2°C
Paní Jarmila se narodila v srpnu roku 1933 v Turkovicích. Její otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na FF UK a do ledna roku 1970 působila jako učitelka na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pro své angažmá v letech 1968–1969 musela ale školství opustit.
Do opozice
Paní Jarmila byla ve vedení přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků. V roce 1968 a v době kolem upálení Jana Palacha organizovala akce stávkového a hladovkářského charakteru. Za šíření letáků byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později se opakovaně ocitala v cele předběžného zadržení. "To bylo tak, že jste nikdy nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte," vypráví.
StB obtěžovala také příbuzné pamětnice. Na babičku se vyptávala u vnučky ve školce, pražských synovců zase na tetu. "Ti už to brali jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat," vzpomíná.
Uklízečkou a ve svobodném povolání
Po odchodu ze školy pracovala paní Jarmila jako uklízečka a soukromě vyučovala angličtinu. Po druhé svatbě zanechala uklízení a zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty 77 v roce 1977 ale povolení, které se muselo každý rok obnovovat, už nedostala. Chartu podepsal také její manžel. "To byla vždycky u každého otázka volby, jaké jsou priority, a pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou," říká.
Charta v Pardubicích
V Pardubicích bylo chartistů jen pár. Patřili mezi ně manželé Stibicovi, Zdeněk Ingr vedený u StB, vyhozený voják-letec Zbyněk Čeřovský. "Postupně se nabalovali další. Sice tu nebyli chartisti, ale byli tu lidi, kteří s námi byli v kontaktu, čili tady byla spousta aktivit. Nejpočetnější byla undergroundová mládež a mládež vůbec," vzpomíná.
Činnost vymezovalo několik okruhů. Patřily sem distribuce tiskovin ilegálních a zahraničních, petiční činnost, literatura. "Na bytové semináře se jezdilo nejčastěji do Prahy k Hejdánkovým a do Brna, tam to bylo různé," říká paní Jarmila.
Drsný zážitek ve věznici
Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého byla paní Stibicová odvezena k prohlídce do ženské věznice – dostala se do rukou sadisticky orientované dozorkyně, která ji nechala stát nahou na betonu a donutila dělat dřepy v roznožení, přestože paní Jarmila uvedla, že je po gynekologické operaci.
Podmínky, které spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než jaké poznala u StB. Soud nakonec podnět vznesený proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.
Narůstající odvaha i spolupráce s StB
Získat Jarmilu Stibicovou pro spolupráci se StB ani nepokusila. "Já jsem zavedla ten styl, že oni jsou lidi pod mou úroveň, a odmítala jsem vypovídat," vzpomíná. Narůstala také ale odvaha a solidarita lidí. Kolem roku 1989 sami přicházeli zájemci o podpis například Několika vět. Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří StB donášeli. Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se z toho vyjít ven. "Nejhorší je ale to, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokými penzemi a chechtají se nám. Estébáci zůstali nepotrestaní a vězni z padesátých let živoří. I chartisti leckdy dostali žebrácké důchody," vypráví.
Demokratická iniciativa a VONS
Paní Jarmila také fungovala jako určitý spojovací článek k Demokratické iniciativě a k Iniciativě sociální obrany. Angažovala se také ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), stejně jako později u Amnesty International: šlo o pomoc právní, materiální, angažmá ve věznicích a zajišťování publicity případům politického stíhání. "Těch případů bylo mnoho, už si to ani nepamatuju. Někteří, kteří se vrátili z vězení, tak pak přišli a poděkovali, že se ve věznicích projevilo slušnější zacházení," říká paní Jarmila.
Další ústrky ze strany StB
Vystřídala několik zaměstnání v regionu, ale ta jí pravidelně ukončovala StB. Hrozil jí ale malý počet let odpracovaných na důchod, a tak nastoupila znovu jako uklízečka. Od února 1990 pak pracovala jako učitelka na gymnáziu.
Paní Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, pracovala v bezpečnostní komisi, vedla personální rekonstrukci ve vězení v Pardubicích, účastnila se sněmů OF v Praze. Po volbách 1990 a štěpení Občanského fóra se přidala k Občanskému hnutí. Dva roky vyučovala souběžně na gymnáziu a na konzervatoři.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
