2°C
Jiřina Bajborová se narodila 15. listopadu 1925 ve Zdolbunově na Volyni jako jedno ze čtyř dětí Josefa Voženílka a jeho ženy Libuše, rozené Ptáčkové. Dva sourozenci zemřeli ještě v dětském věku. Zbyla jí jen starší sestra. Otec pracoval před válkou ve mlýně a matka byla v domácnosti.
Ve Zdolbunově vedli Češi bohatý společenský život. Fungovaly zde Česká beseda, Sokol i česká škola, kterou navštěvovaly mladá Jiřina i její sestra. "Měli jsme ředitele z Čech. Jmenoval se Kosek. Když přišli Němci, vrátil se do protektorátu. Němci udělali ze školy kasárna a my jsme museli nastoupit do práce. Po válce, v červnu 1945, přišlo ředitele Koska do hospody Střelnice v Žatci pozdravit množství lidí, on tehdy poznal a jménem pozdravil na 120 bývalých žáků!"
Vraťme se ale do září 1939. Tehdy byla na základě tajného paktu mezi SSSR a nacistickým Německem Volyň okupována sovětskou armádou. "Ve škole nás o dvě třídy sesadili dolů a museli jsme se začít učit rusky a ukrajinsky. Jinak na sovětskou okupaci nemohu naříkat. My jsme byli dělnická rodina, takže se pro nás mnoho nezměnilo. Horší to bylo pak za Němců."
Všichni museli do práce
Němci vtrhli na Volyň na konci června 1941. Sověti se rychle stáhli. "Všichni museli hned do práce. I čtrnáctileté děti. Chytali lidi na ulicích a posílali 25. a 26. ročník do Německa na práci. Já jsem pracovala ve Zdolbunově jako uklízečka, pradlena a pomocná kuchyňská síla u organizace Todt. Každý se musel někde uchytit, aby ho neposlali pryč. Když se šlo do kina, museli jsme se schovávat, aby nás nepochytali. Po deváté hodině už člověk nesměl vytáhnout paty. Pořád samé kontroly, kontroly, kontroly."
Nejvíce v době německé okupace trpěli zdolbunovští Židé. Němci je nejdříve soustředili v ghettu, později je začali hromadně vraždit a pohřbívat v jámách za bývalou cementárnou u hřbitova. "Jednou jsem byla na hřbitově a slyšela střelbu. Němci zrovna stříleli Židy vedle cementárny. Bylo to vzdálené asi 300 metrů. Chvíli jsem se tím směrem dívala. Vždycky postříleli skupinu lidí, něčím je poprášili a další. Židé byli nazí nebo ve spodním prádle. Ti, kdo je stříleli, byli všichni v uniformách."
Na přelomu let 1943/1944 se na Volyň začali vracet Rusové. V únoru 1944 obsadili po boji Zdolbunov. "Zrovna jsem pekla buchty. Najednou mi střepina rozbila okno a sežehla vlasy. Ale buchty jsem pak dopekla." Prvního května 1944, dávno po odchodu Němců z města, zažil Zdolbunov těžké letecké bombardování.
"My jsme měli den předtím zábavu ke konci školního roku. Každý přinesl nějaké to cukroví nebo čaj. Povídali jsme si, tančilo se. Už se říkalo, že bude ten nálet. V půl jedné v noci začali bombit a trvalo to tři hodiny nepřetržitě. Tu noc u nás spala spolužačka Marie Halámková. Nejdříve jsme počítaly výbuchy, ale u padesátého jsme přestaly. Na trati byl zasažen sovětský pancéřový vlak s dívčí obsluhou. Žádná z nich nepřežila."
Během bombardování utrpěl rodný dům Jiřiny Bajborové vážné škody a rodina se dočasně přestěhovala ze Zdolbunova ke známým do blízké Zdolbice. Dva týdny po velkém náletu vstoupila Jiřina Bajborová do 1. čs. armádního sboru. "Šestnáctého května jsem šla s Marií Halámkovou 12 kilometrů pěšky do Rovna k odvodu. Pak už jsme se vezli po železnici, vagon plný děvčat."
Radistka Bajborová
V Kamenci Podolském byla zařazena do tvořící se 3. brigády jako radistka. Nelehký výcvik probíhal u rumunské Sadagury. Společně se svými kolegy – radisty Antonem, Šeligou a Růženou Jirsákovou – byla paní Bajborová přidělena k dělostřeleckému útvaru, kterému velel generál Sacher. V září 1944 se společně s 3. brigádou přesunula blíže k frontě.
"Ještě v Krosně byla první ,žába‘ raněna do hlavy. Jmenovala se Věra Průšová. Němci udělali ve tři ráno přepad. Skrz okno ji trefila střepina do malého mozku. Padla mi na nohy. Ještě jsem jí řekla: ,Co děláš, co mi padáš na nohy, uhni!‘ A ona chudák holka o sobě ani nevěděla. S náčelníkem štábu Juránkem jsme ji odnesli do sklepa. Přijela ruská sanitka, odvezli ji a válka pro ni skončila. Přišla až po válce do Prahy. Následkem zranění kulhala na jednu nohu."
Po nešťastné noční události brzy následoval přesun na frontu. Jiřina Bajborová vzpomíná, jak hned některý z prvních dnů na frontě jel na jejich postavení německý tank Tygr. Naštěstí byl zasažen a nedojel. Ve městě Dukla se skupina usídlila ve sklepě pod školou.
Snad nejnáročnější období zažila v horském terénu Malé Fatry na Minčolu na kótě 1304. Když si chtěla ohřát nohy, přistrčila je blíž k hořícímu domu. Když se chtěla umýt, musela to udělat sněhem. V bunkru, kde bydlela, nebyl komín. Kouř odcházel volně otvorem, kde chyběly dveře. Brzy byla paní Bajborová "dožluta vyuzená kouřem".
"Když jsem přišla dolů do Vrútek a po dlouhé době se pořádně vykoupala, tak jsem pak spala 24 hodin v jednom kuse. To by už dnes nikdo nechtěl věřit, co jsme tam zkusili," vzpomíná.
Jiřina Bajborová chodila ve dvojici s teprve sedmnáctiletým Mirkem Antonem. Ona nosila po slovenských horách na zádech jedenáctikilovou radiostanici R10 a on ještě těžší baterie. Našim vojákům navíc znepříjemňoval život nikdy nekončící boj s cizopasníky.
Konec války
Konec války zastihl Jiřinu Bajborovou v Pivíně na Moravě. Střelbou do vzduchu tehdy slavili i vojáci wehrmachtu tábořící na místním hřbitově. Přesto se naši ještě druhý den dostali cestou do Poličky pod německou palbu. "Nejraději vzpomínám na Vsetín, tam byli moc příjemní lidé. Tam jsem se poprvé od odchodu z domova koupala ve vaně a spala jsem v bílých peřinách. Bála jsem se, abych jim tam nenechala nějaké breberky. Dodnes si s děvčaty odtamtud dopisuji."
Do Prahy se Jiřina Bajborová dostala z Horních Počernic těsně před slavnostním defilé armády. Ve městě bydlela "v domě s velkou namalovanou botou na fasádě" na Vítězném náměstí v Dejvicích. Poprvé se zde setkala se svou tetou Emilií Vackovou. Ta se do Prahy přistěhovala z Volyně již v roce 1925, a Jiřina ji tudíž nikdy neviděla. "Když jsem ji poprvé uviděla, hned jsem ji poznala, protože vypadala přesně jako moje maminka."
Z hlavního města byla v červnu 1945 odvelena do Žatce. V roce 1947 odjela do Košic, tam pomáhala s repatriací volyňských Čechů. Ve východoslovenské metropoli se poprvé po třech letech setkala se svými rodiči. Po skončení repatriace absolvovala operaci ve střešovické nemocnici a odešla do civilu.
Po odchodu z armády se usadila v Žatci, tam si ona a její manžel postavili domek. Se svým mužem Vladimírem, který sloužil za války u samopalníků, se seznámila v Žatci. Brali se po delší známosti v roce 1954. Mají spolu syna Vladimíra. Jiřina Bajborová v Žatci nejdříve pracovala jako prodavačka a od roku 1954 až do důchodu ve šroubárně.
