4°C
Její výchovu ovlivnily ideje Tomáše Garrigua Masaryka. "Byl pro nás vzorem. Věřili jsme, že pravda vítězí. Snášenlivost a otevřenost k jiným názorům, v tom vyrostla celá generace," vzpomíná Eva Adorian na své dětství.
Doma hodně diskutovali o světových událostech a noviny četla od chvíle, co se naučila číst. Vychovávána byla ke skromnosti a štědrosti. "Dostávali jsme velmi malé kapesné, ale byli jsme naučeni i z něj dávat něco potřebným. Například když se k nám před válkou hrnuli němečtí uprchlíci, podporovali jsme je."
"Než jsme si uvědomili, že je zle, bylo pozdě"
I přes zájem o politické dění a aktuální informace o tom, co se děje v Německu, byl otec přesvědčen, že u nás, v zemi Masaryka, se nemůže nic takového stát. "Ale přišel Mnichov a další události, a než si otec uvědomil, že se děje něco, na co byla jeho představivost krátká, začal protektorát a bylo pozdě."
Tatínek Evy Adorian se snažil postarat se o to, aby se rodina mohla vystěhovat ven, a chtěl převést rodinný podnik do Turecka. Musel tam jet. Zpátky z Turecka se vrátil v březnu 1939, právě s Hitlerovým příchodem. Spadla klec, už se nedalo nic dělat...
"Vyhodili nás z bytu"
Po příchodu Němců začaly zákazy, rozkazy a utahování šroubů. Nejdříve vyloučili židovské děti ze škol. Tatínka pamětnice vyhodili z jeho vlastního podniku. Odevzdávat museli rádia, kola, nesměli do knihovny, divadla, biografu, veřejných sadů, později ani opustit Prahu, v tramvaji mohli stát jen vzadu, chodit museli s našitými žlutými hvězdami, nesměli projít centrem Prahy, ale museli ho pěšky obejít.
"Nakonec nás vyhodili z bytu. Nábytek a všechno jsme tam nechali a dostali jsme pokoj ve společném bytě s dalšími dvěma rodinami," popisuje pamětnice situaci, která byla stále jen počátkem dalších zrůdností, které si tehdy vůbec nedovedli představit.
"Snažili jsme se žít dál, jak to šlo"
V době, kdy se pro Židy zavřely brány škol, bylo pamětnici třináct let. Židovské rodiny svépomocně organizovaly domácí vzdělávací skupiny pro děti, a aby nebudily pozornost, pokaždé se akce konaly jinde a v malých skupinkách. Více Židů se setkávat nesmělo. Jen v Brně ještě fungovalo židovské gymnázium, Eva Adorian dostala povolení opustit Prahu a jet tam. Než však stačila složit přijímací zkoušky, dostihl ji zákaz odcestovat do Brna.
Lidé určení do transportů se psychicky hroutili
V říjnu 1941 odjel první transport z Prahy do Lodže v počtu tisíc židovských mužů, žen a dětí. Od té chvíle začali přátelé mizet neznámo kam. Zbytky různých židovských mládežnických spolků (pamětnice patřila k hnutí El Al) se spojovaly, aby jejich členové nezůstali sami. Takto vzniklý spolek Společná ruka pak pomáhal lidem před transportem.
"Bylo nám teprve patnáct, a už jsme museli dávat lidem z transportů směr a naději, protože ztráceli hlavu. Měli tři dny na to, aby všechno zlikvidovali a sbalili se. Nevěděli, co s tím. Odehrávaly se tam strašné tragédie. A my jsme jim pomáhali se zorganizovat. Nakupovat se smělo jen odpoledne, když už nic nebylo. Radili jsme jim, co si mají vzít, jak a co si zabalit. Mohli si vzít jen padesát kilogramů. Nevěděli ani, kam jdou, co budou potřebovat a co ne. Ale všichni jsme věděli, že jdou do něčeho špatného, jen jsme nevěděli, do čeho."
"Co jsme si vysílení dotáhli do Terezína, nám Němci rozkradli"
V roce 1942 přišla řada i na Evu Adorian a její rodinu. Odjeli směr Terezín. Z vlaku ale museli vystoupit už v Bohušovicích a odtud pokračovali pěšky s veškerým nákladem. Když dorazili do kasáren, na jejich věci se vrhli Němci a sebrali, co se jim hodilo. Po selekci podle pohlaví zůstala pamětnice s maminkou. Konírna se stájemi pro osm koní se stala jejich novým „domovem“. Tísnilo se zde na čtyři desítky lidí.
Hlavně se postarat o děti...
Terezín byl podle pamětnice jediným ghettem, kde díky židovské samosprávě dostávali příděl jídla všichni. Bylo toho málo, lidé hladověli, ale dostalo se na všechny. Ti, kteří pracovali, a děti do šestnácti let dostávali více. Založili také „dětské domovy“, kde děti mohly být spolu, a ne v tísnivé atmosféře kasáren a stájí. Eva Adorian vzpomíná, že na pokoji jich bylo sedmnáct a starala se o ně jedna žena.
I když nebylo téměř z čeho, terezínští vězni se snažili dát dětem, co mohli. Děti se zase učily brát ohled na druhého. "Byly to hrozné osudy. Vzpomínám, že maminka jednoho děvčete byla těžce nemocná. Měli jsme každý na tři dny třetinu chleba, a tak jsme se ještě z té malé dávky skládali každý pro tu maminku. Pomáhali jsme si, jak jen to šlo."
"Mysleli si, chudáci, že jedou do lázní"
Eva Adorian vzpomíná, že po určité době začaly do Terezína přijíždět transporty starých lidí z Německa. Šlo o takzvané prominenty nebo i příbuzné těch, kterým bylo Německo nějak zavázáno, nebo například o veterány z první světové války. Bylo jim řečeno, že pojedou do lázní, kde přečkají válku. "Ti lidé přijeli vyšňoření, naprosto nepřipravení na nic, materiálně ani psychicky. Zhroutili se. Bylo to hrozné. Jednou týdně jsme je chodili navštěvovat, aby s nimi aspoň někdo promluvil. Nebylo jim co přinést, ale nemohli jsme je nechat jen tak," vzpomíná.
"Nakresli jen to, co dělá stůl stolem"
Přesto – jak je dnes známo – síla ducha židovských vězňů dokázala v těchto likvidačních podmínkách vykřesat život v pulzujícím kulturním podhoubí. "Něco podobného už jsem nikdy v životě nezažila. Začalo to na půdách, ve sklepích. Někdo tam asi musel nějak propašovat hudební nástroje. Později tam byl dokonce i klavír. Zpočátku bylo vše tajné a podzemní, později povolené." Pamětnice chodila na přednášky špičkových intelektuálů, kteří chtěli předat, co ještě mohli. Věděli, že zítra mohou zmizet v transportu.
Dodnes Eva Adorian vzpomíná na učitelku malby Friedl Dicker-Brandeis, která byla jedním z prvních umělců, kteří chápali, že umění může posloužit jako terapie. Tužky, barvy, papíry pro děti zřejmě někdo ukradl z úřadů. Friedl naučila pamětnici něco, co jí zůstalo na celý život. "Řekla: Nakreslete stůl. Ale jen to, co dělá stůl stolem. Nic víc. Jen to podstatné. Naučilo mě to hledat podstatu." Základy dějin umění získala právě v Terezíně.
"Člověk věřil i nemožnému"
Ačkoli v častých transportech mizely celé rodiny, terezínští vězni nikdy zcela jistě nevěděli, kam směřují a co je na konci cesty čeká. Nebo to vědět nechtěli. "Domluvili jsme se s někým, kdo byl v transportu, že dá nějaké znamení, kam jede. A pak od něj přišel vzkaz: Došel jsem ve zdraví, potkal jsem toho a toho. My ale s určitostí věděli, že ten někdo je už dávno mrtvý. Lidská mysl je neuvěřitelně tvárná: my jsme se radovali, že žije. Nechtěli jsme pochopit, co jeho údajný vzkaz znamená. Neměli jsme dost představivosti pro tu hrůzu." Ta hrůza se jmenovala Auschwitz.
"Mamince jsem stáhla ruku dolů"
Terezín byl strašný, ale Auschwitz ještě horší. Jednoho dne byla selekce. Eva Adorian a maminka stály spolu na jedné straně. "Když už bylo po selekci, přišli kápové a říkali: Jestli je někdo slabý nebo nemocný, je lepší, když zůstane tady. Maminka byla vždycky nemocný člověk. Chtěla zvednout ruku." Pamětnice však chápala, že tam nikdo nesmí být nemocný, a mamince proto stáhla ruku dolů. Zachránila jí tím život. "Byli to kápové a věděli, co dělají. I když dostali rozkaz, mohli zašeptat nebo nám dát znamení: Nedělejte to! Ale to neudělali. To jim nedokážu zapomenout."
"Mysleli si, že jsme cikánské vražedkyně"
Evu Adorian s maminkou ve skupině práceschopných naložili na vozy a odvezli je do továrny na letecké součástky ve Freibergu. Všichni byli polonazí, promrzlí z podzimních mrazů, a tak bylo darem z nebes, když zjistili, že v továrně je teplo. Odvedli je do pokojů, kde byly kavalce a deky plné štěnic. Několik dní byli jen na pokojích. Dostali lžíci a plechovou nádobu. To v Auschwitzu nebylo. Dostali dokonce polévku. Začali se cítit trochu jako lidé.
Po několika dnech je rozdělili mezi mistry na pracovní místa. "Pak to byla věc štěstí. Někteří mistři byli velmi slušní, například v odpadkovém koši nechali nějaký sendvič nebo kousek chleba. Jiní házeli kladivem, když někdo něčemu nerozuměl." Když na dílenského mistra jedno děvče začalo mluvit německy, byl v šoku, že mluví plynně německy. Prý jim bylo řečeno, že "jsou to cikánské vražedkyně".
"Lékař SS nám kupoval léky ze svého"
Vězeňkyně pracovaly na dvě směny po dvanácti hodinách. Později je převedli mimo Freiberg, takže ještě více než půl hodiny docházely pěšky do baráků. Na nohou byly tedy čtrnáct hodin, v patnáctistupňových mrazech, bez punčoch a kabátů. Eva Adorian měla štěstí, že měla dřeváky. Jiné ženy trpěly v rozpadlých botách. Omrzlé nohy ale měly všechny. V mrazu kůže praskala do krve. A k tomu nakažlivé nemoci...
Pamětnice dostala spálu. Marodka ale fungovala jen jedna, pro nemocné s různými infekcemi. Úmrtnost byla vysoká. O nemocné se starala jedna ruská lékařka-zajatkyně, ta mamince zachránila život. Maminka pamětnice totiž také pocházela z Ruska, ze Samarkandu, a získala si tak sympatie ruské lékařky.
Eva Adorian ale věděla, že namále mají všichni. "Slýchala jsem na marodce telefonovat jednoho z šéfů, který se snažil o to, aby nás odvezli zpět do Auschwitzu a skončili tam s námi." To se naštěstí nestalo. Měla i výjimečně dobrou zkušenost: "Sloužil tam na marodce mladý lékař SS, ten pro nás ze svých peněz kupoval léky. I takoví byli. Jako lékař předtím pracoval v Auschwitzu a prosil, aby ho převeleli na frontu. Říkal, že nikdo si nedovede představit, co tam lékaři dělají." Byl začátek roku 1945.
"Byla to hrozná doba. A přitom jsem na ni tak čekala..."
Po válce bylo pamětnici osmnáct let a neměla nic. Maminka se dlouhé měsíce zotavovala v nemocnici a Eva Adorian zůstala na všechno sama. "Byla to hrozná doba. A přitom jsem na tu dobu tak čekala. Lidi, kteří chodili s hákovým křížem, si jen vyměnili symbol. Kdo neměl protekci, měl smůlu. Já neměla nikoho, kdo by mi poradil. Nikdo z rodiny se nevrátil."
Zapsala se na tříměsíční maturitní kurz. Jak sama říká, měla tu „drzost se tam přihlásit“, i když do školy nechodila od svých třinácti let. Zapsala se na reálné gymnázium, protože tam nebyla latina. Neměla ponětí, co je deskriptivní geometrie. Literaturu a dějiny ale uměla, protože hodně četla. "Laskavý profesor řekl mému sousedovi v lavici, aby mi při zkoušce s geometrií pomohl. Díky tomu jsem prošla a odmaturovala."
Vysokou školu (sociální fakultu) už však dostudovat nestihla. Po čtvrtém semestru se s maminkou rozhodla odejít do Palestiny, kde se rodil nový židovský stát – Izrael.
Eva Adorian školu dokončila v nové vlasti až v pozdějších letech. Do svých sedmdesáti let pracovala jako sociální pracovnice a dalších čtrnáct let jeden den v týdnu v sociálním oddělení jako dobrovolnice. Její syn se stal v roce 1997 obětí teroristického útoku. Byl otcem čtyř dětí. Manžel jí zemřel před třiceti lety. Po dlouhé době od jeho smrti se setkala s jedním vdovcem, za ním se přestěhovala do kibucu Ma‘ajan Cvi.
