2°C
Před válkou
Otec paní Evy Pavel Weisz se narodil v roce 1912 v Maďarsku do židovské rodiny. Poté, co se přidal k levicovému hnutí, musel z Maďarska odejít. Dostal se do Prahy, tam studoval Matematicko-fyzikální fakultu Českého vysokého učení technického. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Pavlou, narozenou v židovské rodině. V roce 1939 se vzali, svatba proběhla v rámci židovské obce v Praze.
O rok později se rodičům Weiszovým narodilo první dítě: dcera Eva, která dostala do vínku židovský rodný list. V roce 1942 přišel na svět syn Petr. Rodiče byli bez práce a rodina prožívala těžkou finanční situaci. V té době ještě patřila Evinu dědečkovi firma, která byla výhradním dovozcem čokolády a vyráběla ozdobná balení. V rodinné firmě našli rodiče zaměstnání. Zároveň jim jako Židům hrozila deportace do Terezína. Rozhodli se proto pro útěk z protektorátu.
Za války na Slovensku
Weiszovi se zapojili do odboje proti Němcům, cítili se jako vlastenci. Matka byla členkou ilegální komunistické strany. Po útěku z protektorátu se nějakou dobu skrývali v Maďarsku, později ilegálně přešli na Slovensko. Tam přečkali delší dobu a na Slovensku se dočkali i osvobození. "Potkávali jsme lidi, kteří nás chtěli udat, jiní dělali, že nevědí, že jsme Židé. Někdo si nechal i zaplatit za chvilku mlčení," říká. Otec trpěl srdeční vadou a nejistá rodinná situace jeho zdravotní stav zhoršovala.
Na Slovensku se Evini rodiče zúčastnili příprav Slovenského národního povstání. I když rodina prožívala těžké chvíle, často se stávalo, že sama pomáhala jiným potřebným lidem. S každým stěhováním se jejich majetek ztenčoval, až nakonec přijímali půjčky poskytnuté od příbuzných či známých. Otec často od rodiny odcházel a účastnil se odbojových akcí. Kvůli partyzánské činnosti byl často v ohrožení, ale pokaždé se mu podařilo utéct a vrátit se zpět k rodině.
Osvobození
V lednu 1945 se na Slovensko blížila fronta. Situace se neustále měnila, nastaly zmatky. Rusové přišli, ale opět ustoupili, vystřídali je Němci, ale opět ustupovali. "Matka stála u silnice, kudy procházeli staří Němci v posledních vlnách mobilizace. Matka uměla dobře německy a přemlouvala je, aby už toho nechali."
Ve vsi, kde žili Weiszovi, se zabydleli ruští vojáci, Evina potřetí těhotná matka se dvěma dětmi a další rodinou utekla do sousední vesnice, kterou už fronta přešla. "Ves byla vzdálená patnáct kilometrů a venku bylo minus patnáct. Z jedné strany stříleli Rusové, z druhé Němci. Když to hvízdalo, tak jsme si lehli a čekali, než to přešlo." Šťastně se dostali na bezpečné, osvobozené území, tam se o ně postarali vesničané. V lednu 1945 přišlo konečně osvobození.
Rodina nějakou dobu zůstala na Slovensku v Kostelné Baště, tam zažila oslavy osvobození. Tam se narodila i mladší Evina sestra Nataša. Špatné životní podmínky je ovšem přiměly vrátit se již na podzim roku 1945 do Prahy.
Po válce
V roce 1946 se rodina rozhodla pro změnu příjmení, Weiszovi se nechali přejmenovat na Kováčovy. Eva začala chodit na základní školu, dokončila ji v Londýnské ulici, mezi její spolužáky patřil například Václav Klaus. Pokračovala ve studiu na Pedagogické škole pro vzdělávání profesorů národních škol na Smíchově.
Po maturitě dostala Eva umístěnku do školy v Uhříněvsi, kde pracovala dva roky jako vychovatelka. V této práci pokračovala i na svých dalších působištích v Praze, Hoře Svaté Kateřiny, ve škole pro mentálně postižené a slabozraké děti, tam si také ještě doplnila vzdělání. Po mnoha letech odešla ze školství a pracovala v administrativě jako referentka a sekretářka. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu odešla do invalidního důchodu.
O rodičích
Otec se po válce stal přesvědčeným komunistou. Dceři vysvětloval svůj postoj a své argumenty: „Ty nevíš, jak bohatí venkovští šlechtici zacházeli se sedláky, zapřahovali je do vozů, mlátili bičem.“ Na komunismu viděl jako jednoznačně pozitivní především úsilí o sociální spravedlnost. Měl nabídku přednášet na matematicko-fyzikální fakultě, ale odmítl a vyučoval na gymnáziu. V roce 1968 zemřel.
Matka, ačkoli byla za války členkou ilegální komunistické strany, o dění v ní po válce přestala mít zájem. Teprve při prověrkách v roce 1970, když projevila nesouhlas se vstupem vojsk na naše území, byla ze strany vyškrtnuta. To mělo za následek potíže v zaměstnání ‒ aby se uživila, jeden čas měla i tři práce. Po roce 1989 založila organizaci Sdružení židovských vojáků a odbojářů. Pavla Kováčová zemřela necelý měsíc po svých stých narozeninách v září 2013.
O sobě
Eva Benešová byla třikrát vdaná. Po dvou kratších vztazích se provdala za Václava Beneše, odstěhovala se na venkov a porodila dceru Haničku. Byl to její pátý pokus stát se matkou, měla již syna, ten ale druhý den po porodu zemřel. Manželství trvalo dvacet let, poté se Eva s dcerou Hanou odstěhovala zpět do Prahy. Nešťastná manželství dává za vinu svým rodičům, ve kterých neměla vzor, protože ani oni neměli harmonický vztah, i svému židovskému původu.
Židovská víra je pro Evu Benešovou důležitá. O židovství se Eva začala zajímat až v sedmdesátých letech. V osmdesátých letech se stala členkou židovské obce, kde založila organizaci Ukrývané dítě – Hidden Child. Sestavila databáze sociálně potřebných i dobrovolníků, které pak předala sociálnímu oddělení židovské obce. Po své matce převzala funkci předsedkyně Sdružení židovských vojáků a odbojářů. "Mým životním úspěchem je to, že mám dceru, která je věřící židovka a má jasné hranice mezi dobrem a zlem. A mám obrovské štěstí, že se mnou žila moje maminka, o kterou jsem se mohla starat a se kterou jsme se měly rády. To, že můžu pomáhat druhým, mi dává velikou sílu," ukončuje vyprávění.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
