2°C
Narodila se jako Liduška Pilná v roce 1933 v Pardubicích do židovské rodiny. Oba rodiče živil obchod. Ten nejdříve vlastnili, později ho převedli na družstvo a byli v něm zaměstnáni jako vedoucí. Rodiče se svým židovstvím netajili, cítili se jako čeští Židé – mluvili česky, chodili do Sokola i do synagogy.
Dědeček z otcovy strany – bývalý legionář – se po svém návratu z ruského zajetí rozhodl vyškrtnout členy rodiny ze židovské obce. Byli tedy evidováni jako bez vyznání a bez příslušnosti k židovské obci. Otec paní Ley se nechal později pokřtít kvůli známému farářovi, který také zfalšoval matriky. A tak otec stejně jako sebe nechal v roce 1939 pokřtít svou dceru. Po zavedení norimberských zákonů tak byla rodina Pilných takzvaným smíšeným manželstvím Židovky a Nežida a z paní Ley se stala navzdory křtu míšenka.
Stačila pouze ukončit první třídu školní docházky, protože byla ze školy jako míšenka vyloučena. Díky iniciativě dvou sester vznikla na dvoře pardubické synagogy ilegální svépomocná škola pro židovské děti, tam paní Lea chodila do prosince 1942. Poté následovala deportace Židů do ghetta Terezín. "Nás do transportu nepovolali, chránila nás obec jakožto – paradoxně – z jejího pohledu árijce. Ale babičku, které bylo 81 let, a všechny další příbuzné čekal transport. Tehdy jsem brečela, že pojedu s ní, a nebyla jsem k utišení celou cestu domů, plakala i matka a otec byl naprosto zdrcený," vzpomíná paní Lea.
Věděla jsem, že musím říci ano
V březnu roku 1943 si pro otce přišlo gestapo. Pravděpodobně přišlo na falešný křestní list a někdo nejspíš udal faráře, který matriku přepsal. Otce odvedli a za nějakou dobu dostaly matka a paní Lea předvolání, aby se obě dostavily do Prahy do Haštalské ulice. Jely vlakem a hned na peróně vrazil tehdy desetileté Lee náhodný kolemjdoucí, voják SS, pořádnou facku. "Vyviklal mi zuby, začala mi téct krev a na matku zařval, že mám nakřivo hvězdu. Já jsem to přes bolest ani nevnímala," vypráví paní Lea.
Došly do domu v Haštalské ulici, kde na skupinku několika dospělých žen a dětí čekali úředníci židovské obce, dva příslušníci SS a jeden německý civilista. Oznámili jim, že ženy budou odvezeny na Hagibor, kde budou pracovat, a děti zůstanou v bytě v Haštalské ulici, kde pro ně byl připraven pokoj. "Najednou jedna z matek rozrazila dveře, kde měl být náš pokoj. Nebylo tam vůbec nic. Strašně zaúpěla a vrhla se z okna. Nikdo se nezmohl na žádnou reakci, pouze německý civilista zařval na uniformované SS a poslal je ven za ní," popisuje paní Lea.
Další události se také odehrály velmi rychle. "Němec si mě zavolal k sobě, ukázal mi fotografii nějaké dívky. Řekl mi, že to je jeho dcera, která zemřela před nějakou dobou, a že on nechce, abych zemřela i já. Zeptal se mě, zda mám kam jít. Duchapřítomná maminka odpověděla, že můžu jít k Růže, naší bývalé služebné. Já jsem ale řekla, že nikam sama nejdu. Zeptal se mě tedy: Pokud pustím i ty další, půjdeš pak? Věděla jsem, že musím říct ano. Načež ten úředník rychle nám všem osmi dětem strhal hvězdy, dal nám peníze na cestu, vyzval dva úředníky ze židovské obce, aby nás odvedli na nádraží a podle instrukcí posadili do vlaku," vypráví.
Německý úředník se jmenoval von Berndorf – alespoň takhle odpověděl matce. Rodina se ho snažila po válce vyhledat, člověka s tímto jménem se jim ale nepodařilo najít.
Dva roky v úkrytech
Paní Lea se vrátila do Pardubic, kde se o ni postarala služebná Růža, která se rozhodla dívku schovat. Po několika dnech ji svěřila evangelickému faráři, ten paní Leu umístil do rodiny. Takhle vystřídala čtyři nebo pět rodin evangelíků. Díky faráři měla zprávy o rodičích: otec byl v pracovním táboře a matka doma v Pardubicích. V náhradních rodinách zůstala do konce zimy 1945, kdy ji převezli na infekční oddělení do Pardubic. Tam zůstala do konce války, prodělala záškrt a další onemocnění, ale brzy se setkala s rodiči.
Tehdy se dozvěděla podrobnosti. Její matku v dubnu 1943 po dvou dnech propustili z Hagiboru, protože měli podezření na tuberkulózu, a další dva roky se schovávala doma. Otce propustili, vrátil se do obchodu a později byl internován v táboře pro nežidovské partnery ze smíšených rodin. Odtamtud utekl a přidal se k partyzánům. Rodina Pilných válku přežila, ale sedmatřicet dalších členů nejbližší rodiny bylo zavražděno. Paní Lea se ale dodnes s válečnou zkušeností nevyrovnala. "Mívám sen, že se celá rodina sejde u babičky na oběd, a nikdo, nikdo nemusí nikam odjíždět," dodává.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
