Růžena Kamarádová: Odsoudili mě v politickém procesu kvůli balíčku nylonek | Pro ženy | Blesk.cz

Růžena Kamarádová: Odsoudili mě v politickém procesu kvůli balíčku nylonek

21. listopadu 2019 | 06:00

Růžena Kamarádová, rozená Sedláčková, se narodila v roce 1924 v Olomouci, zde také studovala rodinnou školu. Po ukončení chtěla pokračovat na vyšší dívčí škole, ale její plán zhatil příchod nacistického režimu. „Chtěla jsem dál studovat, ale Němci mě určili na totální nasazení a už mně nedovolili někam jít,“ vzpomíná paní Kamarádová. Pro nucené nasazení do třetí říše byla určena celá její třída.

Nejprve ale všichni museli jít pracovat do firmy Heikor, kde vyráběli prášek proti vším pro německé vojáky. Paní Růženě prášek rozleptal konečky prstů. "Mně ten prášek sežral bříška na prstech, a tak jsem marodila. Nemohla jsem dělat." Bylo to štěstí v neštěstí, protože díky zranění nebyla po vyléčení nasazena do Německa, ale byla poslána do vsetínské zbrojovky, kde vyráběla výbušniny. Na měsíce strávené ve Vsetíně nevzpomíná paní Růžena příliš dobře. "Plnili jsme tam výbušniny. Byl tam každou chvíli někdo rozprsknutý na zdi. Pracovali jsme každý den od šesti do šesti. Nikam jsem se nedostala a k jídlu byly pořád kroupy."

Divné osvobození

S blížícím se koncem války byla Růžena Kamarádová propuštěna domů, do Hejčína v Olomouci. Tam také zažila májové dny roku 1945. Nejprve se u nich zastavili němečtí vojáci, kteří v tancích vezli také děti. Po jejich odchodu se na tuto část Olomouce sneslo bombardování od Rusů. Jedna z bomb málem zasáhla i chalupu Sedláčkových. "Ještě se stalo to, že když ti Němci odjeli, tak začaly lítat takové malé bomby. My jsme toho měli plnou půdu. A najednou spadla velká bomba kousek od nás na pole, odletěl nám plot. Celá střecha odletěla a náš pes vyletěl kuchyňským oknem ven na dvůr. Těžké dveře nám vyletěly a takové to těžké okno od sklepa nám taky vyletělo. Byli jsme všichni jako kominíci. Protože byly všude saze od komínu. To bylo hrozné. Celý Hejčín přiletěl k nám, jestli žijem. Dědeček byl ve výměně. Ale tomu se naštěstí nic nestalo. Ta vlna mu ale mohla roztrhnout plíce nebo něco takového. Zůstala díra, jak když stavíte barák. Velká jak místnost. Taková bomba. Kdyby to spadlo na nás, tak jsme tu už nebyli."

Příchod osvobozující Rudé armády si paní Růžena nechce dnes moc připomínat. "Ti Rusové se k nám nastěhovali. Byla to hrůza, samí Mongolové, neuměli ani číst. My jsme šli k sousedům, protože nás lidé varovali. Já a maminka jsme tam byly týden a tatínek zůstal s nimi. On byl legionář. Věděl si rady. Byl prvotřídní voják. Oni nám vzali všechny knihy a pozakrývali se s nimi. Poblili nám je. Tam to vypadalo. Tatínek jednoho z nich vyháněl: Ty půjdeš ven, nebo budeš vidět. Jenomže ten voják nechtěl poslechnout ani velitele, a ten velitel šel a přímo na místě ho tam zastřelil a pak říkal: To se nedá nic dělat. Jestli nechceš poslechnout, tak budeš trpět. A říkal: Všem se vám to stane. Ti ho poslouchali jak hodinky. Já jsem si říkala: Ještě štěstí, že on takhle dovede velet. Bylo to příšerné. My jsme tam týden nemohly jít. To byly příkopy plné těch vojáků. Byli tam týden. Na to já ani nechci vzpomínat. Byla to hrůza. A rejdili všude po těch barácích. Znásilňovali ženy. Bylo to fakt hrozné."

Proti lidově demokratickému zřízení

Růžena Kamarádová už od mládí tíhla k demokracii a první republice. Již v útlém věku byla členkou Sokola a v roce 1938 se zúčastnila všesokolského sletu v Praze, přestože jí bylo jen patnáct let a musela zažádat o přiřazení k dorostenkám, aby se na Strahov dostala. Zúčastnila se i sletu v červnu 1948, po únorovém komunistickém převratu.

Jak vzpomíná, slet se konal v dusné atmosféře. Většina cvičenců odmítala nastoupit před novým prezidentem Klementem Gottwaldem a čekala na příchod E. Beneše. Při průvodu městem provolávali protikomunistická hesla a vyjadřovali nesouhlas s novým režimem. 

V září stejného roku zemřel Edvard Beneš. Pamětnice v té době pracovala u ČSD Olomouc a žádala o dovolenou, aby se mohla zúčastnit pohřbu. "Chtěla jsem dovolenou a přednosta mi řekl, že žádnou nedostanu. Když nedostanu, mně to nevadí. Oblékla jsem si sokolský kroj a do práce jsem nepřišla. Sedla jsem na rychlík a jela na pohřeb," vzpomíná paní Kamarádová.

Paní Kamarádová neustále brojila proti novým pořádkům nastoleným komunistickou vládou. Když její kolegyně přinesla do zaměstnání text nezveřejněných slov Edvarda Beneše při podpisu demise demokratických ministrů a sestavování nové Gottwaldovy vlády, napadlo ji, že jeho slova otiskne a s kamarády roznese známým.

Takto zněla slova E. Beneše na ilegálním letáku: "Ne všechen lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu: Prezidente Osvoboditeli, věrní zůstaneme. Jestliže tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím však, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ukáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratickou mysl našeho československého lidu."

Sedm let za dopis

Ještě v září roku 1948 si muži z StB přišli pro Růženu Kamarádovou do kanceláře. Spolu s ní byli zatčeni další čtyři zaměstnanci. Na StB ihned začali s dokola se opakujícími výslechy. "To jsme byli týden na StB. Spali jsme na takové pryčně. Jak když máte jenom dřevo na opalování, jak bylo na těch starých koupalištích. Oblečení. To jsme se nevysvlíkali, neumývali, nic. Poslali vás do místnosti, tma, a svítili na vás. Každý tam na mě něco křičel. Já jsem odpovídala. Někdy jsem neodpověděla, tak zase řval. To bylo celý týden. Pořád dokola. Ždímali z vás, co mohli. Ještě tatínek tam byl a ten estébák řekl, že mě špatně vychoval. To když mně řekl, tak bych v ten moment tomu estébákovi zakroutila krkem. Já jsem si říkala, že musím všechno skousnout. Když jsem potom přišla do věznice, tak já už jsem byla tak vynervovaná, že jsem vzala židle a mlátila jsem po nich židlemi. Až mi dali svěrací kazajku, tak jsem toho nechala. Říkala jsem si, že už to nemůžu vydržet. Tak hloupě se chovat, tak nesmyslně. Úplně kvůli takové blbosti, co kdo řekl. Já nevím, já jsem to vůbec nepochopila, jak oni řádili. A pořád řádili. Celou tu dobu, co jsme tam byli."

Soudní přelíčení začalo krátce po zatčení. "My jsme byli první zatčení. Pro výstrahu celé republice. Byl to veřejný soud a maminka říkala, že před soudem byl chodník plný lidí. Do soudní síně se nedostali, ta byla úplně plná. Někteří z těch lidí křičeli: Pověsit! Jiní křičeli: Ne! Soud trval od rána do večera a já jsem byla obviněná ze špionáže. Můj právník mi říkal, ať mlčím, že mám návrh na trest smrti, ať mám alespoň doživotí."

Jak tvrdí pamětnice, ze špionáže byla obviněna kvůli dopisu do firmy v USA, ve kterém prosila o zaslání nylonek, které u nás byly nedostatkovým zbožím a po kterých každá žena toužila. Nylonky jí přišly a balík i s adresou si schovala doma. Estébáci ho našli při domovní prohlídce a tento nevinný balíček klasifikovali jako špionážní korespondenci. Rozsudek nakonec zněl: Sedm let těžkého žaláře zostřených tvrdým ložem.

V ženské věznici v Olomouci

Spolu s bývalou kolegyní Věrou byla pamětnice poslána do ženské věznice v Olomouci. V cele byly po celou dobu spolu a podle potřeby k nim přiřazovali další vězeňkyně. "Oni nám vždycky do cely dali prostitutku, zlodějku nebo vražedkyni, aby na nás donášely. Jako politické vězně nás nikdo neměl rád a pořád nám to dávali najevo."

Soužití v cele nebylo jednoduché. "Ta vražedkyně, která byla s námi, měla jakéhosi milence. Měla holčičku, byla vdaná a ten její přítel jí poradil, ať manžela otráví cyankáli ve víně. Tak ho otrávila a potom tu mrtvolu rozsekala, uvařila a dala prasatům. To všechno jsem se od ní dověděla. Tak ta byla popravena, protože to je hanobení mrtvoly. Ona v noci pořád chodila a my jsme s Věrou vůbec nespaly, protože jsme měly strach, že nám něco v noci taky udělá. Pořád chodila jak náměsíčná. Jak vražedkyně. Já jsem se pořád dívala, kde jde. Protože ta cela je úzká, jenom čtyři palandy. Nemohla jsem spát. Nespala jsem a potom jsem musela jít dělat. A s takovými lidmi tam musíte být." 

Paní Kamarádová si ve vězení musela dávat neustále pozor. Nikdy nevěděla, kdo donáší dozorcům. Za sebemenší maličkost jí byly sníženy už tak dost mizerné dávky jídla. "Já jsem měla pořád poloviční dávky jídla. To jídlo se nedalo jíst. Polívka byla se slimáky. Jídla bylo hrozně málo. Ráno jsem dostala půl krajíce chleba a večer kousek salámu a trochu té černé žbrundy."

Také hygiena byla ve vězení mizerná, a to i v době, kdy ji žena potřebuje nejvíc. "Místo záchodu jsme měly žánek, který jsme každý den vynášely." Když alespoň na chvíli chtěla paní Růžena vypadat trochu důstojně a vyprala si vězeňský mundúr, poslala ji dozorkyně k raportu, že nevypadá jako vězeň, a za trest dostala opět poloviční dávky jídla. 

Denně chodila od šesti do šesti pracovat do prádelny a o víkendech na pole, kde je hlídali ruští vojáci. Vše měla ztížené ještě tvrdým ložem, a když jednou onemocněla, tak jí doktor místo pomoci řekl, ať se pomodlí. 

Po odpykání poloviny trestu byla paní Růžena propuštěna. To už měla silně podlomené zdraví z permanentního stresu, který ve vězení zažívala. "Ještě ve vězení jsem dostala silnou srdeční neurózu. Měla jsem problémy i se žaludkem, takže jsem nemohla moc jíst a měla jsem takové zimnice. Když jsem potom přišla domů, tak jsem asi rok mohla jíst jenom převařenou vodu a zeleninu, nemastnou, neslanou. Bez ničeho. Měla jsem hrozné bolesti, tak jsem šla na vyšetření a tam zjistili, že mi nic není. Bylo to všechno z nervů. Potom jsem se nakonec vyléčila v Karlových Varech."

Začátky nebyly lehké

Po propuštění z vězení byla paní Růžena zařazena na práci v TOS Olomouc. Stále ale byla v podmínce, zproštěna veškerých občanských práv a neustále byla sledována estébákem Procházkou. "On mě hlídal den co den. Když jsem šla z domu, tak šel za mnou. Ať jsem šla kamkoli, tak šel všude za mnou. Celé ty čtyři roky podmínky." Dokonce jí v práci podstrčil protistátní leták, ten pak objevili ostatní kolegové. Za dva dny si pro ni domů přijela StB, ale jak tvrdí pamětnice, od nového věznění ji zachránil ředitel TOS, který se jí zastal.

V roce 1956 z TOS odešla na mateřskou a potom si několik let vydělávala mandlováním prádla, protože jinou práci jako bývalá politická vězeňkyně nesehnala. Do politiky už se snažila nemíchat. Až v roce 1968 jí kamarád sehnal slušnou práci v kontrole přepravy tržeb v ČSD Olomouc. V tomto zaměstnání zůstala až do důchodu.

Dnes Růžena Kamarádová žije v Olomouci a stále nemůže zapomenout na lidi, kteří mohli za její věznění. "Já se na ně nezlobím, ale mám proti nim zášť a nemůžu zapomenout. To nejde," dodává.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa