2°C
Paní Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila v srpnu roku 1926 v Praze do židovské rodiny. Její otec pracoval jako vrchní účetní v textilní firmě a maminka byla v domácnosti. Navštěvovala Drtinovo dívčí reformní reálné gymnázium, ale mohla studovat pouze do tercie, protože poté už do školy nesměla.
Mnichovská dohoda
Rok 1938 prožívala rodina s velkým znepokojením. Po mnichovském diktátu a okleštění republiky přicházelo do Prahy mnoho lidí z pohraničí. Lidé se tak dozvídali mnoho informací o poměrech v Německu a také o zacházení s tamními Židy. Přesto rodina paní Jany neudělala žádné opatření, protože věřila, že Československo bude zachováno. I přes následky, které mnichovská dohoda a následná okupace Československa měly pro rodinu paní Jany, nelituje, že jsme se tehdy nebránili.
"Já myslím, že to bylo hrozné v tom, že ta báječně vyzbrojená armáda a celé opevnění, prostě obrana, kterou republika měla, se vůbec nedaly použít. Já myslím, že by to bývalo bylo asi stejně hrozné, že bychom byli stejně převálcováni, jako bylo potom převálcováno Polsko. Takže svým způsobem – i když to bylo špatné v tom, že se ten národ vzdal, tak přece jenom si myslím, že se uchránily životy vojáků a vůbec všech. Ale jistě to bylo hrozné, když museli předávat výzbroj a všecko vybavení okupující armádě německé. To jistě prožívali zle, celý národ to prožíval hrozně. Nevím. Tomu neumím rozhodnout, jestli se mělo bojovat, nebo ne. Možná že by to bylo nějak pomohlo k hrdosti národa, ale nevím," říká.
Protektorát Čechy a Morava a počátky perzekucí
Po okupaci Československa Německem začaly v roce 1939 platit norimberské zákony. Paní Jana byla v této době ještě v dětském věku a otec ji přihlásil do vlaku sira Nicholase Wintona do Anglie. Už na ni ale nedošlo. Brzy začaly perzekuce židovských rodin.
"Po určité době nastala perzekuce nás, museli jsme odevzdávat zlato, šperky, musela jsem odevzdat své milované kolo, s kterým jsem prožívala radostné chvíle svého dětství. Prostě sebrali nám, co mohli. A samozřejmě byl zákaz jezdit tramvají, pouze snad v zadním voze jenom, museli jsme začít nosit hvězdy, myslím, že to bylo koncem roku 1939 nebo až v roce 1940. Ale to tedy byla skutečně potupa, byli jsme označeni jako nějací zločinci. Pak už bylo těch zákazů víc, do různých obchodů jsme nesměli. Ten život už začal být velmi svízelný, nikam daleko z Prahy už se nesmělo," vypráví.
"V roce 1939 jsme ještě byli na poslední dovolené v Davli, kde jsem si to kolo ještě užívala. No, a potom přišlo to velice tragické, a sice to, že v roce 1941 jsme museli z bytu, kde jsme bydleli od mého narození. A musely se sestěhovat dvě tři rodiny do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starém Městě. A mí příbuzní, to byli sestra mého tatínka, která s rodinou bydlela s námi, a můj bratranec a jeho starší sestra Gita, o níž jsme nevěděli, že je zapojená do odboje, bydleli s námi. A jedné noci tedy přišlo gestapo k nám, tu Gitu odvedli a udělali prohlídku, sebrali, co mohli. A Gita byla později popravena. Nevím, s jakou skupinou. Ale bylo jí devatenáct let a bylo to prostě velké trápení v naší rodině," vzpomíná.
Terezín
V dubnu 1942 museli paní Jana, její rodiče a prarodiče nastoupit do transportu do Terezína. Tam v této době ještě žili někteří místní občané, ghetto ještě nebylo zcela zprovozněno, proto byl ale pohyb lidí ještě více omezen. Když bylo místní obyvatelstvo vystěhováno, mohli se internovaní volněji pohybovat po ulicích, ovšem jen do osmi hodin večer.
Paní Jana bydlela se svou maminkou a babičkou v Drážďanských kasárnách, kde bylo ubytováno osmdesát žen. Tatínek byl jinde. Rodiče pracovali v administrativě a paní Jana pracovala v kartonáži, kde se vyráběly krabičky na patrony a na dětské hry. Nepříjemné bylo, že dílna kartonáže byla na německé komandatuře, takže je Němci často kontrolovali, dělali jim prohlídky se psy a podobně. I když byl hlad, zvláště mladí lidé se s ním dokázali vyrovnat a nějakým způsobem v ghettu fungovat.
Byla snaha se vzdělávat, konaly se přednášky. Velkou posilou pro paní Janu byl kulturní život v ghettu. Byly tam divadlo, koncerty. Maminka pamětnice měla hudební vzdělání, a proto také zpívala ve sboru. Paní Jana se v Terezíně také seznámila se svým budoucím manželem.
Transporty
"Samozřejmě do Terezína přicházely stále nové a nové transporty, většinou po tisíci lidech, z různých míst – střídavě z Prahy, z Brna, z Ostravy, z Plzně, ze všech možných měst a krajů. Někteří zůstávali, nevím, podle jakého klíče to dělali, někteří šli třeba ihned dál na východ, a ti většinou nepřežili, ti rovnou prostě byli nějakým způsobem zlikvidováni. Já jsem v Terezíně prožila skoro dva a půl roku. A v září roku 1944 odešly mužské transporty. Čili naši muži – můj mládenec, kterého jsem tam poznala, můj tatínek, všichni, kteří tam zbyli. A tehdy v září 1944, když odešli muži, tak přišly do ghetta fingované lístky, že se mají prostě dobře, a aby je ženy následovaly, že se jim daří výborně. Takže když maminka dostala povolání do transportu, tak jsme se ani moc nebránily, že jedeme za tatínkem a za mým hochem," říká.
Osvětim
"Příjezd do Osvětimi byl po té cestě děs. Maminka, které bylo osmačtyřicet let, tak vypadala velmi staře a unaveně. A na té rampě v Osvětimi nás rozdělil pověstný lékař Mengele, který určoval: ten na tu stranu, ten na tu druhou... Takže já jsem byla určena doprava, maminka doleva. A já jsem se ho ptala německy, jestli můžu s matkou jít. A on mi na to odpověděl, že stejně přijdeme dohromady. Tak jsme se s maminkou tak nějak očima rozloučily a druhý den jsem se dozvěděla, že zahynula v plynu – se všemi ostatními, kteří byli na té straně," vzpomíná.
Potom se lidé zařazeni doprava dostali přímo do mašinerie koncentračního tábora. Svlékli je donaha, ostříhali jim vlasy, sebrali jim úplně všechny věci. Paní Dubová přišla i o svůj deník, který si v Terezíně psala. "A v tu chvíli myslím, že jsem úplně otupěla. A asi každý z nás. Protože člověk nemohl nějak unést tu skutečnost, nějak jsem se chtěla od té skutečnosti oddělit," říká.
Odchod z Osvětimi
Asi po třech týdnech v Osvětimi byla paní Jana vybrána pro práci. Tento výběr se konal v noci a ženy vůbec netušily, o co se jedná. "Nevěděly jsme, kam nás vedou, byla noc. Někam jsme šly, hrozně daleko, a já jsem si už představovala, že to bude plynová komora. Ale kupodivu nás odvezli do nějakého baráku, kde byly sprchy u stropu – všechny jsme zajásaly, protože z nich tekla voda. Dostaly jsme nové hadry a pak jsme stály až do rána a čekaly na vlak. Když přijel, tak nás naložili a převezli do místa, které se jmenovalo Merzdorf," vzpomíná.
Lágr Merzdorf
Zde paní Jana pracovala v továrně na zpracování lnu. Její prací byl takzvaný továrenský transport, to znamenalo nakládání a vykládání vagonů se lnem. Tato práce byla dobrá hlavně v tom, že ženy dostávaly poněkud větší příděly chleba a na rozdíl od dívek uvnitř v továrně byly na čerstvém vzduchu a nepracovaly u strojů, kde bylo hodně úrazů. Když se nedívaly dozorkyně, ženy také jedly lněná semínka.
Jinak byly podmínky v lágru velmi těžké, málo jídla, hodně štěnic a vší, které rozšířily tyfus. Přesto měly dívky štěstí, protože byly i mnohem krutější lágry, zde ani nebyli dozorci SS, ale jen dozorkyně, většinou bývalé dělnice z továrny. Také měly k dispozici sprchy, což velmi využívaly. K jídlu dostaly vždy polévku z červené řepy a shnilého tuřínu a občas tři brambory. Večer potom dostaly kousek chleba.
Tábor byl osvobozen Rusy a paní Jana se svými pěti kamarádkami požádala ruského komandanta, aby mohly opustit tábor a vrátit se do Čech. To jim bylo povoleno. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, protože první skupina Rusů, se kterými šly do Čech, byla velmi slušná. Po nich však přišli do Merzdorfu divocí ruští vojáci ze Sibiře, kteří všechny dívky, které zbyly v lágru, znásilnili.
Návrat do Prahy
Cesta byla nebezpečná, ještě létaly kolem granáty, kulky, kolem byli mrtví. Přes Trutnov se dostaly do Čech, pak pro ně přijeli četníci z Jičína. Protože právě skončila válka a ještě nejezdily vlaky, byly dívky nejprve několik dnů ubytovány v Prachově v hotelu. Hlavní vzpomínka paní Jany na tuto dobu je, že si konečně všechny připadaly zase jako lidé, spaly v postelích a měly dost jídla. Když začaly jezdit vlaky, dojely do Prahy. Atmosféra ve vlaku byla krásná, veselá – radost z návratu do vlasti...
O to horší byl příjezd do Prahy. Najednou si uvědomila, že vůbec neví, co je s její rodinou. Nejprve neměla ani kam jít, jejich byt na Smíchově byl obsazený, a tak paní Janu ubytovala kamarádka. Asi po měsíci se vrátila ještě její sestra. Z celé rodiny paní Jany – asi třiceti lidí – přežily válku jen ona a její sestra. Nakonec paní Dubovou a její sestru ubytoval sestřin švagr na Vinohradech. "To jsem si myslela, že už se v životě nezasměju," říká.
Po válce
Po válce se paní Jana setkala se svým přítelem z Terezína Františkem Dubem, s ním začala po několika měsících žít a provdala se za něj v roce 1947. V roce 1951 se jim narodil syn. Paní Jana vystudovala po válce za podpory své sestry Státní grafickou školu a potom se živila užitou grafikou, vytvářela titulky pro film, filmovou a knižní grafiku, plakáty, výukové filmy. Nejprve byla zaměstnána v Krátkém filmu a potom pracovala doma, dělala grafiku jako svobodné povolání.
O svých hrozných zážitcích z koncentračních táborů manželé nikdy nemluvili, až ve svém stáří začali vzpomínat na své blízké a přátele, které ztratili. Paní Dubová vytvořila po smrti svého manžela cyklus obrazů Sny o mrtvých, ve kterém ztvárnila své vzpomínky. Obrazy byly vystaveny v Židovském muzeu v Praze, v Terezíně, v synagoze v Děčíně a v Teplicích.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Blíží se Den veteránů (11.11.) a Paměť národa startuje veřejnou sbírku. Bude ve všech krajích ČR, pokladničku s červenými vlčími máky najdete na 330 místech (v kavárnách, knihovnách, obchodech, firmách). Když si připnete vlčí mák, vyjádříte tak úctu těm, kteří bojovali za naši svobodu. A zároveň přispějte na další nahrávání hrdinů do archivu Paměť národa. Vše o sbírce i možnost do ní jednoduše přispět on-line najdete na www.denveteranu.cz.
