Dita Krausová: V Osvětimi nebylo jak spáchat sebevraždu

4. října 2018 | 06:00

Dita Krausová tvrdí, že má dva domovy – a oba nedokonalé. V Československu se sice narodila, ale ve dvaceti letech vlast opustila a odstěhovala se do Izraele. I když zemi, kde žije od roku 1949, přijala za svou, Izrael nazývá domovem bez kořenů.

Paní Dita se narodila v červenci roku 1929 do židovské rodiny. Otec se živil jako právník penzijního ústavu. Přestože rodina neměla peněz nazbyt, mohla si dovolit pronajmout dvouapůlpokojový byt v Praze-Holešovicích. "Říkalo se mu elektrický dům. Byl vybaven výtahem, ústředním topením, zabudovanou lednicí a v suterénu  byla společná prádelna i sušárna," vzpomíná pamětnice. Z bytu se ale rodina musela po příchodu nacistů v březnu 1939 vystěhovat.

Tehdy se nezměnila pouze bytová situace rodiny, ale celý jejich dosavadní život. Jako Židé přišli o všechno. Otec paní Dity přišel o zaměstnání, plány na emigraci do Palestiny padly a veškeré úspory propadly. Paní Dita musela odejít z páté třídy školy a navštěvovala pouze výukové kroužky organizované židovskou obcí a sportoviště na Hagiboru. Zároveň přibývalo míst, kam Židé nesměli. Paní Dita vzpomíná na první den, kdy vyšla s hvězdou našitou na kabátu. "Jely jsme s kamarádkou tramvají, tehdy jsme ještě mohly stát vzadu, obě s hvězdou. Já jsem se obávala, co budou lidé na naše viditelné označení říkat. Jeden pán se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: To jsou dvě princezny, mají zlatou hvězdu. A lidé se začali usmívat. To nám v naší situaci velice pomohlo," vzpomíná.

Po Terezíně začal skutečný holocaust

O transportech rodina věděla. Otcův bratr patřil mezi první deportované z Prahy a o jeho smrti se příbuzní dozvěděli brzy. Sami dostali povolání do transportu v listopadu roku 1942. Tehdy bylo paní Ditě třináct let. Po dvoudenním čekání ve Veletržním paláci se spolu s tisícem dalších vypravili na cestu do Terezína. Tam na ně čekalo přeplněné ghetto, kde chyběly prostor i hygiena. Přesto paní Dita vzpomíná na Terezín jako na relativně snesitelné místo.

V Terezíně se paní Dita dostala do dívčího domova, kde se s vrstevnicemi účastnila zkoušek opery Brundibár i kurzů kreslení pod vedením malířky Friedel Dicker Brandeisové. Po více než roce stráveném v Terezíně byla spolu s rodiči vybrána k deportaci do Osvětimi. Podle jejích slov až tehdy začal skutečný holocaust.

Nebylo jak spáchat sebevraždu

V prosinci roku 1943 odjela rodina do Osvětimi. Po příjezdu neprocházeli selekcí, jak bylo obvyklé, ale dalším příjezdovým procedurám se nevyhnuli. Jeden z nejhorších momentů představovala pro pamětnici prohlídka tělesných otvorů. "Tou se mělo zjistit, zda nepřechováváme v těle diamanty. Byly jsme s maminkou tak zoufalé, že jsme vážně uvažovaly, že to skončíme. Jenže bez dlouhého pásku, vysoké věže nebo hluboké řeky nebylo jak spáchat sebevraždu. O drátech nabitých proudem jsme ještě nevěděly," vypráví.

Otec paní Dity po několika měsících zemřel následkem nedostatečné výživy. Její maminka ležela na marodce a zpráva jí byla předána způsobem adekvátním k podmínkám, ve kterých žili – prostým zavoláním do okna. Paní Dita přiznává, že neustálé ponižování, nelidské zacházení a ustavičná hrozba smrti v nich vypěstovaly pud sebezáchovy, který se projevoval obhroublostí a otrlostí. "Po likvidaci rodinného tábora jsem se procházela lágrem a na jednom bloku našla deky. Jednu jsem si vzala. Co na tom, že jsem si vzala deku té, která tu noc zahynula. Žádné city jsme nevnímali, lítost, soucit – všechno zůstalo zamrzlé," říká.

Raneček maminčiných šatů 

Likvidace části rodinného tábora se odehrála v březnu roku 1944 a ukončila půlroční pobyt terezínských vězňů ze zářijového transportu. Podobná hromadná vražda čekala také druhý, prosincový transport, ve kterém přijela paní Dita s rodiči. Předcházela jí ale selekce, kterou pamětnice i s maminkou prošla, a po několika dnech čekání odjely z Osvětimi. 

V červenci se dostaly do Hamburku a vystřídaly několik pracovních táborů ve městě i v jeho blízkosti. Odklízely trosky po bombardování i sníh, dřely v továrně a kopaly kanalizaci. "Nálety byly časté a několik děvčat při nich zahynulo. Přímý zásah dostal i náš tábor Tiefstack. Tehdy jsem dlouho hledala maminku a bála jsem se, že zemřela," vzpomíná. 

Na jaře roku 1945 došlo k evakuaci tábora. Vězeňkyně byly převezeny z Hamburku vlakem do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde vládl chaos. Nacisté uprchli, o vězně se nikdo nestaral, nevydávalo se pití ani jídlo a šířil se skvrnitý tyfus. Zhruba po týdnu se paní Dita a maminka dočkaly osvobození. Byly ale tak zubožené, že svobodu sotva vnímaly. Paní Dita prodělala tyfus, ale postupně se zotavovala. Její maminka se dozvěděla o možnosti léčebného pobytu ve Švédsku, tam se snažila obě dostat. Bylo však nutné mít potvrzení o prodělaném tyfu, které mohla získat po krátké hospitalizaci v nemocnici.

"Maminka si šla lehnout do nemocnice, jako že je nemocná. Já jsem ji šla navštívit, ale nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Já jsem si z toho moc nedělala a tentýž večer jsem šla s přítelkyní na malou oslavu s vojáky. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku, ale její postel byla prázdná, visel nad ní jen svázaný raneček maminčiných šatů. Křičela jsem, kde je maminka, ale nikdo neodpovídal. Až jedna Slovenka řekla: Tvoja mamička zomrela," vypráví.

Dvě železné postele a matrace

Tehdy bylo paní Ditě šestnáct let. Vrátila se zpátky do Prahy, kde se setkala s tetou Máničkou a také babičkou, která přežila válku v terezínském ghettu. Zbytek rodiny zahynul. Díky tetě získala ošacení a finance, ale podstatnější bylo to, že měla vedle sebe blízkou osobu. Krátce po návratu se setkala s Otou B. Krausem, také bývalým terezínským i osvětimským vězněm, a jejich přátelství přerostlo v lásku. V roce 1947 se vzali a narodil se jim první syn.

Otovi vrátili v restituci továrnu, ale pouze na krátkou dobu, protože v únoru roku 1948 mu ji komunisté zabavili. Tehdy se manželé Krausovi rozhodli pro emigraci do Izraele. "Ota byl založením sionista a já jsem měla v Izraeli strýce. Přípravy k odjezdu trvaly dlouho, protože jsme se museli vykoupit, tedy zaplatit za legální vystěhování," vysvětluje. Do Haify přijela v květnu 1949. 

"Žili jsme nejdřív ve stanu v absorpčním středisku u Haify. Díky známým z lodi, kteří bydleli v nedaleké vesnici Bet Jicchak, jsme tam získali malý dřevěný domek. Od židovské agentury Sochnut, která se stará o nové přistěhovalce, jsme dostali dvě železné postele a dvě matrace. Každou postel nesl Ota na zádech čtyři kilometry pěšky," říká. Sedm let pak žili v kibucu Givat Chajím, tam paní Dita pracovala v ševcovské dílně a její manžel vyučoval angličtinu. 

Později kibuc opustili a přestěhovali se do Netanje. Vychovali spolu tři děti, prostřední dcera zemřela v pouhých dvaceti letech na nevyléčitelnou nemoc. Ota B. Kraus napsal několik knih čerpajících z jeho válečných a izraelských zážitků. Příběh paní Dity inspiroval španělského autora Antonia Iturbeho, aby napsal knihu Osvětimská knihovnice. "Možnost svobodně jezdit do Prahy je velké štěstí. Přes čtyřicet let jsem sem nesměla a má minulost byla jakoby vymazaná. Nyní jsou Čechy opět jedním z mých dvou nedokonalých domovů," dodává ke svému příběhu.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile