14°C
Paní Marie se narodila v červnu roku 1925 v Liboměřicích u Chrudimi, kde měli její rodiče hospodářství. "Otec byl pokrokový hospodář. Jako první jsme měli vodovod, automatické napáječky pro dobytek, velkou stodolu. Otec si na to půjčil a tvrdě jsme to spláceli," vzpomíná. K zemědělství ale neměla paní Marie žádný vztah. Měla ráda češtinu a přála si být učitelkou. To se jí částečně splnilo, když v Praze po válce vystudovala sociálně-zdravotní školu a začala učit v mateřské škole v Pískové Lhotě.
Po únorovém převratu v roce 1948 začali komunisté zakládat JZD a rodina přišla o půdu. "Stroje rodičům zabrali později. Do JZD už vstupoval nejstarší bratr Josef, protože rodiče byli staří. Mohli bydlet dál ve svém stavení, ale to už bylo majetkem JZD. Živil je bratr," vypráví.
Zasnoubení s Josefem Chalupou
V době, kdy paní Marie učila v mateřské škole, byla zasnoubena se strážmistrem SNB Josefem Chalupou. Ten z rozčarování nad vývojem politických událostí v únoru 1948 začal spolupracovat s protikomunistickým odbojem. Využíval svůj přístup k policejním dokumentům. V prosinci 1948 ho zatkli, ale po roce ho propustili pro nedostatek důkazů. Přišel o práci a rozhodl se emigrovat do Německa, tam pak začal spolupracovat s CIC – zpravodajskou službou USA. Když ho vyslali zpět do Československa pod jinou identitou, 25. června 1949 Josefa Chalupu StB znovu zatkla.
"Zatkli mě krátce po mém snoubenci"
Několik týdnů po zatčení Josefa si přišla StB také pro paní Marii, a to přímo do mateřské školy. Odvezli ji na výslechy do Bartolomějské. "Děti byly po obědě a spaly, když přišli dva pánové a vyzvali mě, abych šla s nimi. Správně jsem tam měla být maximálně osmačtyřicet hodin, ale nechali mě tam celý půlrok. Na cele byly prostitutky a zlodějky. Nebyla tam ani voda. Dodnes se divím, že jsem nechytila žádnou nemoc. Slamníky a deky byly celé zakrvácené a všude špína. Měly jsme jeden džbánek pro patnáct lidí, vodu jsme pily ze záchodu, příděl byl dvacet deka chleba na den, v neděli čtyři brambory ve slupce, z toho vždy jedna shnilá," vzpomíná.
"S režimem jsem nesouhlasila, a tak jsem kývla na spolupráci s Gavendou"
Důvod jejího zatčení neměl s jejím přítelem nic společného. K protikomunistickému odboji se dostala nezávisle na něm. Její starší sestra byla provdána na Šumavě, a protože byla po válce nouze, šila paní Marie pro svého malého synovce košilky, a tím přilepšovala rodině. U jejího švagra pracoval elektrikář pan Kriegelstein z Prahy, po kterém věci posílala. Jednou, když k nim přišla v Praze domů, byli u nich dva mladí muži. "Paní Kriegelsteinová znala moje názory, a tak mi řekla na rovinu, že ti muži jsou dva agenti, kteří sem jezdí ze západního Německa. A zda bych byla ochotná jim pomáhat. Souhlasila jsem," vypráví.
Agenti se jmenovali Štěpán Gavenda a Miloš Zemánek. Pro svou činnost potřebovali různé doklady a legitimace, a k tomu byla nutná například razítka. Tyto a další věci pro ně obstarávala právě paní Marie. "Švagrová pracovala na okresním národním výboru, a tak mi nosila razítka otištěná na prázdných papírech. Pomáhali i další přátelé, které jsem měla i mezi duchovními, protože jsem byla hluboce věřící. Někdy jsem někam předala obálku," vzpomíná na svou protistátní činnost. Při výslechu se však držela statečně. Vyšetřovatelé se z ní snažili vytřískat jména lidí, kteří jí pomáhali.
Sen, který ji navždy zbavil strachu
Bití bylo běžnou součástí výslechů, stejně jako další sadistické metody. „Když vám například někdo provlíkne tužku mezi všemi pěti prsty a pak je silně stiskne, tak to nevydržíte. Počuráte se bolestí.“ Není divu, že když pamětnice zaslechla za dveřmi cely klíč, rozechvěla se. V místnosti plné prostitutek bylo tak málo slamníků, že se o ně musely ženy dělit.
Jednou přišla z výslechu tak zmlácená, že jí ostatní uvolnily celý slamník, aby se jí podařilo alespoň na chvíli usnout. "Nakonec jsem opravdu usnula. Měla jsem sen, na který v životě nezapomenu. Zdálo se mi, že jsem v kostele, bylo šero, seděla jsem v první lavici, mši svatou sloužil papež a přisluhovali mu kněží. Papež se otočil, šel ke mně a řekl: ‚Přijmi Ducha svatého.‘ Odcházela jsem pak z kostela, který stál na vršku a měl nádherně osvětlená okna. Od té doby jsem se pak už nikdy ničeho nebála,“ říká Marie Chalupová a dodává: „Nikdy jsem nikoho nepráskla a nikoho kvůli mně nezavřeli. Naopak jednoho díky mně od soudu propustili."
Kolik máš? Jenom trest smrti!
Den před soudem jí advokát přečetl obžalobu s návrhem na trest smrti provazem. To už ji převezli do pankrácké věznice. "Na vycházkách jsme na sebe volaly: Kolik máš? Jenom trest smrti! Nevěřila jsem tomu, že bych ho mohla dostat. Bylo to šílené," říká. Ze sedmnácti obžalovaných dostalo jedenáct z nich návrh na trest smrti. Všechny byly nakonec změněny na doživotí. Paní Marie dostala patnáct let žaláře a jednou měsíčně tvrdé lůžko a půst, což znamenalo ležet na holé zemi beze všeho a být bez jídla.
Její přítel Josef Chalupa za svou odbojovou činnost však k trestu smrti odsouzen byl a s tímto ortelem přežíval v cele smrti celý půlrok. Nakonec se podařilo u Nejvyššího soudu trest zvrátit na doživotní těžký žalář.
"Když vedli Miladu Horákovou na popravu, modlily jsme se"
Po odsouzení zůstala pamětnice v pankrácké věznici v takzvané švadlárně. Právě tady zažila, když 27. června 1950 vedli Miladu Horákovou na popravu. "Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako to, kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná," vzpomíná.
"Do kýble mi strčila jídlo"
Následně paní Marii převezli do věznice v České Lípě, tam ji opět zařadili na švadlárnu, kde se spravovaly na strojích vězeňské šaty. Práce nebyla těžká, a dokonce ji i bavila. Jídlo si vařily vězeňkyně, takže se dalo i jíst. Také bachařky s nimi zacházely slušně.
"Všechno je to v lidech a nic není černobílé. Výjimečně mě někdy zaměstnávali úklidem bytů zaměstnanců věznice. Manželka zástupce ředitele mě jednou vtáhla do bytu a do kýble mi dala jídlo, které jsem pak přinesla na celu. Zástupce si mě pak zavolal s tím, že jeho manželka nám nesmí dávat jídlo, protože by ho vyhodili. Ale řekl mi, že na chodbě je skříňka, a co na ní najdu, to můžu sníst," vypráví.
V roce 1952 odvezli paní Marii do Pardubic. V té době byl její přítel Josef Chalupa na útěku. Spolu s ním utekl také Štěpán Gavenda, podařilo se mu utéct na Západ. Při návratu do Československa byl ale dopaden a v roce 1954 popraven. Také snoubenci paní Marie se podařilo překročit hranice.
"Po kotníky vody, abych si nemohla ani sednout"
Paní Marie strávila v Pardubicích dva roky. Přežila buzeraci i svou vzdorovitost, za kterou ji potrestali. "Byla jsem tam jen dva dny, ale nikdy na to nezapomenu. Byla to studená díra, kde bylo po kotníky vody, abych si nemohla ani sednout," vzpomíná na jeden z nejhorších zážitků.
Po dvou letech byla poslána na Slovensko do Želiezovců u maďarských hranic, tam dřela na tabákových polích a vinicích. Pouze ale do doby, než víno začalo zrát, aby ho vězeňkyně nemohly jíst. "Na Slovensku se k nám obyčejní lidé chovali hůř než bachaři. V zimě jsme pracovaly uvnitř, ale civilové nás šidili. Sice jsme plnily normu, ale oni se nestyděli krást nám i hotovou práci. Za trest jsme mívaly poloviční dávky jídla. Když tam nakonec propukla žloutenka, odvezli nás zpátky do Pardubic."
Chtěli ji zavřít znovu, provdala se za Josefova bratra
Pamětnice se dozvěděla, že jejímu snoubenci Josefu Chalupovi se podařilo z leopoldovské věznice dostat k bratrovi Václavovi, ten ho nějakou dobu ukrýval v zemljance. Poté pokračoval k bratrovi Františkovi do Ústí nad Labem a odtud směřoval na sever do Německa, kde se mu v Berlíně podařilo dostat se na západní stranu.
Nedlouho poté, co ji propustili z vězení, zatkli Václava Chalupu pro podezření z protistátní činnosti. Údajně požádal svého německého známého, aby převedl pamětnici přes hranice. Ten však Václava udal, a Václav tak stanul před soudem. Paní Marie měla v této kauze svědčit, ovšem i jí hrozilo, že půjde opět za mříže, tentokrát pro plánování překročení státních hranic. Záchrana však přišla z nečekané strany. "Třetí Josefův bratr František Chalupa z Ústí nad Labem, který si kvůli Josefovi už pár let taky odseděl, za mnou přišel, že si mě vezme, aby mi pomohl a StB už mi dala pokoj. Že až se situace kolem mě uklidní, můžu se s ním rozvést."
Na sňatek po několika dnech rozmýšlení kývla. K soudu už tedy přišla jako vdaná a podezření, že měla v úmyslu emigrovat, bylo zpochybněno. S Františkem nakonec založila rodinu a zůstala s ním po celý život až do jeho smrti.
"Začínali jsme od nuly"
Oba jako bývalí političtí vězni začínali od nuly. Neměli kde bydlet a dlouho je nikdo nechtěl zaměstnat. Nakonec ale zjistili, že v Ústí nad Labem mají i své příznivce, díky kterým se jim podařilo vybudovat si zázemí a získat přátele. Josef Chalupa emigroval do USA, tam se nakonec oženil. Paní Marie a její muž se s ním a jeho americkou ženou setkali v roce 1968 v Německu. Paní Marie zemřela na Boží hod v roce 2017.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
