Drahomíra Šinoglová: Těhotná se při domovní prohlídce schovala do kamen

9. srpna 2018 | 06:00

Odmítala říkat něco jiného doma a něco jiného na veřejnosti. Stala se celostátně hledanou osobou. Při domovní prohlídce se jako těhotná skrývala šest hodin v akumulačních kamnech. Při zatýkání jí z náruče násilím vytrhli půlročního syna. Její příběh vzbudil mezinárodní občanskou nevoli a dokládá, že i v osmdesátých letech čelili lidé v totalitním Československu vytrvalému pronásledování ze strany režimu.

Paní Drahomíra se narodila v roce 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku do dělnické rodiny. Před nástupem do školy se s rodiči přestěhovala do Znojma, ale do Stošíkovic pravidelně jezdila za prarodiči. Ti byli jedni z posledních, kteří v padesátých letech odmítali dát své polnosti JZD v rámci kolektivizace. "Pak ale dědu ještě asi s dalšími dvěma naložili tajní do auta a jezdili s nimi tak dlouho, dokud je psychicky nezlomili. Vyhrožovali jim vězením. Děda začal pít a už se z toho nikdy nevzpamatoval," vypráví Drahomíra.

Její otec byl členem KSČ. S praktikami režimu nesouhlasil, ale komunistickou myšlenku nepřestával hájit a věřil, že se jednoho dne naplní. "V dospělosti jsme mívali názorové rozpory. Říkala jsem mu, jak to může hájit, když vidí, co dělají. Otec byl ale hodný člověk, nikomu by neublížil. A s maminkou nás vychovával k pravdě, abychom dělali, co cítíme," vzpomíná.

Z tanku jim vypadl jeden voják, přejeli ho a jeli dál

Po základní škole nastoupila paní Drahomíra na střední ekonomickou školu ve Znojmě. Zastihly ji události 21. srpna 1968. Tehdy se lidé báli, nevěděli, jestli dojde k válce, a snažili se proto být se svými blízkými. "Moje starší sestra byla tehdy na brigádě na Slovensku, a tak jsme pro ni hned jeli. Pamatuji si zpáteční cestu za kolonou ruských tanků. V jedné chvíli, nevím přesně, co se tam stalo, ale z tanku jim vypadl voják. Tank ho přejel, nikdo nezastavil a všichni jeli dál. My v autě jsme ztuhli a dosud mě z toho mrazí," vypráví.

"Potřebovala jsem být pravdivá, žít podle toho, co cítím"

Po maturitě v roce 1970 se paní Drahomíra seznámila se svým budoucím manželem Janem. Nastoupila jako podniková kontrolorka ve znojemské firmě a musela projít zkouškami. "Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden, ne jako většina lidí dva, tedy jeden pro sebe a druhý pro ně, ale že nejsem povinna se jim zpovídat a říkat jim, co si myslím," říká. Z práce byla okamžitě vyhozena.

Dlouho pak nemohla najít další zaměstnání a obávala se vězení za příživnictví. S Janem se tedy domluvila, že se vezmou, aby mohla být případně ženou v domácnosti. Práci si ale nakonec našla, ale dlouho v ní nezůstala, protože nastoupila na mateřskou dovolenou. Oba toužili po svobodném životě podle svých představ. "Už v roce 1970 jsme šli při volbách za plentu. Říkali jsme si, že když to jsou svobodné volby, budeme volit svobodně," vzpomíná.

Následky ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Rodině nikdy nepovolili vycestovat a později jim také zabavili cestovní pasy. Nadále ale manželé neskrývali své svobodné myšlení a otevřeně dávali najevo své protirežimní názory. Doma poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky i BBC. Odmítali sklonit hlavu a žít v rozporu sami se sebou. "Potřebovala jsem být pravdivá. Žít podle toho, co cítím, a proto jsem to všechno dělala," říká paní Drahomíra.

Do disidentské činnosti se definitivně zapojili na pohřbu filozofa Jana Patočky v roce 1977, kdy pohřeb sledovala a natáčela StB. Nad hřbitovem létaly vrtulníky a proslovy rušily hlučné motorky. Aktivně začali šířit texty tehdy zakázané literatury a stali se sympatizanty Charty 77, i když ji nikdy nepodepsali. 

"StB v seznamu uvedla, že u nás našla porno"

StB rodinu pečlivě sledovala. Manžel paní Drahomíry pracoval jako opravář a jezdil po různých domácnostech. Sklad materiálu vedli také doma, aby se pro něj nemusel neustále vracet do podniku. "Vždy měl všechno v pořádku, nikdy žádný problém s inventurou nebo kontrolou. I tak si StB vymyslela, že má manko pět tisíc korun. Manžel se domnívá, že nás tehdy někdo udal. Já si spíš myslím, že nás sledovali a věděli, co děláme, jen nás potřebovali nějak dostat," vypráví.

V březnu roku 1980 provedla tajná policie pod záminkou podezření z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví v jejich domě prohlídku a našla zakázanou literaturu, její opisy a také materiály k Chartě 77. V soupisu věcí, které byly tehdy zabaveny, je také položka s fotografiemi označená jako porno. "Byli jsme mladí, manžel si mě fotil. Byl to náš soukromý archiv. Asi nikdy neviděli skutečné porno, že to tak označili. Nikdy jsem ty fotografie nedostala zpět. Řekli, že se ztratily. Myslím, že si je spíš někdo dal do svého soukromého archivu," říká paní Drahomíra.

"Stala jsem se celostátně hledanou osobou"

Po domovní prohlídce obvinili manžela paní Drahomíry z přípravy k trestnému činu pobuřování a umístili ho do vazby v Brně-Bohunicích, tam strávil čtyři měsíce. O dva měsíce později obvinili z trestného činu pobuřování také paní Drahomíru. Opakovaně ji předvolávali k výslechům, které trvaly i několik hodin. Jednou musela s sebou vzít také syna Honzíka, který se v jedné chvíli nekontrolovaně rozkřičel.

"To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Snažila jsem se zachovat klid a odpověděla jsem jim, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám," vzpomíná.

Manželovo obvinění StB stáhla a soustředila se na paní Drahomíru. Uměla totiž psát na stroji, a tak vyšetřovatelé došli k závěru, že opisy zakázané literatury pořizovala ona. Soud ji v roce 1980 odsoudil k odnětí svobody na jeden rok. Po neúspěšném odvolání začali manželé přemýšlet o dalším těhotenství. Věřili, že by tak mohli získat odklad nástupu k výkonu trestu. 

Předvolání k nástupu do vězení přišlo začátkem ledna 1981 a paní Drahomíra byla už v té době těhotná, ale neměla žádné potvrzení od lékaře. Později se jí ho podařilo doložit, ale okresní soud to neuznal. Měla strach, že ji můžou kdykoliv zatknout, a začala se proto skrývat.

Skrýš v akumulačních kamnech

Útočiště našla u manželů Roubalových. Sami byli pod dozorem StB a často se  u nich prováděly domovní prohlídky. Už dopředu s touto možností počítali, a proto manžel Jan připravil úkryt v nepoužívaných akumulačních kamnech.

"Jednou ráno mě asi v sedm hodin naléhavě budila Věra Roubalová s tím, že se musím rychle ukrýt, že sem jede StB. Tak jsem jen v košilce a kalhotkách spěchala do kamen. Nestihla jsem jít ani na toaletu a v kamnech mě pak celou dobu tlačil do pravé nohy silný šroub," vzpomíná. V úkrytu musela vydržet šest hodin. "Měla jsem strašný strach. Bylo tam málo vzduchu a bála jsem se, že omdlím a kamna se pohnou. Když StB odešla, museli mi Roubalovi pomoct vstát, nemohla jsem ani narovnat prsty, ani stát sama na nohou," dodává.

Estébáci hlídali znojemskou nemocnici zvenku i uvnitř

Okresní soud posléze určil primáře znojemské nemocnice jako soudního znalce, který musel u paní Drahomíry provést vyšetření ohledně těhotenství. StB spolu s tehdejší Veřejnou bezpečností znojemskou nemocnici hlídala venku i uvnitř. Pamětnice se za pomoci Jana a své sestry dostala do ordinace primáře v přestrojení.

"Byl z toho evidentně vyjevený. Spolupracoval s nimi. Přišla jsem schválně v jiný čas, než čekali. Vyšetření posléze provedl, ale i tak mi odmítal dát potvrzení o těhotenství. Řekla jsem mu, že neodejdu, dokud mi ten papír nedá. Nevydržel to a potvrzení mi vystavil," říká. Soud nakonec rozhodl o odkladu nástupu k výkonu trestu na šest měsíců po narození dítěte.

"Nasadili mi pouta a z náruče mi vyrvali půlročního syna"

Na konci srpna roku 1981 se manželům narodil syn Pavel. V březnu roku 1982 jejich dům obklíčilo šest policejních aut. "Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Žádné předvolání k nástupu výkonu trestu mi předtím nepřišlo," vzpomíná. Paní Drahomíra se se synem v náručí schovala v ložnici. "StB překonala šest zámků a ten, který to řídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem Pavlíka u sebe a ti dva toho příkazu neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve až když na ně velitel potřetí zařval, tak mi nasadili pouta a já už nemohla syna pevně držet. Přiskočily dvě ženy ze sociálky a syna mi vytrhly," vypráví.

Paní Drahomíra si s sebou nesměla vzít ani žádné věci. Nevěděla, kam odvážejí jejího syna, ani nevěděla, kam vezou ji. Nejprve ji odvezli na vyšetřovnu ve Znojmě a poté do věznice v Brně, odkud byla nakonec odvezena do ženské věznice v Opavě. Její manžel znal systém bohunické věznice, a tak se mu podařilo transport vysledovat. "Po čase se vedle autobusu skutečně manžel objevil a v autě měl všechny naše děti. Věděla jsem tak aspoň to, že jsou v pořádku a že se manželovi podařilo dostat Pavlíka z kojeňáku," vzpomíná paní Drahomíra.

O případu informovaly zahraniční sdělovací prostředky

Po rozsudku zaslala paní Drahomíra žádost o milost prezidentovi ČSSR Gustávu Husákovi. O jejím případu informovaly zahraniční sdělovací prostředky a lidé v Československu i zahraničí podepisovali petici za její propuštění. To, že režim odloučil matku od kojence, vzbudilo všeobecnou nevoli. Paní Drahomíra se stala jediným politickým vězněm Husákovy éry, který dostal milost. 

V době odsouzení bylo paní Drahomíře devětadvacet let. Ve věznici strávila měsíc. Po celou dobu si nemohla pořídit ani kartáček na zuby a v noci z obavy o život ani nespala. Žila v napětí, aby si bachaři nenašli záminku, na jejímž základě by jí roční vězení prodloužili. Když nastupovala k výkonu trestu, vážila šestašedesát kilogramů, po propuštění o deset méně.

Manželství Šinoglových se o několik let později rozpadlo. Sametovou revoluci prožívala pamětnice zajišťováním nového domova pro sebe a své děti. "Revoluci jsem přivítala, ale s tím, co se děje dnes, nesouhlasím. Dostáváme se tam, kde jsme už byli. Lidé jsou dnes zaměřeni jen na spotřebu. Nic jiného je nezajímá. Angažovat už se sama nechci, ale spíš apeluju na mladé, aby se zajímali o to, co se děje ve státě, a aby se zajímali také o jiné hodnoty než jen o ty materiální," dodává. V roce 2012 převzala Drahomíra Šinoglová ocenění za svou činnost v boji proti komunismu jako účastník třetího odboje.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


 


Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile