2°C
Maminka Edy Kriseové Zdenka Schwazerová byla sochařkou a vystudovala za první republiky u významných umělců Josefa Mařatky a Otto Gutfreunda. Získala dokonce stipendium na studium v Paříži, tam pak byla v kontaktu mimo jiné s Františkem Kupkou a Janem Zrzavým. "Maminka byla v Paříži hrozně šťastná. Byla tam ve 30. letech, tehdy to bylo umělecké centrum světa.“
Jindřich Krise byl povoláním architekt. Studoval v Berlíně a později pracoval jako asistent na Českém vysokém učení technickém v Praze. Když byly za protektorátu uzavřeny vysoké školy, tak musel Jindřich Krise odejít. Práci získal ve Stavoprojektu v Kladně. Za války dne 18. července 1940 se manželům Kriseovým narodila holčička Eda. "Vyrostla jsem v ateliéru. Jednu stěnu jsme měli úplně skleněnou a viděli jsme z ní 48 pražských věží."
Za války se však šesté patro ukázalo jako velmi nebezpečné místo k životu. Při náletech bylo totiž potřeba se co nejrychleji dostat do podzemních krytů. "Každý z nás dětí měl takové ramínko a na něm sáček. Vždycky večer jsme si tam připravili oblečení, abychom se mohli rychle obléct a běžet šest pater dolů do sklepa," vzpomíná.
Další obrovskou nevýhodou života ve městě byl nedostatek jídla. Malé příděly potravin se daly dostat na potravinové lístky. Maminka, která pocházela z bohaté rodiny, jezdila na venkov vyměňovat své šperky a šaty za jídlo, aby uživila tři podvyživené děti. Kvůli zabezpečení rodiny pronajal otec malý domek na statku ve vsi Nenačovice. Tam se s rodinou odstěhoval v roce 1944.
Eda na život na venkově vzpomíná ráda. Pomáhali sedlákovi, u kterého bydleli, starat se o zvířata a hospodářství. V Nenačovicích prožili Kriseovi i konec války. Od domku viděli dokonce i bombardování Prahy v únoru 1945. "Pamatuju si, jak jsme seděli na zahrádce domečku a najednou se objevila rudá záře. Maminka říkala, že hoří Praha."
Když skončila válka, tak se rodina mohla vrátit zpět do Prahy. Do Nenačovic jezdili však až do roku 1954 každé léto na prázdniny. Pro děti to byl vždy zážitek, na který se celý rok těšily. Zlom přišel s 50. lety, kdy se vesnice, stejně tak jako celého venkova, dotkla povinná kolektivizace zemědělství.
"Dědeček mě naučil číst, škola ne"
Po válce nastoupila Eda do obecné školy. Vzpomíná, že se po válce změnila metoda učení četby. Žáci se neučili jednotlivá písmena, ale rovnou celé slabiky. Ve škole se učili číst na časopise, který se Eda celý naučila nazpaměť, ale jednotlivá písmena nepoznala. Její dědeček se o prázdninách rozčílil, že jeho vnučka neumí číst, a celé léto ji to vytrvale učil. "Je to tedy dědečkova zásluha, že jsem se stala spisovatelkou. On mě naučil číst a psát, škola ne."
Po střední škole chtěla Eda nastoupit na filozofickou fakultu a studovat zde novinařinu. Jelikož však pocházela z rodiny inteligence, tak jí byl nástup ke studiu z kádrových důvodů znemožněn. Našla si tedy práci a nastoupila na studium dálkově. Po nějaké době úspěšně požádala o přeřazení k řádnému studiu. "Chtěla jsem být sportovní zpravodajkou v Číně." Na škole si tedy Eda zapsala i čínštinu a tři roky se snažila se ji naučit. Své plány nakonec změnila a věnovala se tradičnější žurnalistice.
Eda si našla práci v deníku Mladá fronta. "Tam jsem měla jako vedoucího takového kovaného komunistu a s tím jsem se teda nemohla dohodnout. To bylo hrozné." Redakce tehdy sídlila v Panské ulici a na stejné pavlači měl redakci i časopis Mladý svět. "Já jsem se s nimi začala kamarádit, protože ti mi byli bližší než lidi z deníku.“ Jedna kolegyně z těchto přátel musela z Mladého světa odejít a nabídla Edě, ať ji v redakci nahradí a píše pro Mladý svět reportáže. "To jsem samozřejmě brala všema deseti. To byl rok asi 1964 a začalo to tam postupně tát." Koncem 60. let se Eda Kriseová, v té době už velmi úspěšná reportérka, seznámila s Ludvíkem Vaculíkem a začala přispívat do Literárních listů, kde Vaculík tehdy působil.
"Ruský průvodce nám rusky oznámil, že nás okupují"
Eda Kriseová chodila do veslařského oddílu a zde se seznámila s mladým studentem techniky Josefem Platzem. Po několika letech se v roce 1962 vzali. V 60. letech Josef pracoval v Supraphonu a Eda se věnovala především reportážím. "Byla jsem jako reportérka dost úspěšná, protože jsem byla mladá a dost kritická, a navíc přišlo pražské jaro."
Na konci 60. let začal režim nejen zmírňovat cenzuru a posilovat svobodu projevu, ale jelikož se potýkal s velkými ekonomickými problémy, tak povoloval postupně i cestování do zahraničí. Už v roce 1965 se Edě povedlo vycestovat do Anglie, kde měla tetu. Rok poté jela do Turecka.
V roce 1967 Eda vyjela do Holandska a v roce 1968 byla pozvána na cestu do Izraele. Organizátorem cesty byl slovenský publicista Ladislav Mňačko. Po takzvané šestidenní válce mezi Izraelem a Egyptem v roce 1967 Československo přerušilo s Izraelem diplomatické styky. Mňačko se rozhodl do Izraele poslat skupinu československých aktivistů a novinářů. "Měli jsme za úkol, až se vrátíme, dělat diplomatické tlaky na vládu, aby obnovila styky s Izraelem."
Edě se v roce 1967 narodila dcera Tereza, ale nakonec se rozhodla na krátkou dobu do Izraele přece jen odjet. V Izraeli československá výprava žila a pracovala v jednom z kibuců. Lidé z kibucu zorganizovali pro své návštěvníky na 21. srpna cestu přes Nazaret do Jeruzaléma. Autobusem je doprovázel ruský průvodce. "On v deset hodin dopoledne zastavil ten autobus a oznámil nám, že jsme okupovaní. Oznámil nám to rusky."
Do Nazaretu autobus nakonec nedojel, ale vyrazil rovnou směrem k Jeruzalému. Všichni doufali, že tam budou mít možnost dostat se k podrobnějším informacím o tom, co se v jejich zemi děje. V Jeruzalémě šla Eda s Petrem Pithartem do agentury Reuters, kam přicházely dálnopisy se strašlivými informacemi o situaci v Československu. S nejbližšími se jim nedařilo se spojit. "Ta země jako by přestala existovat. Propadla se do země i s těmi tanky. To byl nejhorší zážitek mého života."
Eda se rychle stala tahákem pro novináře. Byla mladou matkou, a navíc mluvila dobře anglicky "Tak oni mě tahali z televize do televize a do rádia, a protože jsem byla taková bojovná, tak jsem si tím ještě podřezávala tu větev pod zadkem." Někteří z československé skupiny se z Jeruzaléma už nevrátili a emigrovali. "My jsme nejdřív chtěli s Pithartem založit partyzánskou skupinu a bojovat se Sovětským svazem. Dokonce jsme v Izraeli sháněli zbraně."
Eda se po nějaké době, během které se jí stále nepodařilo navázat spojení s domovem, vydala ještě s jednou přítelkyní zpět do Evropy. "Ti Židé tam v tom okamžitě viděli Hitlera a plynové komory, ti nás strašně strašili. Navíc říkali, že budeme označeni jako sionisté a půjdeme rovnou na Sibiř. Na Sibiř jsme nešli, ale se sionismem jsme opravdu měli problém."
Z Izraele se Eda nejdřív dostala k přátelům do Říma a následně do Vídně, odtamtud se jí konečně podařilo dovolat se manželovi. S úlevou se dozvěděla, že jsou on i dcera v pořádku. Eda si přála, aby za ní Josef s dcerou dorazil do Vídně. Chtěla emigrovat, ale její manžel odjet odmítal. Nakonec ji přesvědčil její otec, že se musí vrátit zpátky do okupovaného Československa.
"Bála jsem se, že se zblázním"
Okupací v srpnu 1968 začalo období normalizace a s ním opět začalo výrazné upevňování moci komunistického režimu. „Za normalizace jsem ztratila místo reportérky. To byla jedna z prvních akcí doktora Husáka, že zakázal Literární listy a jména všech jejich autorů byla dána na seznam zakázaných autorů," vypráví.
Eda Kriseová přišla o práci a postupně zjišťovala, že už ani jinou práci dostat nemůže. "Já jsem nesměla publikovat, což mi neřekli. To jsem zjistila, až když jsem se snažila, a pořád to nešlo. Byla jsem úplně zoufalá. Už jsem měla něco přečteného a věděla jsem, jak ta sovětská pomsta jde dál po těch generacích. Trestají nejen ty, kteří se provinili, ale i jejich děti a vnuky." Eda byla z nemožnosti dělat svou milovanou práci naprosto zoufalá. Rozhodla se tedy dělat alespoň práci dobrovolnickou a šla pracovat do psychiatrické léčebny.
Během doby, kdy tam Eda pracovala, začala psát beletrii. Jednalo se o povídky o jednotlivých pacientech. "Až mnohem později jsem si uvědomila, že jsem tam šla, protože jsem si myslela, že se zblázním, a tak jsem šla do toho blázince rovnou. Když jsem se potom stýkala se skutečnými pacienty, tak jsem viděla, že se mi zase tak moc nestalo."
Eda psala své texty takzvaně do šuplíku. Snažila se první knížky i vydat, ale nikdo si netroufl vydat texty zakázané autorky. "Ze začátku se mnou mluvili a přijali ten rukopis. Když jsem tam pak volala, co s tím tedy bude, tak se mnou mluvili vždycky tak, jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc." Změna přišla poté, co už měla napsané tři knihy. Kontaktoval ji její bývalý kolega Ludvík Vaculík, řekl jí, že založil samizdatovou edici Petlice, a poprosil ji o její knihy. "Tím jsem překročila tu hranici legálnosti a stala jsem se disidentkou."
Eda Kriseová se začala v průběhu normalizace vídat s různými lidmi z kulturního disentu. S přáteli vydávala časopis Obsah. Spisovatelé a redaktoři se každý měsíc sešli u někoho v bytě a každý z nich musel přinést s sebou ve čtrnácti kopiích něco, co za tu dobu napsal. Z toho se pak na místě poskládal časopis. Jejich schůzky probíhaly za přísné konspirace. Vedle samotné výroby časopisů to byla i příležitost, jak se vzájemně podpořit v době nesvobody. Často si zde přátelé vyměňovali zkušenosti z výslechů na StB, kam museli pravidelně všichni chodit.
"S tímhle režimem nemůžu mít nic společného"
Eda Kriseová byla jako zakázaná autorka a disidentka po celou dobu normalizace pod dohledem Státní bezpečnosti. Musela chodit na výslechy a často k ní chodili příslušníci StB a dělali jí prohlídky bytu. "Byla to politika cukru a biče. Jednou mě pozvali do kavárny a tam mi nabízeli, že když jim podepíšu, že nic nemám proti socialismu a že jsem byla mladá a svedená Vaculíkem a Havlem, když všechny zapřu a řeknu, že se s nimi už nekamarádím a že socialismus je bezvadný, tak budu moct publikovat." Mimo jiné Edě vyhrožovali, že její dcery nikdy nebudou studovat, nebo jí začali vyplňovat příkaz k vazbě. Nikdy však nebyla skutečně uvězněná. S podporou rodiny a přátel se časem naučila výslechy a trvalý dozor do jisté míry zvládat.
Od roku 1988 bylo možné opět vyjet do zahraničí, pokud vám někdo poslal peníze a zaručil se za vás. Strana si pak část těchto peněz ponechala. Už od začátku 80. let žádali z americké George Washington University, aby k nim Eda mohla přijet přednášet. Chodila tedy každý rok žádat o výjezdní doložku, ale pokaždé bez úspěchu. Povedlo se to právě až v roce 1988.
Eda odletěla do USA na Harvardovu univerzitu, tam mimo jiné poprvé viděla počítače. Průvodkyně, která se na Harvardu o Edu starala, jí navrhla, ať do počítače napíše heslo „Czech underground literature“ a následně ať tam zkusí napsat své jméno. "Já jsem se rozklepala a počítač řekl, že má sedm karbonových kopií s podpisem autorky. Já jsem začala šíleně brečet, protože jsem si připadala jako Robinson Crusoe. To byl jeden z největších pozitivních šoků mého života."
"Havel řekl, ať přijdu, a dva a půl roku jsem neodešla"
V lednu roku 1989 proběhl Palachův týden, během kterého se konaly v podstatě nepřetržitě demonstrace za propuštění politických vězňů, mimo jiné za propuštění dramatika Václava Havla. Ediny dcery na demonstrace pravidelně chodily. Když byla svolána 17. listopadu demonstrace na den 50. výročí nacistického zákroku proti studentům, tak Eda vyrazila s dcerou do průvodu. Demonstrace byla na Národní třídě brutálně potlačena jednotkami SNB.
Jednou z ústředních postav sametové revoluce byl Václav Havel, se kterým se Eda přátelila už od 60. let. "Pak Havel založil Občanské fórum, tak já jsem mu volala, že jsem k dispozici, a on mi řekl, ať hned přijdu. Tak jsem přišla a neodešla jsem dva a půl roku." Eda Kriseová se stala součástí koordinačního centra Občanského fóra.
Mluvčí Václava Havla
Postupně začalo být jasné, že se v Československu budou dít veliké změny vedoucí k destabilizaci komunistického režimu, a do země začalo přijíždět obrovské množství zahraničních novinářů. Eda musela jako mluvčí Václava Havla být neustále k dispozici a odpovídat na stále stejné otázky.
Do konce roku proběhly v Československu téměř neuvěřitelné změny. Mimo jiné odstoupil symbol normalizace prezident Gustáv Husák a do komunistické sněmovny byli kooptováni demokratičtí poslanci. "Ona to nebyla žádná sranda. Teď to vypadá, že ta revoluce byla sametová, ale tak to úplně nebylo. My jsme třeba dostali rozkaz, abychom nespali doma, že si pro nás v noci přijdou. Nebo že se tanky z Milovic už daly do pohybu. Tehdy byla spousta takových zpráv."
Po složitých vyjednáváních byl novým prezidentem zvolen ještě nedávno téměř neznámý Václav Havel. Eda Kriseová začala hned po revoluci pracovat na Pražském hradě. Po čtyřiceti letech komunistické vlády bylo potřeba uskutečnit rozsáhlé změny, které měly vést k transformaci Československa v demokratický stát.
Pro mnoho lidí byl Václav Havel spasitelem, který nastolí v zemi konečně spravedlnost. Na Hrad přicházelo denně okolo 7000 stížností na křivdy, které se lidem během 40 let komunistické vlády staly. Vedle písemných stížností si musela Eda poradit i s obrovským množstvím lidí, kteří na Hrad chodili osobně. "Ti chudáci si mysleli, že Havel má nějaký zázračný telefon a že Havel někam zatelefonuje a budou všechny jejich problémy vyřešené.“ Každý den stála pod balkonem dlouhá fronta lidí, kteří toužili setkat se s Václavem Havlem.
V červenci 1992 Václav Havel abdikoval na funkci prezidenta v souvislosti s neúspěšným jednáním o udržení celistvosti Československa. Na začátku následujícího roku byl zvolen prezidentem samostatné České republiky. Po Havlově abdikaci z Hradu odešli i všichni lidé z původního koordinačního centra OF, které si s sebou na Hrad přivedl, mezi nimi byla i Eda Kriseová. V roce 1993 už se na Hrad nevrátili. "Jednak jsme všichni chtěli konečně dělat svou práci, jednak jsme mu řekli, ať si tam vezme skutečné úředníky, že my nechceme být úředníci." S Václavem Havlem však zůstala v přátelském vztahu až do jeho smrti. „Já ho řadím do takové řady, jako byli Perikles nebo Lorenzo Magnifices. Filozofové, kteří vládli, ale které brzy smetli nějací pragmatici. To byl Klaus...“
Po odchodu z Pražského hradu Eda Kriseová dostávala nabídky z různých médií, aby se vrátila k práci reportérky. Tyto nabídky už však odmítala. "Když jsem dělala reportérku, tak jsem se do těch témat naplno vrhala s nadějí, že se něco změní. Za pět let se to objevilo znovu a vlastně se nic nezměnilo. Řekla jsem si, že to tedy nemá cenu. Já si myslím, že aby byl člověk dobrý novinář a hlavně reportér, tak musí být mladý a zvědavý. I když tedy já jsem zvědavá pořád.“
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert – Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: Vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518, Thom Artway, Michal Ambrož & Hudba Praha, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Vladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.
Lístky k zakoupení v síti Ticketstream: https://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.
