2°C
Paní Erna se narodila v Praze do židovské rodiny jako jedináček. Její rodiče Olga a Emil Fischmanovi byli obchodníci se smíšeným zbožím, dědeček byl rabín. Po studiu obchodní akademie pracovala jako úřednice pro židovskou obec v Kolíně. Relativně klidný život však postihla německá okupace. "Bylo to velmi nepříjemné. Dělali jsme administrativní práce a stále jsme čekali, kdy do dveří vrazí Němci. Útisk se zhoršoval, čím dál více lidí bylo zařazováno do transportů,“ vypráví.
To, že pracovala jako úřednice, celou rodinu zachránilo před nástupem do prvních transportů. Němci totiž potřebovali mít přehled o židovských rodinách a k tomu využívali dokumenty židovské obce. V roce 1942 však byla Erna spolu s rodiči zařazena do transportu. "Dozvěděli jsme se to týden před odjezdem. Bylo po atentátu na Heydricha, takže se zrušila jistá omezení ve vypravování transportů, která se některých Židů týkala. Museli jsme do transportu všichni."
Dne 10. června vyjeli. Vlak zastavil na nádraží v Bohušovicích. Tam byli lidé roztříděni. "Část jich poslali do jiných vlaků, které tam byly přistaveny. Já jsem s rodiči zůstala. Šli jsme pak pěšky do Terezína, což bylo asi šest kilometrů. Tam nás rozdělili, muže a ženy zvlášť. Bydlely jsme s maminkou v kasárnách. Tehdy ještě fašisti respektovali určitá ustanovení, například že se nemají rozdělovat rodiny,“ vypráví. Až po válce se dozvěděla, že z lidí, kteří v Bohušovicích nastoupili do připravených vlaků, se nikdo nevrátil.
V Terezíně zůstala tři měsíce. Pracovala tam jako korespondentka v úřadě, kterému se říkalo správa. V září 1942 spolu s rodiči zamířila ve vlaku směrem na východ. Nevěděli, kam jedou. Mohli si ale vzít z Terezína trochu jídla, pár kusů oblečení, osobní věci.
"Jsi mladá, budeš žít"
Po pěti dnech vystoupili v Estonsku. Vystupovali s rodiči z posledního vagonu. Otec byl spolu s ostatními muži odveden. Matku dozorce postavil do jedné řady, Ernu do druhé, mezi ostatní mladé dívky. Když se otočil, přeběhla za jeho zády do řady k mamince. Všiml si toho. "Dal mi facku, postavil mě zpět a řekl: ,Ještě mi budeš vděčná.‘ Bylo to 5. září 1942. Tehdy jsem rodiče viděla naposledy,“ říká.
Modré autobusy, do kterých dozorci poslali asi osm set starších lidí z vlaku, zamířily do lesa. Tam byli její rodiče spolu s ostatními popraveni. Erna zůstala mezi dvěma sty mladými. Ti byli vybráni, aby budovali jägalský koncentrační tábor. Při práci v lese si spolu s dalšími dívkami často říkala, že je dobře, že tam jejich maminky nejsou, protože by v tak těžkých podmínkách stejně nepřežily.
"My byly mladé, naivní, takže i v těch hrozných okamžicích jsme byly schopny se smát. Nejmladší z nás bylo patnáct, říkaly jsme jí Bejbyna. Určitě naše bezstarostnost, mládí a zdraví přispěly k tomu, že jsme to všechno přežily. Pro starší ženy, které se už na svět dívaly jinak, by to bylo k nevydržení,“ říká.
Estonští dozorci sice byli nacisty, k vězeňkyním se však podle Erny chovali poměrně slušně. Dovolili jim, aby si ze zavazadel z transportů sem tam vzaly pro sebe nějaké jídlo. „Dozvěděly jsme se, že někteří mladí Estonci vstoupili do SS, protože byli nezaměstnaní. Zpočátku nevěděli, do čeho jdou. Když jim to začalo docházet, byli zoufalí a prý chodili ke zpovědi,“ vypráví.
Po třech měsících je znovu vezli na nádraží, měly být přesunuty do jiného tábora. Jedna z Erniných spoluvězeňkyň Hana Fialová věděla, že ve vedlejším lágru skončil její manžel. Většina Češek se jí snažila pomoci navázat s ním nějaké spojení. „Málokdy se to podařilo, ale věděly jsme, že tam je. Když jsme jely na nádraží, Hanka pořád naléhala na estonského esesáka. Vyptávala se, kde je její manžel. Říkala, že chce za ním. Ten dozorce se zeptal: ,Určitě chcete za ním?‘ Ona: ,Ano, ano.‘ ,I když je to tam horší?‘ ptal se. Ona zase řekla, že ano. Řekl: ,Tak si stoupněte tam.‘ A zastřelil ji.“
Erna byla odvezena do Tallinu, pracovala na stavbě. Když se blížila sovětská armáda, byli vězni z estonských pracovních táborů přesouváni na německá území. Dostala se do tábora Stutthof poblíž Gdaňsku, pak do Hamburku. Pracovala v muniční továrně a tam se seznámila s německými vysokoškolačkami, které tam také byly na práci. Pomáhaly jí. Přebíraly od ní dopisy, které psala své tetě do Benešova, a předávaly jí tetiny vzkazy i balíčky. Posílaly je tajně a přebíraly je od poštovních doručovatelů pod svými jmény. Erna se díky tomu aspoň částečně dozvěděla, co se děje doma.
„Ty německé vysokoškolačky si uvědomovaly, jak je to nebezpečné, přesto mi pomáhaly. Jednou za mnou jedna dívka přišla celá vyděšená, že dopis od mé tety je napsaný česky. To bylo velmi nebezpečné. Vzala jsem si ho na záchod. Teta psala, že vše dobře dopadne a Hitler brzy válku prohraje. Dopis jsem roztrhala a spláchla, takže se naštěstí nikomu nic nestalo. Kdyby ho u mě tehdy někdo našel, asi bych tady teď nebyla.“ V Hamburku přežila nálety.
"Teď přece nemůžu umřít"
Z Hamburku byla převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Tam chtěli nacisté s ní a dalšími spoluvězni definitivně skoncovat. „To nebyl lágr, kde měli lidé žít a pracovat. Tam je vozili, aby tam zemřeli,“ vysvětluje. Takový hlad nezažila v žádném z předešlých táborů. Vězni nedostávali vodu, šířila se epidemie tyfu. Onemocněla i ona.
"Po dlouhé době jsme dostali od Němců chleba. Jenže byl otrávený, takže spousta lidí nepřežila. Já ano. Pak si už jen pamatuju, že jsem vylezla ven z dřevěného baráku a viděla jsem anglické vojáky. Byl to první tábor, který osvobodili, takže to, co viděli, pro ně muselo být strašné. Byli zděšení. Snažili se nám pomoct. Vojáci se vzdali svého jednodenního přídělu jídla, to byly ty jejich fazole, beans. Jenže to jídlo bylo pro nás vyhladovělé vězně těžké. Říkali nám sice, ať dáváme pozor, ať jíme pomalu, ale mnozí to snědli rychle. Takže první dny po osvobození ta úmrtnost ještě stoupla,“ vypráví.
V těch dnech myslela jen na to, že musí přežít. "Napadalo mě jediné: Přece nezemřu teď, když nás osvobodili, teď přece nemůžu umřít. Lidé leželi po celém lágru jako dříví. Vůbec nebylo vidět, že to jsou lidé. Vojáci přivezli pytle se sušeným mlékem. Rozdělovali je do menších sáčků, takže to sušené mléko bylo cítit všude. A my jsme chodili s otevřenou pusou, abychom se té vůně aspoň nadýchali. Ten náš hlad byl nepopsatelný.“
Z tyfu se vyléčila. Město Kolín vypravilo do Německa autobus pro své obyvatele, kteří v lágrech přežili. Na hranici zastavili, všichni vyšli ven a zpívali hymnu. Po návratu do Kolína ještě několik týdnů věřila, že se objeví i její rodiče. Zjistila, že v lágru zahynuli. Měla nějaké příbuzné v zahraničí, doma jí zůstala jen teta v Benešově. Její kamarádky ze střední školy, které válku přežily doma v Kolíně, už byly vdané, měly děti. Příliš si s nimi neměla co říct. Mnohé nechtěly slyšet o utrpení, které prožila. Mnohé tomu ani nevěřily. A jí se o tom stejně moc mluvit nechtělo. Byla sama. Oporou jí byli teta a rabín Richard Feder, který se jako jeden z mála kolínských Židů vrátil z koncentračního tábora.
Odstěhovala se do Prahy a začala pracovat na ústřední radě odborů. Byla stenografka a přepisovala projevy politiků. O padesátých letech, kdy se znovu objevily ve společnosti antisemitské nálady, říká, že je nevnímala a hleděla si jen své práce.
Vdala se, narodil se jí syn. Manžel po čtyřech letech zemřel na tuberkulózu. Už když se brali, věděla, že je nemocný. Ale dala na radu své tety, že i pár let s mužem, kterého miluje, stojí za to.
Pak se vdala podruhé. Když v roce 1968 Československo obsadila sovětská vojska, rozhodla se s manželem pro emigraci. Usadili se v Anglii. Rok chodila každý den na angličtinu, pak si našla práci a prožili tam čtyřicet let. Konec života se rozhodla strávit v České republice. Říká, že měla v životě štěstí. "Jsem šťastná přes všechno, co mě potkalo, protože jsem zažila dvě krásná manželství.“
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
