Hana Hnátová: Sestra Arnošta Lustiga přežila i díky jeho přeřeknutí

13. prosince 2018 | 06:00

"Nikdo nevěděl, kdy transport půjde. Předvolání se roznášela v noci. Když někdo zazvonil u dveří, hrozně jsem se lekla. To mi už zůstalo a od té doby se nečekaných zazvonění bojím," přiznala Hana Hnátová. A není se čemu divit. Jedno takové zazvonění v listopadu roku 1942 obrátilo její život naruby.


Paní Hana se narodila v červnu roku 1924 v Praze do židovské rodiny. Její tatínek provozoval obchod s textilním a střižním zbožím a své židovství vůbec nevnímal. Byly pro něj podstatnější věci než víra a tradice. Maminka paní Hany byla vychovávána tradičněji, a proto některé židovské zvyky dodržovala. "Chodila například do libeňské synagogy a mě a bratra brala s sebou. Nemuseli jsme dovnitř, čekali jsme na ni venku v parčíku před synagogou. Svíce v pátek zapalovala a modlit se uměla. Nám vařila to, co chtěl tatínek, ale sama vepřové nevzala do úst," vzpomíná paní Hana.

Pamětnice se ráda učila a po obecné škole nastoupila na libeňské gymnázium, odtamtud ji však v roce 1940 kvůli rasovým předpisům vyloučili. "Byla jsem v kvintě a nesla jsem to velmi těžce. O to víc jsem si vážila toho, že mě jednou po vyhození spolužačky pozvaly do třídy. Seděla jsem vzadu, učitelé ani žáci nic nenamítali, ale bylo to pro všechny moc riskantní."

Po zákazu školy se chvíli učila v takzvaných kroužcích, tajných studijních skupinkách, které zorganizovala židovská obec, ale brzy se na ni začala vztahovat pracovní povinnost. "Ve skladišti, které bylo zřízené ve Španělské synagoze, jsme třídili majetek, jenž byl zabaven v bytech lidí deportovaných do koncentráku. V synagoze bylo skladiště firmy Krämer a shromažďovaly se tam textil a obuv. Také otec dostal přidělenou práci, vykonával veřejné práce, například odklízel sníh a později kopal na Smíchově hřiště pro Němce."

Šťastné přeřeknutí

V listopadu 1941 začaly odjíždět pravidelné transporty židovských obyvatel protektorátu a v jednom z prvních transportů do Terezína byl i matčin bratr. Také Lustigovi očekávali předvolání, v nejistotě a strachu z nečekaného zazvonění žili rok. Dne 20. listopadu 1942 nastoupila Hana s matkou, bratrem Arnoštem a mladší sestřenicí Věrou, která s rodinou žila, do transportu do ghetta Terezín. Otec zatím zůstal v Praze, kde vykonával nucené práce, a k rodině se připojil o několik měsíců později.

"Dnes nechápu, jak jsem mohla unést padesátikilové zavazadlo. Brali jsme si to nejlepší, ale o to jsme hned při příchodu přišli. Přesto byl Terezín snesitelný oproti tomu, co bylo jinde." Bydlela s matkou v Hamburských kasárnách a pracovala nejdříve v pracovní jednotce zvané Hundertschaft, později našla práci v truhlářské dílně, kde se vyráběly bedničky na munici. Díky mamince se poté dostala do šicí dílny a šila rukavice pro vojáky.

Jako nejhorší zážitek z Terezína Hana Hnátová zmiňuje červen 1943, kdy byla spolu s bratrem Arnoštem vybrána do transportu z Terezína na východ. "Slovo východ mělo strašný zvuk. Každý se chtěl z transportu dostat pryč, vyreklamovat se. Náš otec byl veterán z první války a bratr se zkoušel na jeho bojové zásluhy odvolat. Neuměl ale dobře německy, a když se ho ptali na důvod, proč nechce být do transportu zařazen, přeřekl se. Místo ‚Kriegsbeschädigt‘, tedy ve válce raněný, řekl, že otec je ‚Kriegsbeschäftigt‘, válkou zaměstnaný, což esesák kvitoval, Arnošt nás tak zachránil a mohli jsme se vrátit k matce,“ vzpomíná paní Hana.

Stejně jako další pamětníci Hana Hnátová vzpomíná na kulturní život, který obyvatelům ghetta dával na chvíli zapomenout na otřesné každodenní životní podmínky. "Musím říci, že s tolika vzdělanými, nadanými, chytrými lidmi bych se byla asi nikdy nesetkala. Poznat osobně Karla Poláčka, Karla Ančerla... Tajně se mohly pořádat nějaké přednášky, které měly lidi rozptýlit, po šesté hodině – do osmi hodin. Potom když avizovali, že přijede Mezinárodní Červený kříž, byly kulturní akce povolené a už se mohly provozovat oficiálně," popisuje.

V Terezíně zažila okrašlovací akci, kterou prošlo ghetto před návštěvou mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944. "V Hamburských kasárnách jsme věšeli záclony, původně třípatrové palandy se musely přestavět a drhly se chodníky. Ale zástupci komise neměli vůbec zájem prověřit podmínky v ghettu do hloubky, spokojili se s tím divadlem, které jim Němci předvedli.“

Několik měsíců po návštěvě komise začaly hromadné transporty především dospělých mužů na východ. "Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo, ale všichni tušili, že na východě to bude zlé,“ připomíná. V září 1944 odjel do Osvětimi otec a po něm i bratr Arnošt. Když byly do transportu zařazeny také matka a sestřenice Věra, přihlásila se do něj dobrovolně i pamětnice a 4. října 1944 společně odjely do Osvětimi.

"Prosím, to jsou mé děti!"

Při selekci prošly všechny tři společně. "Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a hned příslušní esesáci nás dali do pětistupu. Pětice pak předstoupila před esesáka. Viděly jsme, že vždycky ukáže rukou nalevo, nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak nám ukázal esesák dobrou stranu. Mamince, která v Terezíně úplně zbělela, ukázal špatnou stranu, ale maminka si řekla: To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu? A odvážila se říci dobrou němčinou: Prosím, to jsou moje děti. On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: Můj Bůh byl se mnou,“ popisuje pamětnice.

Asi po dvou nebo třech týdnech odjely všechny tři z Osvětimi do tábora v saském Freibergu, tam několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování. "Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi – hlavně aby byl konec války." V únoru 1945 sledovaly bombardování Drážďan.

Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou. Cestou při transportu smrti viděla rozbombardovanou Plzeň a v Horní Bříze jim místní přinesli trochu jídla, což zbědovaným vězeňkyním připadalo jako zázrak. Cílovou stanicí vlaku smrti byl Mauthausen, tam se ale pamětnice a její maminka dočkaly v prvních květnových dnech osvobození americkou armádou. "Po válce jsem se dozvěděla, že nás měli v Mauthausenu zplynovat, ale došel cyklon B. Místo toho jsem uviděla americký tank s bílou vlaječkou," říká.

"Osvětim stačí jednou"

V létě 1945 se s maminkou vrátila do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy. Od něj se dozvěděly, že tatínek v Osvětimi zemřel. "Nikdo ho před selekcí nevaroval jako Věru, takže si podle spoluvězňů tatínek nesundal brýle, takže ho nevybrali na práci a zabili ho v plynové komoře," vysvětluje pamětnice. Zároveň přiznává, že ačkoli o jeho smrti věděla, zdráhala se jí uvěřit. "Dlouho jsem po něm tesknila a stále jsem doufala, že přijde, že ho třeba odvezli do zajetí do Ruska a že se vrátí."

Hana Hnátová si dodělala maturitu a kurz administrativy a našla si zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy. Přestože se po návratu podle vlastních slov setkala jen s vlídným přijetím a většinu uschovaných věcí a dokumentů získala zpět, o tom, co prožila, nemluvila. Vdala se, založila rodinu a i s maminčinou pomocí vychovala syna a dceru.

V posledních letech se účastní besed o holokaustu a vypráví také o vztahu k bratrovi; mezi hrdiny jeho knih našla i sebe. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, ale do Osvětimi znovu jet nechtěla. "Před několika lety jsem našla odvahu jet i tam, ačkoli dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou," uzavírá své vyprávění.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p