život nečeká. Ve městě vládly nedostatečné příděly jídla, neexistující hygiena, velké množství krys, blech a štěnic. Byli svědky smrti mnoha lidí. Nejhorší okamžiky přečkali jenom proto, že byli jako rodina stále pohromadě, podporovali se navzájem a starali se jeden o druhého.

V prosinci roku 1943 byli povoláni do dalšího transportu. Tentokrát už nemuseli na nádraží, vlak pro ně přijel přímo do Terezína. Nešlo o vlak pro přepravu lidí, ale dobytka. Po několikadenní cestě bez jídla a pití a v mrazu dorazili do Osvětimi. "Hned jak otevřely ty vagony, tak na nás řvali. Zrovna pršelo a můj tatínek viděl, jak tam kapala voda z okapu, tak se šel napít a dostal takovou ránu do zad. Já jsem viděla, jak ho bijou, to je nezapomenutelný. Ten řev, štěkot psů, pláč dětí, já to nedovedu popsat. To byl první okamžik v Osvětimi, když jsem viděla, jak tlučou mýho tátu," vypráví paní Eva.

Osvětim

V Osvětimi neprošla rodina prvotní selekcí, ale šla přímo do takzvaného familienlagru. To byla část tábora, kde byli shromážděni všichni Židé z Terezína a mohli zde bydlet jako rodina i se svými dětmi. Každý transport dostal do svých papírů poznámku "šestiměsíční karanténní lhůta", to znamenalo, že měl každý transport "odklad" na šest měsíců a poté byl zlikvidován.

Stejně dopadl také transport, který zde bydlel v době příjezdu rodiny pamětnice. Po šesti měsících byli všichni lidé, včetně dětí, posláni do plynu. Ostatním bylo jasné, že je čeká stejný osud. Viděli, jak se lidé proměnili v kouř a plameny vycházející z kremačních komínů, v nasládlý pach, který byl v Osvětimi všudypřítomný. I tak se ale snažili přežít, jak se dalo. Maminka paní Evy se přihlásila k práci v kuchyni, kde nosila těžké kotle s polévkou, ale byla tak schopna sehnat pro svou rodinu trochu jídla navíc. 

Po půl roce přišel jiný rozkaz, než všichni čekali. Německá armáda začala na jaře roku 1944 rychle prohrávat válku na východní frontě, proto potřebovali nacisté co nejvíce pracovních sil. Familienlagr tak nebyl zlikvidován, ale poslán do pracovních táborů mimo Osvětim. Při selekci byla rodina paní Evy uznána za práceschopnou a poslána pryč. Museli se ale rozdělit. Otec byl poslán do Bechhammeru a paní Eva s matkou do Stutthofu. Cestu museli absolvovat pěšky.

Dva pochody smrti

Byla velká zima a vězni často neměli ani boty a byli zesláblí. Mnoho lidí na cestě zemřelo. Paní Eva si nepamatuje, jak dlouho tento pochod trval ani jak dlouho v novém táboře byli. Po příchodu nebyl tábor Stutthof ještě ani hotový a vězni museli spát ve stanech na pláži. Po dostavění baráků museli vězni začít každý den tvrdě pracovat. Kopali třímetrové zákopy a kdo nepracoval, nedostal jídlo.

Když se fronta přiblížila, vypravili Němci osazenstvo tábora na další pochod. Druhý pochod smrti byl stejně tak krutý jako ten první. Maminka paní Evy už jednoho večera nemohla a rozhodla se, že zůstane, i když to znamenalo smrt. Druhý den ráno však jedna z maďarských vězeňkyň otevřela vrata od stodoly, kde ženy přespávaly, a začala křičet, že jsou Němci pryč. Utekli před blížící se frontou.

Vězeňkyně se tak ocitly uprostřed Polska, v zimě a bez jídla a nevěděly, kam jít dál. Podařilo se jim nakonec najít opuštěný statek, kde objevily také jídlo. Zde se usadily a nabíraly síly na další cestu. Nikam dál už ale nemusely, protože je brzy osvobodili sovětští vojáci.

Bez rodiny, ale naživu

Paní Eva s maminkou poté putovaly s Rudou armádou jako pomocné síly v kuchyni. V Krakově se setkaly s československými vojáky, kteří měli namířeno do Čech. Svezly se s nimi a v létě roku 1945 se vrátily domů.

Jejich rodinný dům nebyl obyvatelný, sousedé si z něj udělali skladiště a budova zchátrala. Dostaly nový dům po židovské rodině, která se nevrátila. Neměly žádné zprávy o tom, co se stalo s otcem rodiny. Starší dcera se brzy objevila, ale otec se domů nevracel. Později se od jednoho přítele, který s ním pobýval v táboře, dozvěděly, že zřejmě zemřel při pochodu smrti. Zbyl jim po něm jen rukou psaný vzkaz na toaletním papíru, kde si stýská po svých dětech. Z celé rodiny se vrátila jen matka s oběma dcerami a dědeček, který tak přežil všechny své tři syny.

Po válce se paní Eva vdala, měla tři děti a své vzpomínky dnes předává vnoučatům. "To normální mozek nebere, tyhle věci, jak ty Němci to měli vymyšlený, my jsme nevěděli, do čeho jdeme, že to je koncentrák, že z toho Terezína jedeme do vyhlazovacího tábora. Tam bylo několik možností, jak přijít o život, nejenom ten pobyt. My jsme šly pochod smrti. Je to strašná náhoda, že jsme přežily. Co budu živa, nepochopím, jak jsme to mohly přežít a že jsem byla schopna mít tři děti a takovouhle nádhernou rodinu. Takže jsem nakonec šťastnej člověk. Pokud budu zdravá, tak budu spokojená," dodává.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile