Helena Faberová: Mou 15letou dceru vyslýchala StB přímo ve škole | Pro ženy | Blesk.cz

Helena Faberová: Mou 15letou dceru vyslýchala StB přímo ve škole

24. října 2019 | 06:00

Život Heleny Faberové je víc než zajímavý. Angažovala se v sociální oblasti a pomáhala založit českobudějovickou charitu, posléze pracovala pro organizaci Magdala (proti obchodu se ženami) a ve společnosti Ackermann-Gemeinde, její českou pobočku nakonec vedla. Za svou činnost dostala vyznamenání: Německý záslužný kříž od německého prezidenta.

Helena Faberová se narodila 14. října 1935 v Praze. Její otec Karel Uher byl akademický malíř se slušným, ovšem nepravidelným příjmem. Stálou obživu tak zajišťovala matka Helena, která pracovala jako účetní a zároveň pečovala o Helenu a její sestru Olgu. 

Obraz za husu, nálety na Prahu a Staroměstská radnice v plamenech

Přestože matka pocházela z česko-německé rodiny, za války se jasně projevila jako člověk, který nesouhlasí s nacismem, a dcery tak byly vychovávány "jen česky". Období protektorátu prožila rodina v Praze, jen léto děti trávily u babičky a tety v Českých Budějovicích.

Z válečných let si Helena vybavuje matčinu spolupracovnici Ledererovou, která si na procházkách s Uherovými kryla kabelkou žlutou hvězdu na kabátě, a než byla transportována a zavražděna, uložila si u Heleny starší všelijaké cennosti. Dále si pamatuje na hlad, který dovedl otce k tomu, že směňoval obrazy za potraviny, na nálety na Prahu prožité v přeplněném krytu ve sklepě domu v Liliové, na Staroměstskou radnici v plamenech, z níž se na dvůr rodného domu snášely útržky ohořelých dokumentů. A nakonec také na barikádu v rodné ulici a první sovětské vojáky...

Po válce pak Helena žila jako normální desetileté dítě, chodila do školy a těšila se na prázdniny, měla ráda i procházky s otcem. Jemu se sestrou pomáhala hledat vhodné krajinné motivy ke zpracování. Také si ale vzpomíná, jak se její matka jela rozloučit s příbuznými, kteří byli jakožto Němci vyhnáni – včetně Heleniny babičky a matčiných sester, se kterými se pak už nikdo z rodiny Uherovy nesetkal...

Masaryk, Horáková, intenzivní náboženský život a Strojexport

Po absolvování obecné školy na Uhelném trhu Helena studovala Reálné gymnázium Charlotty G. Masarykové, únor 1948 pak strávila na školním výletě na horách ve společnosti učitelů s hrůzou opakujících, že "v Praze je revoluce". Krátce nato se jako dojatá členka delegace gymnázia zúčastnila tryzny za Jana Masaryka v Černínském paláci. Zesnulý politik byl totiž patronem školy, mezi děvčata rád docházel a bylo s ním prý vždy veselo.

Zaniklo i Reálné gymnázium Charlotty G. Masarykové a Helena pokračovala ve studiu na gymnáziu v Dušní ulici. Tísnivou atmosféru padesátých let si spojuje se zmizením dominikánů, jejichž bohoslužeb se účastnila od konce války, nebo s podepisováním prohlášení požadujícího trest smrti pro Miladu Horákovou. To prý iniciovala jakási aktivní učitelka, aniž by snad žačkám vysvětlila, o co se jedná.

Helena pod otcovým vlivem ráda kreslila a přála si studovat dějiny umění: "Protože jsem maturovala v roce 1953 a bylo o mně známo, že chodím do kostela, tak jsem nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole." Vzpomíná na to, jak byla její přihláška odmítnuta s odůvodněním, že „dějiny umění byly doménou buržoazních vědců – a na tomto poli je zapotřebí nových mladých lidí“. Dodává však, že ve stejném roce po předchozím seznamování se s českobratrskou mládeží objevila smíšený chrámový sbor na Vyšehradě. Tam nalezla nejen intenzivní náboženský život a společenství stejně smýšlejících nebo hledajících mladých lidí, ale i svého pozdějšího manžela.

Po maturitě absolvovala Helena roční kurz anglického jazyka a těsnopisu zakončený státní zkouškou, poté nastoupila do národního podniku Strojexport. Dále se scházela s mladými lidmi z vyšehradského sboru, společně studovali Bibli, chodili tancovat a jezdili na výlety.

Na jednom z letních pobytů v přírodě však jeden ze členů sboru utonul poté, co sám zachránil topící se dívku, a událost začala vyšetřovat policie a nakonec i Státní bezpečnost. „Přijeli pro mě do práce a vezli mě autem. Já jsem si myslela, že zastaví v Bartolomějské, ale jelo se dál, tak jsem si říkala – a jeje, to bude Ruzyně. Tak jsem se ptala těch dvou pánů, kteří mě vyzvedli – to jsem zatčená? Oni mi řekli, že to se uvidí. A jeli jsme do té Ruzyně a tam jsem zažila patnáctihodinový výslech,“ vzpomíná Helena na vyšetřování, během kterého se estébáci pokoušeli rozkrýt údajnou ilegální skupinu mládeže.

"Obvinili nás, že nepatříme pod žádnou schválenou organizaci," konstatuje pamětnice. Sice na rozdíl od několika kolegů ze sboru unikla obvinění z maření státního dozoru nad církvemi, a tím pádem i vězení, ale už ne výpovědi z práce za to, že se "dopouštěla prokazatelné ilegální protistátní činnosti". "Ta spočívala v tom, že jsme se spolu jako normální mladí lidé scházeli."

Bývalí kolegové ze Strojexportu jí však pomohli najít nové zaměstnání, a začala tak pracovat jako sekretářka v národním podniku Kancelářské stroje, tam působila až do svatby. Po ní se svým chotěm Karlem přesídlila do Lipky u Vimperka, tam byl totiž umístěn jako student Lesnické fakulty ČVUT. Vedení se ho zastalo a navzdory „doporučení“ tajné policie ho jakožto praktikujícího katolíka nechalo školu dokončit.

Pronásledování křesťanů v Lipce u Vimperka

Na Šumavě pak manželé Faberovi strávili sedm let a snažili se žít jako křesťané, kteří se nestydí za to, že jsou křesťané, a jsou ochotni nést i určitá rizika. Vychovávali dvě děti, Magdalenu a Tomáše, sblížili se s křesťany v širokém okolí, přijímali přátele z Prahy a pořádali duchovní cvičení často pod vedením Jiřího Reinsberga. Kvůli tomu je pak opakovaně obtěžovala Státní bezpečnost.

"Do základní školy, kam tehdy chodila naše dcera, přišlo udání, že náš dům je plný nepřátelských živlů, že k nám chodí plno kněží. A pan ředitel byl pověřen okresním výborem strany, že musí mluvit s oběma rodiči toho dítěte. Napřed tam šel manžel, pan ředitel mu řekl, že byl pověřen s námi promluvit o tom, že ničíme budoucnost svých dětí. Ty argumenty jako estébáci měl i ten pan ředitel, i když mu to bylo nepříjemné, byl to v zásadě slušný člověk. Takže manžel s ním tedy pohovořil, řekl mu, co tedy chtěl, a pak řekl pan ředitel: A zítra prosím, ať přijde vaše žena. Manžel odpověděl: Proč? Teď jsem tu byl já. – Já jsem dostal poručeno, že musím mluvit s oběma. – No tak jsem tam druhý den šla, protože oni počítali s tím, že není jednota v rodinách a někdo řekne: Podívej, kvůli těm dětem přece jenom bychom měli… Takže tlačili na každého zvlášť," vzpomíná Helena na případ dokládající, že působení tajné policie se neomezovalo jen na výslechy.

"Chtěli, abychom přestali být aktivní v církvi, abychom děti neposílali do kostela. A věděli, že máme nějaké kontakty, tak abychom s tímto přestali. A abychom děti nevychovávali křesťansky," uvádí pak k požadavkům bezpečnostních orgánů státu.

"V tom roce šedesát osm určitě bylo cítit jakési uvolnění. Byla tehdy, řekla bych, trochu naivní euforie v tom, že jsme si mysleli, že to bude trvalé uvolnění, a to tedy nebylo," popisuje Helena chvilkové okouzlení pražským jarem, kdy po několik měsíců atmosféra byla úplně jiná a mohlo se o věcech mluvit – a to i v oblasti náboženství.

Události srpna 1968 v Československu pak Helena sledovala z benediktinského kláštera v Rohru, tam tehdy pobývala i s dcerou. "Oni mě přemlouvali, abych tam zůstala, tedy ne v klášteře, ale že bych určitě získala možnost jít dál do zahraničí jako emigrant. Že přes Červený kříž by se tam mohl dostat zbytek rodiny, ale to jsem nechtěla riskovat, takže jsem se vrátila domů," přibližuje, proč nakonec nezvolila emigraci.

„Troufli si na dítě, to byl můj vůbec nejhorší zážitek z té doby“

Když v roce 1970 dcera onemocněla revmatickou horečkou, přestěhovali se Faberovi na doporučení lékařů do Českých Budějovic. Díky Miloslavu Vlkovi, tehdejšímu sekretáři biskupa Josefa Hlouchy, Helena získala místo v účtárně budějovického biskupství. Tam zažila i počínající normalizaci.

"Čistky, to je slovo, které bych úplně nepoužila, ale byl cítit ten tlak, věděli jsme, že máme na biskupství odposlouchávaný telefon, vědělo se, že jsme sledováni. V téhle atmosféře člověk žil," popisuje pak Helena situaci, kdy církev byla neustále pod dohledem státu.

Tlak tajná policie vyvíjela i na rodinu Faberovu. "Mně například nabízeli, ať podepíšu spolupráci, a že když ji podepíšu, tak můj šéf, kapitulní vikář, by se mohl stát biskupem. To bylo tak naivní, já jsem jim samozřejmě řekla, že nejsem tak důležitá osoba, aby toto mohlo způsobit jmenování biskupem. Pak mi říkali, že ničíme budoucnost svých dětí, že se děti nedostanou do školy, takže to byl tlak a děti tohle vnímaly. A vůbec můj nejhorší zážitek z téhle doby byl, když za mou tehdy patnáctiletou dcerou, která byla v prvním ročníku gymnázia, přišli estébáci a začali ji vyslýchat. Kteří kněží k nám chodí, co se doma děje a tak dále... A mně tehdy velmi slušný zástupce ředitele školy volal do práce na biskupství a říkal: Paní Faberová, přijďte sem do školy. Já jsem se zeptala: S dcerou se něco děje? A on řekl: No, byla tady Státní bezpečnost, myslím, že by bylo dobře, kdybyste ji uklidnila," vybavuje si Helena jeden z celé řady incidentů, kterými si musela rodina projít.

Zároveň však konstatuje, že tajní policisté paradoxně Faberovým pomohli vychovat děti, které brzy pochopily, že křesťanství musí být něco zajímavého, když vzbuzuje strach u mocných. Helena tak i nadále spolupracovala s podzemní církví, u Faberových probíhaly tajné mše, kterých se účastnili například Oto Mádr nebo Josef Zvěřina, a v okruhu podzemní církve absolvoval Karel Faber i studium teologie.

Helena také šířila samizdatovou a exilovou literaturu, tu získávala přes kontakty v Praze, například knihy z edice Petlice – a to i na biskupství. Zde kněžím, o kterých se vědělo, že jsou důvěryhodní, předávala tyto materiály, což samozřejmě byla ilegální činnost. Spolupracovala i s organizací Ackermann-Gemeinde, tím sebe i s rodinou vystavovala dalšímu pronásledování.

„My jsme se toho dožili“

"Představovali jsme si, že když se lidem už nebrání chodit do kostelů, že ty kostely budou plné, že se bude leccos dít, na co jsme si dřív netroufli ani pomyslet. Byly to tedy, musím říct, poněkud naivní představy," uvádí Helena k situaci po listopadu 1989. Tehdy ostatně ke změně poměrů v Českých Budějovicích přispěla i její rodina. 

Sama pak vstoupila do KDU-ČSL, angažovala se v komunální politice, působila ve vedení české pobočky Ackermann-Gemeinde, na popud Miloslava Vlka založila Arcidiecézní charitu a později i projekt Magdala na pomoc obětem obchodu s lidmi. "Mladí lidé nemají být lhostejní," uzavírá pak své vyprávění. „I teď je plno situací, v nichž se lidé mají projevit jako lidé.“ Každý má prý ale dělat to, na co si troufne.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert – Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: Vystoupí Aneta Langerová, Tomáš KlusVladimir 518Thom ArtwayMichal Ambrož & Hudba PrahaJaroslav HutkaJan BurianVladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.

Lístky k zakoupení v síti Ticketstream: https:// www.ticketstream.cz/akce/ nezapomenme-koncert-pro-pamet- naroda-126464 . Více informací ve Facebookové události.

Paměť národa koncert

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa