3°C
Paní Miluše Kepková, rozená Kašparová, se narodila v únoru roku 1927 a s rodiči žila v Plzni-Bolevci, kde chodila do obecné školy a následně do měšťanské. Po jejím absolvování chtěla pokračovat ve studiu, ale v období protektorátu to nebylo snadné. Paní Miluše nakonec nastoupila do Ženské odborné školy.
2. lehká tajná divize
Otec paní Miluše, Stanislav Kašpar, pracoval jako kinooperatér v kině Alfa v Plzni. Jeho řediteli se za války stali dva říšští Němci, kteří byli raněni na frontě a tuto funkci v protektorátu dostali jako určitou kompenzaci. Přes ně získával informace užitečné pro odboj, proto v létě 1942 vstoupil do odbojové skupiny 2. lehké tajné divize, což byla vojenská odbojová skupina, která vznikla na jaře roku 1943 a nahradila rozbité organizace Obrany národa v Plzni.
Navázala na odbojové hnutí plzeňských pošťáků, jejichž odboj probíhal téměř od začátku války. Na začátku roku 1944 navázala a s ní spolupracující Národní výbor v Plzni spojení s dalšími odbojovými skupinami, které ale byly v té době sledovány gestapem. V červnu téhož roku pak gestapo zatklo několik desítek členů plzeňského Národního výboru a organizátorů 2. lehké tajné divize.
V celé ilegální skupině se hledalo, která dáma mi poskytne boty do tanečních
Mezi zatčenými byla také paní Miluše s rodiči. Její otec totiž přinášel informace od německých ředitelů a schovával v kotelně kina uprchlé válečné zajatce. Rodina měla v Bolevci zahradu, kde po mobilizaci roku 1938 urychleně postavili malý domek, ve kterém žili spolu s odbojářem Miroslavem Ferrem a půlročním dítětem, bratrem Stanislavem.
Obtížné bylo shánění potravin. Za války byly potravinové lístky a bylo na ně málo jídla, jen asi 1,5 kg chleba na měsíc na osobu. Rodině se nakonec podařilo sehnat dodavatele, který jim prodával chléb. Na konci války zjistili, že šlo o konfidenta gestapa.
I v této šílené válečné době a obtížné rodinné situaci přinášel život obyčejné starosti a drobné radosti. Jednou z nich byly například taneční, do kterých začala paní Miluše chodit. "Teď jsem neměla boty, nosily se jen dřeváčky. Ale do tanečních jsem potřebovala boty. V celé ilegální skupině se hledalo, která dáma by mi poskytla boty a šaty, protože nebyly ani látky. Nakonec mi Ferrova manželka dala své večerní šaty, které jsem si přešila. A další paní mi sehnala boty, a tak jsem mohla chodit do tanečních," vzpomíná paní Miluše.
V červnu 1944 ale přišla katastrofa. "Čtrnáctého června k nám přišel jeden člen úzké skupiny, měl v klobouku pistoli. Přišel, smekl klobouk, ukázal pistoli, to bylo asi jejich znamení, a Ferra šel okamžitě pryč. Maminka hned začala s úklidem, všechny věci a knihy, které by připomínaly Ferru, se uklidily. Bohužel zůstala přes židli jeho vázačka, která pak ještě sehrála ošklivou roli. A nic se nedělo," vypráví.
Miluši neunesli, je na gestapu
Druhý den si pro matku a otce přišlo gestapo. Vyslýchalo také paní Miluši a nutilo ji, aby přiznala, že u nich Ferra byl. "Ztratilo se rádio a nakonec přišli k nám, jestli ho máme. To jsme ale neměli, protože v domku nebyla elektřina. Rádio nenašli, tak odešli, ale našli Ferru. Ten se chtěl ukrýt, ale přitom ho chytli. Vyzvali ho, aby šel s nimi, ale domluvilo se, že je to jako přítel maminky. Policajti mu domluvili, aby tam nechodil a nechal rodinu v klidu. Neměl kam jít, a tak se vrátil k nám," vzpomíná.
Mezitím gestapo získalo záznam jednoho z představitelů skupiny, který nedodržel zásady a měl v trezoru seznam spolupracovníků. Jeden z policajtů uviděl fotografii Ferry a zjistil, že údajného milence hledá gestapo, řekl to kamarádovi, který to nahlásil gestapákovi, a začalo zatýkání. Během čtrnácti dnů bylo zadrženo sto tři Plzeňanů.
Nejprve byl zatčen otec pamětnice, poté provedlo gestapo domácí prohlídku a odvezlo také maminku. Doma zůstala jen paní Miluše a její jedenáctiměsíční bratr. Druhý den musela do školy, a tak požádala tetu, aby se o dítě postarala. Bratr nakonec zůstal v její rodině až do konce války, teta byla v únoru 1945 popravena.
Paní Miluše byla zatčena 16. června 1944. "Měli jsme třídu hned v prvních dveřích, když se vešlo do školy. Děvčata zavolala: Nějací páni tě tady hledají. Vyšla jsem ven na chodbu a tam byli dva mužští. Chytli mě za ruku, odvedli do auta a odvezli. Na gestapu jsem měla hned výslech, který prováděl gestapák Haas. Když jsem po výslechu šla do cely, neslyšela jsem na levé ucho. Byl to asi bývalý boxer, takže si na každém vylil svůj boxerský elán," vypráví paní Miluše, kterou na druhý den kupodivu pustili do školy.
Malá pevnost Terezín
Po čtrnácti dnech výslechů byli všichni zatčení odvezeni do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli drženi až do soudu. Podmínky zde byly příšerné. Ve škopcích byla polévka pro vězně, která se skládala z jedné brambory a vody, ráno dostávali vězni špinavou vodu jako kafe a kousek chleba obaleného v pilinách. Na celách byly miliony blech, skákaly do polévky. Z okna cely viděla paní Miluše na komoru, kam přinášeli ubité a umučené vězně.
Ženy chodily do práce, měly za úkol stříhat chlupy ze ztrouchnivělých kočičích ocásků, které se používaly k výrobě čepice. "Stříhaly jsme nůžkami z plechu, měla jsem od nich ruce úplně do krve rozedřené," vzpomíná paní Miluše. Gestapáci vězně týrali, když se opili, nutili Židy běhat po dvoře a stříleli je. Kruté byly také jejich tresty.
"Starý dědeček dostal plecháček a musel stát u zdi, ruce vzadu a čelem držet plecháček. Nesměl mu spadnout. On v důvěře, že si zachrání život, to tak dlouho držel, až padl a už nebyl. Nebo jiný klečel, ruce natažené a přes ně měl pravítko. To byly různé jejich tresty, výmysly, co lidem dělali. Další: byla tam lávka a uprostřed byl výklenek s vrátky. Tam bylo jen sedátko, bylo to jednoho člověka, který tam seděl a říkal: šedesát jedna, šedesát, padesát devět. Měl určeno sto dnů a sto dnů tam byl a seděl, zřejmě mu museli dávat nějaké jídlo. A stý den už tam nebyl. Popravili ho," říká.
Miluško, nezapírej, oni už vše vědí, řekni, že u nás Ferra byl
Miluše, její rodiče i ostatní odbojáři byli brutálně vyslýcháni, gestapáci se snažili je donutit, aby se přiznali. Všechny informace o činnosti skupiny však již měli, získali totiž konfidenta Hellera, který vše zjistil. Jednalo se o mladého syna zatčených, který byl ke spolupráci donucen pohrůžkou popravy rodičů.
"Maminka byla na výslechu, přinesli ji z něj a měla fialová záda – dofialova krví podlitá, jak ji mlátili. Ona nevěděla, že už vše vědí. Mlátili lidi, aby je donutili k přiznání, ale oni se samozřejmě nepřiznávali. Když se nepřiznala, gestapáci řekli: "Když nám to neřeknete Vy, tak zítra přijde na řadu vaše dcera." Měla horečku a ležela, nebyla schopna pohybu. Jen mi řekla: "Miluško, nezapírej, oni už všechno ví. Už to řekni, že Ferra u nás byl, už nezapírej." A skutečně druhý den jsem přišla na řadu já.
U výslechu Miluše viděla na stole gestapáka plánky vlaků v Plzni, které kreslil její otec a předával dalším odbojářům. Poznala tedy, že už je vše prozrazeno. Stejně však byla zbita pendrekem. Asi čtrnáct dní nato měli gestapáci případ dokončený a obvinění byli převezeni do věznice na Pankráci.
Dvanáct rozsudků smrti
V říjnu se v Praze konal soud. Z patnácti obžalovaných byl dvanácti lidem za trestný čin sabotáže udělen trest smrti. Paní Miluše byla odsouzena k roku vězení v káznici pro mladistvé. Po soudu byli odsouzení odvedeni do cel smrti na Pankráci a ostatní do věznice. Miluše se tam setkala se svou tetou Zdráhalovou, která byla kvůli konfidentovi také zatčena a později v únoru 1945 popravena.
Miluše pracovala na Pankráci na loupání slídy, potom se nakazila od ostatních vězňů a až do Vánoc byla nemocná, měla spálu a růži na hlavě. Na českém nemocničním oddělení, kam byla zařazena, ležela také paní Ferrová, manželka skrývaného odbojáře. „Ona o mně řekla dozorkyni, která mi umožnila naposledy vidět otce. Jednou mi řekla: "Pojď se podívat." Šla jsem na chodbu a podívala se. Z okna bylo vidět na čtyřhranné nádvoří a tam chodili lidé z cel smrti, muži, vždy dva a dva k sobě spojení řetízky. Já jsem tam šla s ostatními vylít kýbl do kanálu. Dozorkyně řekla: ‚Podívej se.‘ Tak jsem se podívala, a když muži přicházeli, tak jsem tiše zavolala: "Tati!" Vězeň, který šel s tatínkem, to slyšel a drcl do něj. Tatínek se na mne podíval, rychle se podíval na dozorce se psem a rukou mi poslal polibek. A zase šel. Já také musela jít," vzpomíná. Takto jí dozorkyně umožnila spatřit také maminku. 20. října roku 1944 byli rodiče popraveni.
Byli jsme na plzeňském nádraží, zrovna na Vánoce – tak blízko domova, a přitom v hytláku…
Na Pankráci byla paní Miluše do prosince. Poté byla transportována do Německa vlakem hytlákem. "Vagon měl maličké okénko nahoře u střechy. Vlezla jsem si na sedátko a vytáhla se. Byli jsme na plzeňském nádraží, bylo zrovna na Štěpána – Vánoce. Po nádraží prošli dva páni, jinak bylo prázdné, nikde nikdo. Já tak blízko v Plzni, a přitom jsem byla v hytláku. Celý den jsme tam seděli, nedali nám nic jíst, až kvečeru jsme dojeli do Chebu," vzpomíná.
Druhý den je odvezli do Hofu, kde byla Miluše čtrnáct dní zavřená v dřevěných boudách a stále tam musela mýt podlahy. Potom byla převezena do Norimberku do věznice gestapa, kde ji dali do cely „Zugangung“, kde bylo zavřeno asi čtrnáct žen a nebylo tam vůbec nic.
Jednoho dne dostala věznice zásah a začalo se bortit zdivo, padaly trámy a Miluše s dalšími ženami byly uvězněné stále v cele a nemohly se dostat ven. "Najednou se po nějaké době dveře otevřely. Byli tam většinou muži, všichni se valili dolů. Běžela jsem ke dveřím. Byla tam obrovská vrata a ta hořela, trámy padaly. Myslela jsem, že to neprojdu. Najednou mě někdo chytil za ruku a tahal mě po schodech. Trámy padaly a já měla strach, ale on mne táhnul až do sklepa. Byl to chlapec, který byl na práci v Německu a byl to Plzeňák," vypráví.
Potom všechny vězně rozvezli do dalších lágrů, jen Miluše ve věznici zůstala jako poslední ještě čtrnáct dní. Další její zastávkou byla mužská věznice v Landsbergu, kde byla držena měsíc.
Káznice pro mladistvé Rothenfeld
Miluše v Rothenfeldu nejprve pracovala v lese, poté byla přeřazena do jiné pracovní skupiny – dívky štepovaly ponožky mrtvých vojáků z fronty a opravovaly jejich oblečení. Také šila na stroji vojenské celty. Ve vězení byl hlad, dostávaly hlavně tuřín. Hodně jich bylo v káznici za kriminální činy, prostituci, krádeže.
"V Rothenfeldu bylo slyšet boje o Mnichov, jak Američané dobývali město. K 5. květnu 1945 dorazila americká armáda i do hor. A před ní hnali Němci ženy vězeňkyně z Aichachu, ty k nám přišly. Američané zjišťovali, co jsou dívky zač a proč jsou v káznici pro mladistvé. Jedna vězeňkyně Češka dělala tlumočnici. Ptali se mne přes překladatelku, proč tam jsem. Tak jsem jim to řekla. A tlumočnice mi povídá: "Je konec války, to jsou Američané, osvobodili nás, už tu nejsou Němci. Je konec války." A jak to říkala, tak já omdlela. Podruhé v životě. Poprvé to bylo v Malé pevnosti.“ Američané se kolem ní seběhli, dávali jí čokoládu a podávali ruce.
Asi po čtrnácti dnech byla paní Miluše s dalšími cizinkami odvezena do rozbombardovaného Mnichova. Ve škole byly shromažďovány propuštěné vězeňkyně z lágrů před návratem do vlasti. Nakonec je Američané odvezli do Železné Rudy, odkud se náklaďáky dostaly do Plzně.
Těžké začátky
Večer vystoupila paní Miluše z náklaďáku v Plzni před Měšťanskou besedou. Šla na jejich zahrádku a za sestřenicí, která se starala o jejího malého bratra. Ale neměla žádné peníze ani oblečení, všechno gestapáci odvezli a zbytek rozkradli další lidi. Paní Miluše jen dostala od sestřenice prstýnek, který přinesla jedna paní. Tato paní byla na Pankráci a stříhala odsouzencům před popravou vlasy. A když stříhala Štěpánku Kašparovou, ta jí dala svůj snubní prsten pro dceru Milušku. Paní byla Plzeňačka a prstýnek doručila.
Začátky v Plzni byly těžké. Miluše neměla nic, jen chlapci z Bolevce, kteří se vrátili z vězení, jí od Němců připravovali výbavu, kufr s nějakým oblečením, povlečením, ručníky, aby mohla žít. Nejprve pobývala u sestřenice Zdráhalové, rodina celý rok ukrývala jejího bratříčka Stanislava, aby ho Němci nedali na převýchovu. Dítě Miluši neznalo.
Potom i s bratrem krátký čas byla u pana Krejčíka, také skrývaného odbojáře, který přežil válku a po válce byl předsedou národního výboru. Bohužel, v červenci pan Krejčík zemřel při autonehodě. Nakonec se bratra ujal strýc ve Stříbře, který ho vychoval. Pamětnice žila jeden čas u dalšího strýce a potom dostala malinkou podkrovní místnost na Borech, kde bydlela pětadvacet let, dokud si nenašetřila na družstevní byt.
V létě 1945 udělala závěrečné zkoušky na rodinné škole. Chtěla studovat dále, ale to jí nebylo umožněno. Absolvovala tedy kurz pro učitelky mateřských škol a začala pracovat v mateřské škole. Potom si dokončila pedagogické gymnázium, aby měla dobrou kvalifikaci. Jako učitelka a od svých jednadvaceti let jako ředitelka mateřských škol pracovala až do důchodu. Končila v mateřské škole v Plzni u Špitálského lesa. Také se vdala a měla syna, který nyní žije ve Spojených státech amerických. Miluše Kepková je členem Českého svazu bojovníků za svobodu v Plzni.
