Libuše Chourová: Gestapo ji zavřelo za smyšlený atentát | Pro ženy | Blesk.cz

Libuše Chourová: Gestapo ji zavřelo za smyšlený atentát

24. května 2018 | 06:00

Spolu s několika dalšími studenty byla gestapem obviněna z přípravy atentátu na učitele německé školy a aktivního nacistu Alfreda Bauera. Všichni byli uvězněni v Malé pevnosti, většina z nich putovala dále do jiných koncentračních táborů a věznic.

Paní Libuše Chourová, rozená Šimková, se narodila v červnu roku 1924 v Praze. Její otec Josef Šimek sloužil po zběhnutí z rakouské armády u legií v Rusku. Později měl na Okresním úřadě v Ústí nad Labem na starosti vojenský referát a evidenci motorových vozidel. Paní Libuše měla ještě dva bratry. Nejstarší z nich zemřel ve věku čtyř let na nerozpoznaný zánět slepého střeva.

V Ústí nad Labem navštěvovala obecnou školu. Díky výbornému prospěchu se dostala na víceleté gymnázium bez písemných zkoušek. Stačila ale dokončit pouze tercii. Po záboru pohraničí v říjnu 1938 se rodina rozhodla odstěhovat. "Nechali jsme v Ústí byt i s nábytkem. Já jsem pak přechodně bydlela v Praze. Otec bydlel v jedné z cel roudnického kláštera, bratr u příbuzných v Českých Kopistech. Máma se pohybovala mezi námi," vzpomíná.

Později otec získal jako státní úředník služební byt v Roudnici nad Labem, tam se pak celá rodina přestěhovala. Paní Libuše tehdy nastoupila do kvarty místního gymnázia, kde studovala až do svého zatčení, které proběhlo v červnu roku 1942.

Zatčení

Necelý měsíc po atentátu na Heydricha došlo na Roudnicku k zatýkání středoškolských studentů. Během krátké doby jich gestapo zadrželo čtyřiaosmdesát, což všechny vystrašilo. Studenti byli formálně obviněni z přípravy atentátů na řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici a aktivního nacistu Alfreda Bauera.

"Zatčení zpočátku nevypadalo tak strašně. Nejdřív přišel do třídy český četník, aby nikdo odtamtud neodešel. Pak přišel gestapák a jediné, co řekl, bylo: Kolik je vám let? A my jsme hrdě odpověděli, že osmnáct. A on na to povídá: Das geht schon – to už jde. Chvíli to trvalo, potom nás odvedli dolů před gymnázium, kde stál autobus a policejní anton, a odjeli jsme do Terezína," vypráví paní Libuše.

"My jsme byly první ženské na Malé pevnosti v roce 1942. Na nás absolutně nebyli připravení. Odvedli nás na ženský dvůr a tam nás dali do takové kobky. To samo působilo strašně. V té kobce byly místo záchodu jen takové kýble, které se vynášejí. A my tam seděly a absolutně jsme nevěděly, co s námi bude," vzpomíná.

První výslechy

Nikdo ze studentů netušil, proč byli zatčeni. Chlapci byli v Malé pevnosti od začátku biti, k děvčatům se věznitelé chovali relativně slušně. "Ne že bychom se měly nějak báječně, ale nikdo nás nebil. Celý první výslech spočíval v tom, že mi komisař opakoval: Vy jste o tom věděla! Já jsem odpovídala: No, nevěděla. A on mi povídal o nějakém revolveru a řídícím učiteli. A já jsem mu na to řekla: Tak mám říct ano, nebo pravdu? Vyrazil mě ven, ale bez toho, že by mě zbil," říká paní Libuše.

V cele, kde byla paní Libuše potom, bylo původně šestnáct vězňů. K nim pak přidali příbuzné atentátníků. Dohromady jich tak bylo nejméně čtyřicet. V cele byl jeden záchod, jedno umyvadlo. "U nás byly jen ženy bez dětí. Ale vedle ve dvou celách byly i ženy s dětmi a ty děti jim potom odebrali. To byla hrůza. To jsem poprvé a naposledy viděla, jak si ženy rvou ze zoufalství vlasy," vypráví.

Všichni přímí příbuzní a pomocníci atentátníků byli později převezeni do Mauthausenu, tam jich bylo v říjnu 1942 dvě stě padesát dva popraveno. Z roudnických gymnazistů zemřel na následky věznění v Malé pevnosti jediný Miroslav Lácha. Několik dalších studentů zahynulo po transportu do jiných koncentračních táborů a věznic.

Hlad

Ve vězení v Malé pevnosti panoval velký hlad. Potravinové balíčky byly přísně zakázány, ale rodiče zatčených studentů jídlo do zasílaných balíků i tak přidávali. "Ještě deset let po válce, když jsem v noci měla zlý sen, zdálo se mi, že jsem tam a nemám co jíst. Vždycky jsem byla vyděšená a můj manžel mi říkal: Uklidni se, malá, jsi doma," vzpomíná paní Libuše.

Jedna z dozorkyň – Elis Schmidtová – často hladové vězně provokovala. "Na našem dvoře tehdy něco dělali muži, vězni. A ona mezi ně přišla s krajícem namazaného chleba. Už jenom to – jít mezi hladové s krajícem chleba! A ta mrcha ho nechala spadnout na zem a čekala, kdo z nich to sebere," vypráví.

Propuštění části studentek

V září 1942 bylo propuštěno dvanáct spolužaček paní Libuše. Ona ale musela se třemi dalšími zůstat déle. Získala práci v úklidovém komandu a při práci v kancelářích měla za úkol nepozorovaně získat co nejvíce užitečných informací. V listopadu ale při mytí oken nastydla a dostala zánět středního ucha.

V prosinci přišlo propuštění. Hned se musela hlásit na kladenské gestapo a pracovní úřad. Ona a její tři spolužačky musely nastoupit jako pomocné dělnice do roudnické továrny. Zpočátku byly přiděleny na lehčí práce, později pracovaly v nezdravém prostředí lakovny. Odtud byla paní Libuše v roce 1945 z důvodu astmatických potíží přeřazena do firmy Společnost pro chemickou výrobu v Roudnici nad Labem.

Poválečné osudy

V lednu 1946 se na plese seznámila se svým manželem Jaroslavem Chourou. Vzala si ho v prosinci téhož roku. V roce 1948 se jim narodil jediný syn Petr. Paní Libuše pracovala na zdravotním odboru okresního úřadu a její manžel byl zaměstnán v chemické továrně v obchodním oddělení.

Vzhledem k tehdejší atmosféře a názorovému vlivu levicových intelektuálek, se kterými byla vězněna v Malé pevnosti, vstoupila po válce do KSČ. S ideologií strany se ale brzy rozešla. "Mně se syn narodil v únoru 1948 a v dubnu jsem šla vrátit stranickou legitimaci. Bylo mi řečeno, že tohle strana nebere, že mohu být pouze vyloučená. No, pak jsem z toho měla nějaké nepříjemnosti při různých prověrkách. V materiálech jsem měla napsáno, že když bylo straně nejhůř, vrazila jsem jí nůž do zad," vzpomíná.

Po mateřské dovolené pracovala do roku 1951 znovu na úřadě na finančním oddělení. Později na okresním národním výboru, a to na školském odboru. V roce 1968 se rozhodla vstoupit do Klubu angažovaných nestraníků. Po sovětské okupaci musela změnit zaměstnání a začala pracovat v okresním ústavu národního zdraví, nejdříve ve mzdové účtárně, později v obecné účtárně.

V roce 1971 tragicky zahynul její manžel Jaroslav. Syn Petr byl tehdy v Jugoslávii a z továrny mu raději nešťastnou zprávu telegrafovali, protože se báli, aby neemigroval a jeho matka nezůstala v těžké době sama. Po pěti letech se paní Libuše seznámila s Vlastimilem Mastným, kterého si později vzala.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile