14°C
Anna Honová, rozená Krmenčíková, se narodila v srpnu roku 1926 v Uherském Brodě. Rodiče pracovali jako dělníci, ale rodina bídu nepocítila a čtyřem dětem bylo umožněno studovat. Anna Honová vystudovala ekonomickou školu a poté přijala od pražské podnikatelky, která vlastnila v Luhačovicích divadelní restauraci, vinárnu a kavárnu, nabídku místa pokladní a účetní. V té době, za protektorátu, byly hranice zavřené a hotely v Luhačovicích obsadil Hitlerjugend. Po skončení sezony dostala pamětnice od své zaměstnavatelky nabídku odejít s ní do Prahy a dělat administrativní práci v lékařské ordinaci. Bydlela potom u bezdětné vdovy, vnučky Jana Evangelisty Purkyně – u paní Pokorné-Purkyňové.
"To byla pro mě opravdu, dá se říct, univerzita, protože jeden den v týdnu byl vyhrazen návštěvám a v jejím bytě se pravidelně scházela pražská inteligence: vnučka Tomáše Garrigua Masaryka Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, akademický malíř Dědina a celá řada dalších jmen. Já jsem mohla sedět u stolu a podávat čaj, sušenky, kávu. Přisednout, vyslechnout, zapojit se do debaty, klást otázky. Tehdy se ve mně zrodily vlastenectví posílené z domova, láska k této zemi a pocit zodpovědnosti," vzpomíná.
Situace po komunistickém převratu a následné zatčení
V roce 1948 se kvůli nemoci matky a sestry vrátila na Moravu do svého rodiště. "Přijala jsem nabídku podnikatele pana Bruštíka, který měl v Brodě velkou potravinářskou firmu Raciola. Stavěl se tam velký podnik z dotace ministerstva výživy ve dvouletém plánu, takže tam jsem přijala místo účetní. Byla tam i sběrna léčivých bylin, které se dodávaly do několika západních států.
V kanceláři byli dva zahraniční korespondenti, kteří znali jazyky a překládali. V každém státě byl nějaký reprezentant, který potom získával zákazníky pro odběr léčivých bylin. To se za pana Bruštíka dělalo, to se tam pytlovalo. Všecko to bylo proti režimu tak naladěné. My jsme mysleli, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat, takže se tam vkládaly i letáky, takové informace, jak to tady vypadá s tou demokracií. Vím, že předseda závodního výboru dostal u soudu trest za to, že jeden ten leták našli. Jinak se to nenašlo, ale už bylo podezření, že se tam dávají nějaké zprávy. O tom já jsem věděla, ale nezúčastnila jsem se toho. V březnu 1948 bylo znárodnění a na začátku února 1950 přišla StB a zatkla pana Bruštíka."
Po zatčení požádala jeho dcera paní Honovou, aby odnesla dva pořadače se soukromou korespondencí pana Bruštíka a jeho syna, který ilegálně odešel za hranice, z firmy do Bruštíkova bytu. Jeden z pořadačů jí pomohl vzít spolupracovník Bruno Gabriel, ten si ale všiml, že jsou sledováni, a tak paní Honová odnesla pořadače domů a odtud se dostaly k příbuzným. Zanedlouho paní Honovou v práci zatkla StB, odvezla ji do bytu, který rozházela, aniž by našla pádné důkazy o údajném kontaktu s cizinou, a poté ji převezla do věznice v Uherském Brodě.
Ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti
Po čtrnácti dnech strávených na samotce v uherskobrodské věznici převezli Annu Honovou do Uherského Hradiště. Tam následoval okamžitý křížový výslech, kterého se účastnilo asi šest vyšetřovatelů. Dotazovali se na pana Bruštíka, nicméně o skutečnosti, že byl zapojen v protikomunistickém odboji, paní Honová nevěděla, a tak vyšetřovatelé nepořídili a pustili ji na celu.
Vzápětí byla předvolána znovu, ovšem tentokrát měli vyšetřovatelé v ruce důkaz, a to moták, který se podařilo dceři pana Bruštíka dostat do uherskohradišťské věznice. Bylo na něm napsáno: "Anyno, kam dalas ty doklady? Já jsem je nedostala.“ Moták se dostal do rukou estébáků, takže se paní Honová musela přiznat, že byla do akce s pořadači obsahujícími korespondenci zapojena.
To se však estébákům zdálo málo. Aby zjistili víc, dali paní Honovou na celu s konfidentkou Šimoníkovou, ta na paní Honovou donášela estébákům. Vyzvěděla od ní, že se za svého pobytu v Praze seznámila s Jugoslávcem Bořivojem Pušičem, který nesouhlasil s Titovým režimem v Jugoslávii. Na druhý den opět následoval výslech. "Estébák se zeptal: A co ten ustašovec? Já sama jsem nezakusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při tomto výslechu, kdy zase začali s tím Chorvatem – a že mě tady zřežou – jsem se ohradila proti Holubovi, který byl po Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel. Říká mně: Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete! A já jsem mu řekla: Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo. On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku. Lidi se jich báli. Já jsem se nebála," říká.
Estébáci také vyhrožovali zatčením nemocné maminky a sestry. "Já jsem plakala, ale ne před nimi. Bachařka mně říká: Neplačte, to oni jenom tak zkouší." Provokací, kdy estébáci posílali paní Honové na celu falešné motáky, aby se jim podařilo na něco ji nachytat, bylo víc, ale kromě záležitosti s pořadači korespondence na ni stále nic neměli.
"V té době ale došlo k zatýkání členů protistátní organizace Včela z Uherského Brodu. Členem této organizace byl i můj zaměstnavatel pan Bruštík. Vyšlo najevo, že pan Bruštík měl vysílačku a vysílal reprezentantovi Národní socialistické strany Bartošovi do emigrace. Zahraniční korespondent Syneček, dříve francouzský překladatel v Alžíru na československém velvyslanectví, po výprasku řekl, že jsem opsala pro pana Bruštíka tři letáky. Za toto jsem potom byla odsouzena. Po devatenáctiměsíční vyšetřovací vazbě na mě konečně něco měli a dostala jsem celkem dva a půl roku."
Hrůzné poměry v uherskohradišťské věznici
Podzim roku 1950 a duben roku 1951 se v uherskohradišťské věznici staly smutně proslulým obdobím pěti poprav: „Na podzim roku 1950 byli popraveni Lenhart, Jánošík a Mana. V dubnu 1951 Zámečník a Šimara. Další popravy neproběhly, protože šibenice byla v těsné blízkosti frekventované Velehradské ulice a mezi lidmi se šeptalo, co se zde děje, takže se to zarazilo a popravovalo se v Brně. Rozsudky trestů smrti zde ale padaly stále nové."
Vězni neumírali jen na šibenici. "Jednoho muže zřejmě ubili pažbou pušky, vrátili ho mrtvého rodině a tvrdili, že se oběsil. Rodina ale zřejmě nechala udělat pitvu, která oběšení neprokázala. On se nemohl ve věznici oběsit, protože on nikdy nenosil opasek, on míval šráky.“
Život za mřížemi
K místu chodbařky, kam estébáci paní Honovou přidělili, panovala určitá averze, protože se říkalo, že chodbařku dělá buď konfidentka, zrádkyně, nebo prominentka. Trvalo dost dlouho, než si ženy na cele uvědomily, že paní Honová není ani jedním z těchto případů.
Chodbařky musely žankovat. "Žanek byl prádelní hrnec, který sloužil jako toaleta. Dávaly se tam zbytky hygieny a všechno možné. Dvakrát denně jsme to musely vylévat. Měly jsme hák, a tím jsme to všecko musely nastrkat do takové kulaté mříže. Poprvé jsem myslela, že dám střeva pryč, že to dělat nebudu. Byla tam se mnou ale ředitelka mateřské školy ze Zábřehu a říká mně: Otoč se a vydrž, vydrž, to vydržíš. Tak jsem se otočila a vydržela jsem to.“
Mezi úkoly chodbařek patřila také roznáška jídla, z čehož plynuly určité výhody. "Pro jídlo jsme chodily k mužské kuchyni. Od mužů musel být odstup, ale občas se něco proneslo. Muži byli ve vězení déle, a tak nám leccos řekli. Hlavně nám říkali termíny, kdy to praskne, ale ono to pořád nepraskalo.“ Informace se sdělovaly také pomocí Morseovy abecedy.
Aby se to již nikdy neopakovalo
Propuštění na svobodu se dočkala 28. 6. 1952, nicméně Okresní soud v Uherském Brodě se odvolal, takže do poslední chvíle nebylo jisté, zda ji po vypršení trestu skutečně pustí na svobodu. Zaměstnání podle svých představ samozřejmě nezískala. Zpočátku sázela stromky, ale brzy ji přijali do textilky, kde dělala kartotéku.
Anna Honová se stala spoluzakladatelkou K231, tedy Klubu bývalých politických vězňů, organizace sdružující bývalé politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem šedesátých let. Organizace byla založena 31. března 1968 v Praze a pojmenována byla podle čísla zákona na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byla většina politických vězňů odsouzena. Členové rozdávali letáky a upozorňovali na situaci ve státě. Protože v té době nikdo nechtěl příliš mluvit, rozhodla se celou kauzu v Uherském Hradišti popsat Anna Honová. Vyjmenovala estébáky a také metody, jakými zacházeli s vězni.
"V roce 1968 jsem mluvila v Redutě na tribuně na téma ženy v dobách temna. Měli jsme heslo: Aby se to již nikdy neopakovalo. To heslo se v průběhu našeho jednání urvalo a spadlo. My jsme říkali: To je špatné znamení. A špatné znamení to bylo, pak to začalo. Po roce 1968 jsem byla volaná na StB kvůli tomu, co jsem tenkrát na muklovském sjezdu v Redutě řekla. Byla ve mně malá dušička, protože dcera měla pět měsíců, já ji kojila, a teď jsem se měla večer dostavit na StB. No, zase hrozné výslechy."
Manžel paní Honové prožil za mřížemi devět let a tři měsíce. Minulost rodičů „poskvrněná“ nesouhlasem s komunistickým režimem se dotkla také dcery a syna manželů Honových. Za komunismu nemohli studovat obory, o které se zajímali. Přínos paní Honové pro společnost a její odvahu v boji proti totalitě ocenil prezident Václav Klaus v roce 2007 udělením státního vyznamenání, a to medaile Za zásluhy o stát. Anna Honová zemřela 1. dubna roku 2019.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert - Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518, Thom Artway, Michal Ambrož & Hudba Praha, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Vladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.
Lístky k zakoupení v síti Ticketstream: https://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.
