2°C
Paní Helena Maršíková, rozená Chana Drumerová a zvaná Hanele, se narodila 10. května 1926 v obci Roztoka, okres Iršava, na Podkarpatské Rusi. Pocházela ze židovské rodiny. Otec Mojžíš Drumer pracoval jako truhlář a maminka Blanka, rozená Eizenbergerová, se starala o rodinu, domácnost a hospodářství. Paní Maršíková se narodila do neradostného prostředí, rodina byla velice chudá, kromě otcovy práce je živila zahrada. Doma mluvili jidiš, ve škole se pak děti naučily česky.
Těžké dětství
Drumerovi měli celkem pět dcer. Poslední porod maminku, která byla často nemocná, unavená a slabá na plíce, zcela vyčerpal. Peníze na léčení rodina moc neměla, a přestože maminka strávila nějakou dobu v nemocnici, nemoc a vyčerpání nepřekonala a v roce 1935 zemřela. Starost o domácnost převzaly nejstarší Helenina sestra a babička. Sestry chodily do školy.
Paní Maršíková líčí těžký život obyvatel předválečné Podkarpatské Rusi, nejchudší a nejzaostalejší části tehdejšího Československa. Samozřejmostí byla odmalička pomoc v domácnosti, starost o domácí zvířata, práce na poli a na zahradě, paběrkování v sadu. Sedmičlenná rodina obývala jednu místnost, několik lidí spalo společně v jedné posteli. Dětem se kupovaly pouze jednou do roka barevné plátěné boty s přezkami od Bati a gumové holínky, ve kterých chodily během zimy i v třicetistupňových mrazech.
Rodina přemýšlela, jak zaopatřit starší sestry. Pracovních příležitostí na vesnici ani v okolí nebylo mnoho a na studia peníze nebyly. V létě 1937 otec rozhodl, že nejstarší dcera odjede do Belgie na místo pomocnice v domácnosti, v lednu příštího roku ji následovala druhá sestra Jenny, které bylo sotva patnáct let. Po vypuknutí války se obě sestry z Antverp přestěhovaly do Bruselu, kde se jako Židovky mohly snáze ztratit. Jenny byla jednoho dne při razii zatčena, od roku 1942 byla vězněna v Osvětimi celkem 28 měsíců. Markéta získala falešné dokumenty od organizace Válečné děti a přežila válku na různých místech v Belgii.
Helena zůstala s otcem, později žila v Rákošíně v rodině otcova bratra. Pomáhala tetě se třemi dětmi v obchodě, ale po několika měsících ji ani teta neuživila. Tatínek dal potom Helenu do učení na švadlenu, kam docházela denně osm kilometrů z Roztoky, později přespávala u vzdálených příbuzných. Kromě práce pomáhala živit rodinu.
Vždycky zatáhnou celou vesnici, mají seznamy a berou všechny Židy
V roce 1944, kdy Německo obsadilo Maďarsko, jehož součástí byla i Podkarpatská Rus, se již tak těžká situace velice zhoršila. „Rusíni byli zlí, házeli nám do domu kamení. Zesměšňovali Židy, tahali je za pejzy a za brady. Byli tam taky banderovci, ukrajinští fašisté, které na Podkarpatské Rusi taky získali, a šli do Hitlerovy armády. Byli to fašisté víceméně. Potom než odešli z té vesnice, tak tam nadělali Židům různé naschvály. Tak jsme se báli. Taky přišli četníci a tatínkovi sebrali do posledního nářadí. My jsme tam stáli s tatínkem a oni říkali, že když něco schová, tak za to zaplatí životem," vzpomíná.
Začaly deportace a soustřeďování Židů do ghett. „Potom v tom čtyřiačtyřicátém pro nás přišli. To jsme se dověděli, že začali v té vesnici a jiné vesnici, že vždycky zatáhnou celou vesnici a mají ty seznamy a berou všechny Židy. Nebylo už kam utéct, nebylo před kým utéct, báli jsme se. Tatínek sice říkal něco jako utéct do lesů, ale ty kluky, co utekli, stejně nachytali a přivezli je ještě tak zřízené.“
Otec, babička a Helena byli 3. dubna 1944 deportováni přes Iršavu do ghetta v Mukačevě. "Tam bylo takové ghetto. Tam se postavily z rohoží – dnes by se tomu řeklo – stany, tatínek byl šikovný, tak tam pomáhal. Starým lidem, těm nechodícím, bylo jich už strašně moc, jako naše babička, tak jim postavili takový velký stan a položili je na zem. Jenomže jim tam byla zima.“ V ghettu se setkala s rodinami, u nichž pobývala v prvních letech války v Rákošíně a Iršavě.
V polovině května 1944 dostali pokyn připravit se na cestu. Nemohoucí babička zůstala v ghettu v Mukačevě, Helena s otcem byli naloženi do dobytčáků, na čtyřdenní cestu dostali kousek chleba, tatínkovi zbyla ještě vypěstovaná cibule ze zahrádky. "Já to mám celej život, když krájím cibuli, tak si vzpomenu na tatínka. Jak se říká, že to nejde zapomenout, tak to nejde.“
Ty budeš žít, ty máš těžkej život za sebou, tak to pak někomu řekni
Po namáhavé cestě dorazil vlak do cílové stanice Auschwitz-Birkenau. Když Helena uviděla nápis Birkenau, zdál se jí povědomý, protože sestra Jenny, zatčená v Belgii, právě z tohoto místa poslala lístek.
„Já jsem v Osvětčímě jako takovým moc nebyla, my jsme byli v Birkenau, Birkenau bylo konečný řešení, to nejhorší. V Osvětčímě přece jenom chodili do práce aspoň, tak měli naději nějakou, my jsme do práce nechodili, my jsme jenom čekali na selekce, to ještě byla nějaká naděje, pak už žádná jiná.“
Při vystupování lidí z vlaku nastal zmatek, mísily se rány z pušek, praštění kostí, štěkot psů, nářek a pláč, uniformy esesáků se střídaly s hadry muklů, schopnější pomáhali vystupovat nemohoucím. Následovalo první třídění lidí na skupinu živých a skupinu mrtvých. „Ta skupina lidí, kterou celou zavraždili, byla třikrát tak velká než všechny ostatní skupiny. Takže ten výběr lidí, že přežili, to není ani jejich zásluha, to je náhoda, to je osud, to je prostě vteřinové rozhodnutí, které jim přálo, že přežili, v jejich prospěch. Protože někdo si to ve vteřině rozmyslel."
Tehdy Helena spatřila naposledy svého tatínka. „Ale viděla jsem, a to do smrti nezapomenu, nevím, v které skupině a přesně kde, ale s tatínkem jsme se viděli. My jsme se tak zřetelně podívali do očí, tak jasně, tak jsem věděla, že je to on, on věděl, že jsem to já, tak jako že by mi chtěl říct něco. Ale už jsme museli pryč, a to jsme se rozloučili, to bylo naposledy, pak už jsem ho víckrát neviděla. Ale v těch očích jsme se strašně moc na sebe podívali. Byla jsem za to vděčná, že jsem ho ještě našla, aspoň naposledy, že jsme se mohli rozloučit.“ Následovaly obvyklé procedury – svlékání, stříhání vlasů, mytí provázené popoháněním a bitím.
Kdyby nás bývali vezli už alespoň do Německa, ale oni nás vezli zase do Osvětimi
Asi po třech měsících, začátkem srpna, když se blížila fronta, byly vězeňkyně převezeny zpět do Osvětimi. Druhý den po příjezdu dostala Helena číslo A 17276, které má vytetováno na předloktí. Při stání ve frontě na tetování bylo horko, ženy nedostaly napít už asi dva dny, měly zoufalou žízeň. Po očíslování si vězeňkyně mohly trochu odpočinout. Tento den paní Maršíková označuje za nejhorší, propadala malomyslnosti a nenalézala vůli k životu. "Vím jenom v duchu, že jsem záviděla děvčatům z Roztoky, že už to mají za sebou. To byl asi ten nejhorší den mého žití tam.“
Začátkem září následovala několikadenní cesta vlakem do koncentračního tábora v Dachau. Stalo se z nich tzv. komando Augsburg, tedy asi 250 žen pracujících v továrně Kukawerk. Nejbližším člověkem v této době byla Heleně přítelkyně Eva Weingartenová, po válce odjela do Izraele.
Přestože bylo zřejmé, že se válka blíží ke konci, především němečtí dozorci neztratili nic ze svého povýšeného pocitu nadřazenosti nad vězni. "Ta atmosféra byla v nás už taky. A Němci, vždycky byl večer apel v chodbě, počítali nás a kázali, jak musíme být pracovití a hodní a jak nesmíme zdržovat, ale říkali: ,A neradujte se, my vždycky budeme mít čas vás dopravit do Dachau, tam je krematorium a tam vás vždycky zplynujeme. Vy nepřežijete, neradujte se.‘ To nám říkali skoro každý den. Ale my jsme se toho už nebáli, už jsme to nebrali vážně, ale oni furt strašili, že budou mít vždycky čas nás zplynovat.“
Přežít všechny útrapy paní Maršíková dokázala nejspíš díky svému optimistickému náhledu na život. Uměla si poradit a radovala se z maličkostí. Byla oblíbená také proto, že dokázala šít – upravovala a přešívala šaty, šila dokonce podprsenky.
Na jaře roku 1945 byla továrna v Augsburgu bombardována, přesouvali se do Mühldorfu a na jiná místa. Vězni byli z tábora v Dachau evakuováni. Dne 30. dubna 1945 ráno němečtí hlídači vlaku utekli a vlak našla americká armáda. "Potom přišli Američané a řekli, že musíme přenocovat ještě v tom vlaku, že přivezou jídlo a že až druhý den najdou pro nás místo. Museli pro nás najít místo, museli najít nemocnici. Neměly to lehké ty armády.“
Ráno je odvezli do bývalého domova Hitlerjugend nedaleko Mnichova, kde dostali vězni nějaký čas na zotavenou. I po osvobození prožívala Helena smutné chvíle, na tuberkulózu umřela její přítelkyně. V bývalém domově Hitlerjugend se vězni dovídali o osudu svých rodin a blízkých, zjišťovali, že pravděpodobně už nikoho z rodiny nenajdou.
Odkud jsem vyšla, tam jsem se chtěla vrátit
Přibližně po třech týdnech, po částečném zotavení, byli vězni repatriováni do zemí původu. Auto americké armády odvezlo české vězně do Plzně. Navrátilci nevěděli, kam mají jít, co mají dělat, nikdo se o ně pořádně nestaral. Nakonec se Helena vydala přes Budapešť do rodné Roztoky na Podkarpatskou Rus. "Já nevím proč, ale za každou cenu jsem tam chtěla, bylo to volání něčeho, odkud jsem vyšla, tam jsem se chtěla vrátit.“
Již v létě roku 1945 se v Roztoce setkala se sestrou Lenkou, která válku přežila v Budapešti. Po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se spolu se sestrou Lenkou rozhodly odejít z Roztoky a usadily se v Teplicích v severních Čechách. Zprvu bydlely u známého, který jako bývalý příslušník Svobodovy armády získal v Teplicích byt. Za nějakou dobu se se svými sestrami spojila prostřednictvím Červeného kříže starší Markéta, která válku přežila v Belgii.
Tehdy bylo třeba vyřídit si československé státní občanství. „Tak já jsem se sebrala z Teplic a jela jsem do Prahy, poprvé v životě. Ptala jsem se lidí, mám to i v té knížce, jak jsem pak na úřadě zůstala stát u dveří a nešla jsem dál, protože jsem myslela, že já přece jsem z Osvětimi, copak jsem nějakej člověk, copak se mnou bude někdo mluvit? Tak jsem pořád stála u dveří, až se na mě ten chlap rozčílil, na Hradě byl ten úřad, co dával občanství. Tak jsem to vyřídila i Lence.“
Bála jsem se říct, že jsem byla v koncentráku. To byla taková skvrna na člověku
Prožité hrůzy lágru i pocit odlišnosti, například v mluvě nebo vizáži, neopouštěly Helenu ještě dlouho po osvobození. "Já jsem myslela v tom vlaku, že na mně je to znát, že já jedu z lágru, že jsem jiná než ty lidi, tak jsem byla smutná z toho. Dokonce průvodčí z toho vlaku se se mnou chtěl bavit, říkal mi: ,Vždyť jste normální holka, co se chováte, jako byste byla nějaká prašivá?‘ “
V Teplicích Helena pracovala v krejčovské dílně, i tam měla problémy se svou odlišností: Neměla výuční list, celá rodina kromě sester byla zavražděna ve válce. „Bála jsem se někomu říct, že jsem Židovka, že jsem byla v koncentráku. Bylo to strašně těžké. Bála jsem se to říct, že když to řeknu, že na mě budou zlí nebo že mě nevezmou mezi sebe. To byla taková skvrna na člověku, těžká.“
V létě 1949 se Helena odstěhovala do Prahy a velice si město zamilovala. Seznámila se se svým budoucím mužem Maršíkem, později se jí narodili syn a dcera. Stýkala se s oběma staršími sestrami, které žily v Belgii, nejdříve korespondenčně, později se vzájemně navštěvovaly.
Potřebuju se ujišťovat, že to neupadne v zapomnění
Smutek a vzpomínky na neradostné dětství a válečná traumata se vracely. Na podnět psychoterapeutky se rozhodla napsat vzpomínkovou knihu, která vyšla v nakladatelství Triáda v Praze roku 2006 pod názvem Holka z Roztoky. Knihu psala i proto, aby se nezapomnělo na hrůzy války. Helena Maršíková zemřela 22. května 2015.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
