14°C
Po mnichovské dohodě v roce 1938 se Horšovský Týn ocitl v německé říši. Doktor Petričević s německou politikou nesouhlasil, a tak na něj brzy přišlo udání. „To bylo okresní město a jednou za týden ve středu se sešli v tamní hospodě učitel, farář, doktor, někdo od soudu – ti vyšší v tom okresním městě. A tam se politizovalo. A protože to bylo už v době henleinovců, hitlerovců a byl tam špicl, který to slyšel, tak to udal. Tatínka odvezli do Domažlic. Za tři neděle zase přišel, protože proti němu nic neměli,“ vzpomíná paní Agáta.
Po návratu byl doktor Petričević nasazen do Chlumu Svaté Máří u Sokolova, tam se nemohl příliš profesně realizovat. „Pro něj to bylo zlé. On byl medik, doktor filozofie, specialista na porody, uměl operovat – a pak tam v takové vesnici seděl. To bylo dost potupné. On vždycky jezdil do Plzně operovat, do nemocnice k doktoru Mulačovi. To byl ve svém živlu. Přišel domů a vždycky o tom vykládal."
Po dokončení základní školy byla čtrnáctiletá Agáta přidělena na práci k sedlákovi do nedaleké vesnice Meclov. Pracovala se sedlákovou dcerou, mladým ukrajinským zajatcem a Polkou. "Měla jsem na starosti 13 krav: dojit, kydat, žrádlo přivézt, ráno pro jetel. Za 10 minut 4 jsme vstávali, v 6 hodin jsme šli na pole. Večer jsme přišli domů, pak se muselo ještě všechno zajistit – dobytek, slepice, prasata, krávy, všecko. V půl desáté se šlo spát. Každý den, tři roky. Akorát jednou za týden jsem se mohla jet domů vykoupat. Ale já byla tenkrát mladá, zdravá, práce mně nevadila.“
Osvobození Horšovského Týna
Navečer 5. května roku 1945 dorazila do Horšovského Týna americká armáda. „Já jsem šla pro mlíko a proti mně utíkal německý voják a křičel: ‚Američani jdou! Američani jdou!‘ A já to přinesla domů: ‚Mami, Američani jdou!‘ Oni nic nedělali, jenom šli, otevřeli dveře do každé místnosti, koukali a zase zavřeli. Tak jsme jim dali vína napít, no, a naše maminka uměla anglicky, tak s nimi hned povídala a potom chodili k nám."
Tatínek dostal povolení ke vstupu do americké zóny a přijel za rodinou. Brzy po osvobození ale přišlo vystřízlivění, když ho opět sebrali a odvezli do Domažlic – tentokrát místní komunisté, kteří dočasného chaosu v pohraničí využívali k vlastnímu obohacení.
„V květnu bylo všechno dobré, a v říjnu přišli komunisti a zase ho sebrali. Zase na tři neděle do Domažlic, zase nás vykrádali – obrazy, příbory, co potřebovali. Já si pamatuju, jak vytáhli koberec ke dveřím, srolovali ho a odnesli. Pak šli do šuplíku a tam byly stříbrné příbory. Vytáhli šuplík a všechno bylo pryč. Co se jim hodilo. Tenkrát nebylo žádné dovolání. Pak otce zase pustili, protože jsme mu mezitím na okresním úřadu vyřídili průkaz antifašisty. Pak mu vrátili akorát rentgen, protože z té ordinace si jinak všechno vzali, ale rentgen chtěl zpátky, ten dostal, ale třeba zubařskou židli vyhodili z okna, dva roky ta židle ležela na dvoře.“
Po únoru 1948
Poté, co převzala moc v zemi komunistická strana, byl nepohodlný doktor Petričević přeložen lékařskou komorou do Radonic v severních Čechách. Movitý majetek si rodina mohla vzít s sebou, ale vila s rozsáhlou zahradou a sadem jim byla zabavena. Agáta začala pracovat na státním statku ve Vintířově jako účetní a seznámila se tam se svým budoucím manželem. V roce 1950 se vzali a odstěhovali se do Chomutova. Tam pracovala jako prodavačka v potravinách, mlékárně nebo trafice.
V Chomutově spolu s manželem vychovala dvě děti: Milana a Libuši. Po odchodu do důchodu pracovala ještě dalších dvacet let jako pokladní v kině. I přes narůstající zdravotní neduhy dokáže vitálně vyprávět o svém životě, ráda vzpomíná na své dětství strávené v Horšovském Týně, rodinné muzicírování a vlastivědné výlety. A zejména na svého tatínka, vzdělaného prvorepublikového pana doktora a průkopníka celostního přístupu k pacientům. „Vzpomínám si, jak vždycky říkal: ‚Já si nejdřív musím s pacientem popovídat, pak teprve vím, jak ho mám léčit. Ale když nevím, jak mu je doma, v duši, tak žádnej prášek nepomůže.‘“
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa otevírá od září 2019 divadelně-dokumentaristické kroužky pro žáky a studenty od 10 do 18 let. Účastníci se do detailu seznámí s příběhy a událostmi 20. století, a to skrze svědectví z Paměti národa. Secvičí a sehrají pro veřejnost divadelní představení. Vybraní žáci se účastní mezinárodních divadelních projektů. Vše o kroužcích Paměti národa, do kterých už můžete své děti přihlásit, najdete na webu https://divadlo.pametnaroda.cz/
