Zora Čapková: Nesouhlasila s okupací, dětem ve škole pouštěla Kryla

18. října 2018 | 06:00

Zora Čapková začala mít po srpnu 1968 velké potíže, protože nesouhlasila s okupací. Pravidelně byla předvolávána k výslechům, šikanována komunistickou stranou a kvůli udavačskému dopisu musela opustit gymnázium, na kterém vyučovala český a ruský jazyk. I přes nevoli opustila Olomouc a přestěhovala se se svými dcerami do Prahy, kde našla klid.

Paní Zora se narodila v dubnu roku 1938 v Olomouci a společně se dvěma bratry vyrůstala v malém městě Konice. Město bylo přezdíváno "moravské Lidice", protože bylo okupováno nacisty a srovnáno se zemí 5. května 1945. První vzpomínky z dětství má tak spojené s válečnými léty a jejich atmosférou. "Vím, že jsme byli několikrát ve sklepě, když nedaleké Javoříčko prohledávali Němci. Já měla vždycky v rukou panenku, nějakou knížku, a tak jsme tam nějak poseděli," vzpomíná.

Na konci války bylo paní Zoře teprve sedm let. Události čtyřicátých a raných padesátých let si pamatuje mlhavě, vzpomíná si ale na emigraci tety, která ji velice zasáhla. Teta byla provdaná za Karla Sázavského, majitele velké továrny kovového zboží. Ten odjel služebně do Itálie, tam již zůstal. Tetě se o něco později podařilo pomocí převaděčů přejít hranice se dvěma dětmi a emigrovat za ním. Rodina pamětnice kvůli tomu však kupodivu neměla žádné potíže, ty měly teprve přijít.

Setkání s okupací

Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a pěti letech vyučování na různých základních školách v Olomouckém kraji nastoupila paní Zora v Olomouci na Gymnázium Jiřího z Poděbrad, aby tam učila český a ruský jazyk. V té době byla vdaná za pana Veseckého a měla s ním dvě dcery. Na gymnáziu byla opravdu spokojená, s dětmi díky své upřímné a veselé povaze vycházela, ale občas se setkávala se závistí ze strany kolegyň. S tím se ale uměla vypořádat. Mezníkem se stal rok 1968.

"S kamarádkou jsme se domluvily, že odložíme děti a samy dvě si vyjedeme do Tater. Byl to 20. srpen. Dojely jsme do Liptovského Mikuláše a rozbalily jsme si tam stan. Ráno vstáváme a vidíme, jak tam všichni ti lidi balí – nádherné sluníčko, včeličky poletovaly... Říkáme si: ‚Co blbnou?‘ Vyrazíme do města, projíždíme městem a vidíme všude u obchodů obrovské fronty. A jedeme kousek dál a najednou proti nám tank... Tak jsme tenkrát šly ke stánku a ptaly se tam, co se děje. ‚No je okupace, vy to nevíte?!‘ Tak jsme otočily auto a vydaly se co nejrychleji na Moravu. Mařka měla felicii bez střechy, tak jsme jely my dvě krásný mladý holky v koloně tanků... Před námi najednou auto a samopal namířený přímo na nás. Trnuly jsme hrůzou. To bylo první setkání s ruskou okupací," vzpomíná.

"Přiznám se, že jsem dětem občas pouštěla Kryla"

S okupací nesouhlasila, a začala mít proto po srpnu 1968 velké potíže. Ve škole jí zmizely kompozice za celý rok a společně s nimi také desky Karla Kryla, které pouštěla dětem v hodinách českého jazyka. Když se vrátila s maturitním ročníkem z třídenní exkurze v Praze a zadala žákům napsat slohovou práci na téma "mé dojmy z Prahy", většina studentů psala o rozstřílené fasádě Národního muzea. Ihned následovalo předvolání, protože paní Zora "zadává protistátní témata, která klasifikovala na výbornou".

Od té doby byla pravidelně předvolávána k výslechům a šikanována komunistickou stranou za každý svůj pracovní krok. V roce 1970 jí pak vedení školy oznámilo, že je na gymnáziu nežádoucí. A vůbec ať se vystěhuje z Olomouce. Bylo to pro ni náročné období, protože se v té době navíc rozváděla a zůstala se dvěma dcerami sama. Přes veškerý nátlak ale trvala na svém, měla v Olomouci byt a neviděla důvod, proč by se měla stěhovat.

Nakonec jí bylo dovoleno v Olomouci zůstat, byla však přeložena. Nejdříve jí bylo řečeno, že bude muset nastoupit do dělnického povolání, ale k jejímu překvapení se za ni přimluvil jeden soudruh na národním výboru, který byl také rozvedený. Mohla tedy nastoupit jako vychovatelka do družiny. Ředitel paní Zoře po nástupu doporučil, aby šla soudruhovi, který se za ni přimluvil, poděkovat. 

"Tak jsem za ním přišla a říkám mu: Dobrý den, já jsem vám přišla poděkovat, že jste mi umožnil, že můžu být mezi dětmi. A on mně říká: Soudružko, podívejte se, vy jste sama. Já bych vám radil – pro zlepšení kádrového profilu – seznamte se se sovětským důstojníkem. Říkám si: Musíš být klidná, máš dvě děti, nemáš žádný místo, máš tady byt, tak klid. Takže jsem klidně odpověděla: Nezlobte se, to nelze. A odešla jsem," vypráví.

Čas s romskými dětmi

Protože v družině nebyla skoro žádná práce, začala z vlastní iniciativy připravovat nejrůznější aktivity. Ještě s jednou kolegyní založila pěvecký kroužek pro romské děti. Ten se pozvolna rozšiřoval, až přerostl ve velký letní tábor v Beskydech – první romský tábor v Čechách.

Pamětnice se stala členkou kabinetu při Okresním národním výboru pro výchovu romských dětí. V té době se blízce přátelila s Pavlem Dostálem, divadelním režisérem, dramaturgem a po sametové revoluci ministrem kultury. Jednou ho pozvala, aby udělal dětem nějakou přednášku. Na čas strávený s romskými dětmi a kontakt se Svazem Cikánů-Romů, který existoval v letech 1969–1973, vzpomíná velmi ráda. 

Nedobrovolný odchod do Prahy

V roce 1974 přišla pro paní Zoru velká rána. Starší dcera měla jít už do deváté třídy a pamětnice počítala s tím, že bude studovat dál. Jednoho dne jí oznámili, že její děti dál studovat nemohou. Po několika bezesných nocích rozhodování se odhodlala přistoupit na nabídku, kterou jí dala jedna přítelkyně: vyměnit byt 2+1 v Olomouci za dvougarsonku v Praze a pokusit se své dcery nechat studovat tam.

Bratr paní Zory, který žil v Praze, jí pověděl o Ústředním domě pionýrů v Grébovce, kde ve skutečnosti nikdy žádná pionýrská sekce nebyla – dům jen dál nabízel volnočasovou činnost nejširšího spektra. "Azyl" v tomto domě byl nakonec jedním z nejlepších rozhodnutí jejího života.

Ředitelka Jarmila Cholinská ignorovala varovné dopisy, které jí ohledně paní Zory přicházely z Olomouce, a pomocí taktiky „záskok za mateřskou dovolenou prodloužený nejprve na osm let a poté na dobu neurčitou" se jí povedlo pamětnici v domě udržet. V domě pionýrů v sobě objevila organizační talent a začala připravovat v podstatě veškeré aktivity většího – například celostátního – charakteru; měla na starost olympiádu v českém jazyce a také dětské filmové kluby, vedla semináře pro vedoucí dětských filmových klubů, metodicky jich řídila v Čechách osmdesát. V domě pionýrů poznala také svého druhého muže: spisovatele Eduarda Světlíka.

"Tam jsem se cítila opravdu dobře. Měli mě rádi dokonce i na kádrovce. Jednou si mě zavolal soudruh, kádrovák, a říká: Prosím vás pěkně, já jsem si vás zavolal, protože na vás přišel z Olomouce dopis. Ale ten byl tak sprostý, že jsem ho bez vašeho dovolení hodil do koše," vzpomíná. Paní Zoře se opravdu povedlo „ztratit se s dcerami v pražském davu“: obě tu navzdory olomouckým výhrůžkám vystudovaly vysokou školu.

Získání udavačského dopisu po revoluci

Po roce 1989 přišla pamětnici poštou výzva, aby si v Olomouci vyzvedla materiály, které na ni kádrové oddělení v dobách socialismu nashromáždilo. Vedle veškerých pracovně-politických charakteristik, hodnocení a posudků našla mezi materiály také udavačský dopis, který způsobil v roce 1970 její odchod z gymnázia a následně i z Olomouce.

Pod dopisem byla podepsána A. Veličková, matka její žákyně z posledního maturitního ročníku. Paní Zora si ji dobře pamatovala: "Já jsem pak už něco tušila, protože ta žákyně si vždycky něco v divnou chvíli zapisovala. A potom maturovala a já jsem seděla vedle ní... Dívám se na ni a říkám: ‚No ty máš hezký, krásný černý vlasy.‘ A ona tak divně uhne pohledem. Říkám si: Kruci, tady něco asi není v pořádku," vzpomíná.

Anna Veličková byla sama učitelkou a podle pamětnice se hned po okupaci dostala na vyšší ředitelská místa na školách v Olomouckém kraji, ze kterých působila mnoho potíží ještě dalším učitelkám. "Po peripetiích, které mi způsobila, jsem se dostala k práci, ve které jsem našla smysl života a poznala spoustu skvělých lidí. Nebýt toho, do Prahy bych nejspíš nikdy nepřišla a neprobudila v sobě organizační talent," říká. Zora Čapková je s lidmi z domu pionýrů i svými bývalými studenty stále v kontaktu, na filmové festivaly dnes jezdí jako čestný host a od roku 2004 uvádí v historické budově Národního divadla.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Blíží se Den veteránů (11.11.) a Paměť národa startuje veřejnou sbírku. Bude ve všech krajích ČR, pokladničku s červenými vlčími máky najdete na 330 místech (v kavárnách, knihovnách, obchodech, firmách). Když si připnete vlčí mák, vyjádříte tak úctu těm, kteří bojovali za naši svobodu. A zároveň přispějte na další nahrávání hrdinů do archivu Paměť národa. Vše o sbírce i možnost do ní jednoduše přispět on-line najdete na www.denveteranu.cz. 

720p 360p
Den veteránů • VIDEO: 

 

Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile