Jiřina Čechová: Z místa učitelky ji komunisté vyhodili, vrátila se až po 20 letech

25. října 2018 | 05:50

Paní Jiřina se narodila v červnu roku 1937. Vyrůstala v malé vesnici na Znojemsku jménem Bezkov. Její otec se živil jako řídící učitel v místní škole, maminka byla v domácnosti a starala se o jejich malé hospodářství. Po studiu archivnictví nastoupila na gymnázium, z pozice učitelky ji ale komunisté vyhodili. Vrátit se mohla až za dvacet let.

Na vesnici nežil jediný Němec, a tak se Bezkov v roce 1938 vyhnul připojení k německé říši. Ze všech stran ale říší obyvatelé obklopeni byli. Na výlet do pár kilometrů vzdáleného Podyjí potřebovala rodina propustku, kterou se jim podařilo sehnat jen dvakrát za celou válku. Němci s Čechy spolu na vesnici vycházeli dobře, několikrát se stalo, že německý sedlák lhal kvůli pomoci tomu českému.

Dětství v protektorátu

Bezkov byl oddělen od zbytku světa. Od roku 1939 do roku 1945 zde nikdo nikoho neudal a sousedé drželi pevně při sobě. Přestože okolo zuřila válka, žila si rodina Čechových relativně idylicky. Nejbližší město Znojmo připadlo po mnichovské dohodě německé říši, a aby mohly Jiřininy starší sestry studovat na gymnáziu, musely dojíždět až do Moravských Budějovic. Proto byla Jiřina s rodiči doma sama.

V roce 1943 byl otec jakožto bývalý ruský legionář Němci odstaven a musel jít do nuceného důchodu. Pamětnice vzpomíná na první třídu, do které nastoupila v roce 1943: "Pan učitel nám prostě řekl: Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a takhle zdvihnete pravici. – My jsme to nacvičili. Samozřejmě že se k tomu ještě něco přidávalo, ale to by se bezkovští sedláci asi rozčílili, tak nám nic neřekl. Pan inspektor přišel o přestávce, my jsme povstali a zvedli pravice."

Konec války

Roku 1944 německá fronta postupně ustupovala, až dosáhla samotného Bezkova. Německý zásobovací oddíl zabral místní školu a třídy Němci proměnili na skladiště, děti si proto od října až do května 1945 chodily pro úkoly do hájovny. V květnu však oddíl školu zničehonic opustil a lidé v Bezkově věděli, že se blíží konec války. 

Jiřinina maminka tajně šila českou a sovětskou vlajku, aby mohli osvobozeneckou armádu náležitě přivítat. Do Bezkova však Rusové vůbec nepřišli, jelikož měli starou mapu a silnice k vesnici na ní ještě nebyla naznačena. Z již osvobozených obcí lidé do Bezkova přijeli s československými vlaječkami, aby oznámili příjezd Rudé armády na Moravu.

Únorový převrat a jeho dopady

"V únoru roku 1948 byl otec velmi nervózní. Ptala jsem se, co má za starosti, a maminka mi řekla: Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí. Pak to Beneš povolil a tatínek za půl roku zemřel. Před svou smrtí nám řekl: Bude to trvat nejméně 20 let, ale my se z toho dostaneme. – A když přišel osmašedesátý, maminka zajásala: Akorát dvacet let! Jenomže zbývalo ještě jednou dvacet let...,“ vzpomíná paní Jiřina. 

Po základní škole nastoupila pamětnice na gymnázium. Ve škole měla štěstí na kantory, kteří odmítali slepě opakovat, co jim bylo nařízeno, a režimu se svým způsobem vysmívali. Když se celá třída musela nazpaměť naučit Stalinovy výroky, přednášeli je žáci jako přehrávající herci. "Snažili jsme se nic si nepřipouštět a dělat si z toho, co tady teď je, legraci," říká. Odmaturovala v roce 1955 ve svazácké košili půjčené od spolužáka.

Archivnictví

Po gymnáziu nastoupila na filozofickou fakultu na obor historie. Ta však byla v té době ideologicky silně zmanipulovaným oborem a paní Jiřinu nebavilo poslouchat přednášky z dějin dělnického hnutí, a proto po prvním roce přestoupila na archivnictví. Byla přesvědčená, že se na tomto oboru dozví více z opravdových dějin. 

Po promoci v roce 1960 byla umístěna do pelhřimovského archivu, odtamtud po krátké době přestoupila do Znojma. Zde se dostala do dlouhodobého konfliktu se svým nadřízeným, který se snažil vést archiv bez jakýchkoliv znalostí. Navíc spolupracoval se Státní bezpečností a svou spoluprací se veřejně chlubil. V roce 1965 se uvolnilo na znojemském gymnáziu místo a paní Jiřina zde mohla nastoupit jako učitelka.

Mezi studenty byla oblíbená, protože říkala pravdu a odmítala učit propagandu. Rok 1968 byl pro ni rokem naděje. V době, kdy vyšel akční program komunistické strany, do ní dokonce vstoupila s myšlenkou, že chce podporovat reformní hnutí. Hned následující rok ale vystoupila.

Spadla klec

Dvacátý první srpen 1968 zastihl Jiřinu s přítelkyní v Mnichově. Tenkrát se snažily využít každé možnosti vycestovat z ČSSR, o letních prázdninách proto odjely na dva týdny do Francie. Domů se vracely přes Německo. "Ráno přinesl kamelot doplněk k novinám, tam bylo napsáno, že sovětské vojsko okupuje Československo. Říkala jsem si, že to bude nějaká reklama na film. Pak jsem ztratila nervy, začala jsem ukazovat na ten článek a křičet: ‚Das ist nicht Wahr! To není pravda!‘ Potom jsem si ale koupila celé noviny. S kolegyní jsem sedla do prvního vlaku – a byl to také poslední vlak, který pustili přes hranice, potom už se projet nedalo. Dojela jsem do západních Čech, už před Prahou nám pak zatarasily silnici tanky," vzpomíná pamětnice.

Normalizace paní Jiřině po pracovní stránce začala na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. "Na gymnázium přišla komise, která vybraným kantorům položila dvě otázky: Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? – Souhlasím. A druhá otázka byla: Souhlasíte s politikou současné vlády? – Nesouhlasím. Podobné odpovědi zazněly z úst tří dalších profesorů. Všichni byli propuštěni, vyhazov jménem ROH byli nuceni potvrdit jejich bývalí kolegové a přátelé," vypráví paní Jiřina. Škola Jiřině nabídla, aby pracovní poměr ukončila sama, a měla tak usnadněné následné hledání zaměstnání. Ale paní Jiřina odmítla s tím, že až přijdou rehabilitace, naopak bude díky vyhazovu ve výhodě.

Nový život

Najít si nové zaměstnání bylo kvůli špatnému kádrovému posudku téměř nemožné. I tak na toto období vzpomíná paní Jiřina ráda. Nakonec v létě pracovala v lese a v zimě v Brně, kde si užívala kulturního života. Na brigádách byla až do roku 1975, tehdy za ní přijel známý a nabídl jí na Vysočině práci účetní. 

Tento známý – Miloslav Kabelka – se během krátké doby stal jejím manželem a v roce 1977 se jim narodil syn Vojtěch. Rodina bydlela v Horní Cerekvi a zde jim začaly první problémy s StB. "Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu, několikrát tam opakovali obsah Charty 77. Můj muž uměl těsnopis a hned si její znění opsal," vzpomíná. Chartu 77 poté rozdali několika známým. 

V březnu roku 1978 si oba předvolala Státní bezpečnost a obvinila je z jejího rozšiřování. Paní Jiřina v té době tajně překládala z němčiny různé knihy, mimo jiné Orwellovu Farmu zvířat, tu přepsali v šesti kopiích. O tom naštěstí policisté nevěděli, nakonec jen sepsali protokol a nechali je jít. 

Na konci roku 1979 se manželé kvůli hrozícímu vyhazovu přestěhovali do strážního nádražního domku ve Stařči, tam nakonec bydleli téměř deset let. Paní Jiřinu by sotva vzali do zaměstnání, a proto se oba rozhodli, že budou společně obdělávat drážní políčka a pořídí si ovce. Dům byl na samotě a StB dala rodině pokoj. 

Převrat visel ve vzduchu

Na oslavě Masarykova výročí se Jiřina poprvé setkala s Václavem Havlem a Annou Masarykovou. "Tam jsem najednou pocítila, že i když jsem Chartu 77 nepodepsala, tak k nim patřím. Rozhodla jsem se, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a tam podepíšu. Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neudělala a že se musím zapojit," vypráví.

To se stalo v roce 1988, kdy už pravidelně docházela do tajné brněnské diskusní skupiny a aktivně se do diskusí a akcí zapojovala. Začala sbírat podpisy na různé petice, finančně podporovala mírové hnutí, bedlivě sledovala, co se děje v Praze, a když to bylo možné, jezdila na demonstrace. Manžel s jejími aktivitami plně souhlasil, bohužel se jich ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. 

V té době již měla „svého“ estébáka, který za ní všude chodil. Bál se však zvířat, a tak všechny dokumenty schovávali do konírny. Začala série nekonečných výslechů, zadržení a buzerací. Tehdy také paní Jiřina zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by ještě odpracovat pět let, nebylo však pro ni možné sehnat práci ani jako uklízečka. Protože převrat už nějakou dobu visel ve vzduchu, manžel jí řekl, že buď to celé brzy skončí a ona půjde zase učit, nebo se společně obrátí na oficiální režimní organizaci pro ochranu lidských práv.

Revoluce proběhla tak bleskově, že Jiřina ani nestihla sledovat, co se děje v Praze: "V den generální stávky jsem se s jedním svým spolužákem, který bydlel ve Znojmě, domluvila, že napíšeme transparent a půjdeme do Znojma. Dohodli jsme se, že když se sejde více než padesát lidí, tak transparent vytáhneme a uděláme demonstraci. A ono bylo náměstí odshora dolů zaplněné," vypráví. Za Občanské fórum byla Jiřina kooptována do Okresního národního výboru. Po oficiální funkci však nikdy netoužila, v národním výboru působila rok z pocitu povinnosti a prvního prosince 1990 s radostí nastoupila zpět do školy. Tam učila až do roku 2006.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Blíží se Den veteránů (11.11.) a Paměť národa startuje veřejnou sbírku. Bude ve všech krajích ČR, pokladničku se červenými vlčími máky  najdete na 330 místech (v kavárnách, knihovnách, obchodech, firmách). Když si připnete vlčí mák, vyjádříte tak úctu těm, kteří bojovali za naši svobodu. A zároveň přispějte na další nahrávání hrdinů do archivu Paměť národa. Vše o sbírce i možnost do ní jednoduše přispět on-line najdete na www.denveteranu.cz. 

720p 360p
Den veteránů • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile