Valerie Slezáková: Válku jsem z celé rodiny přežila jako jediná | Pro ženy | Blesk.cz

Valerie Slezáková: Válku jsem z celé rodiny přežila jako jediná

28. března 2019 | 06:00

Valerie Slezáková mohla být pekla koncentračního tábora ušetřena. Na její židovské rodiče, povoláním zubaře, se vztahovala výjimka. Ještě na nádraží slyšela ve vagonu volat své jméno. Tloukla na stěnu, ale nikdo ji neslyšel a vlak se rozjel. Zpráva o tom, že do koncentračního tábora vlastně vůbec nemusí, přišla příliš pozdě.

Paní Valerie se narodila v červenci roku 1923 v Nových Zámcích na Slovensku do židovské rodiny. Oba rodiče pracovali jako stomatologové. "Moji rodiče byli sice ne ortodoxní, ale pokrokovější židé, a proto jsem chodila první čtyři třídy obecné školy do židovské školy. Poté jsem nastoupila na státní reálné gymnázium, tam jsem chodila až do roku 1939, kdy nastal Slovenský štát. Dál jsem do školy chodit nemohla," vzpomíná.

Do zmíněného roku nebyl antisemitismus na Slovensku nijak znát. Do třídy, kterou pamětnice navštěvovala, chodily tři děti židovského původu a ostatní děti byly katolíci. "Po vzniku Slovenského štátu začalo pronásledování. Pro nás to znamenalo také to, že jsme v našem bytě nesměli mít okna do hlavní ulice, takže jsme se museli trochu přestěhovat."

"Táta měl také ordinaci, ale to už bylo lepší, protože jsme dostali takzvaného arizátora (osoba přebírající a spravující zkonfiskovaný židovský majetek – pozn. red.), který pracoval s tátou. Čekárna a ordinace tak mohly zůstat ve směru na ulici. Táta trval na tom, abych se učila všechno možné: péct, šít, vařit. Musela jsem se jít učit na zdravotní sestru a nakonec jsem z toho složila zkoušku. Táta mě jakýmkoliv způsobem chtěl dostat do Palestiny, z odjezdu ale nakonec nic nebylo," vypráví.

V roce 1942 se paní Valerie dozvěděla, že ze Slovenska odváželi mladé dívky do Německa na zemědělské práce. Gardisté pro ně chodili, a pokud doma žádnou nenašli, vzali rodiče a zavřeli je. "To jsem se strašně vylekala. Trvala jsem na tom, že na ty zemědělské práce půjdu. Nechala jsem se ostříhat, vzala jsem si ruksáček s nejnutnějšími věcmi a nechala jsem se odvézt na nádraží. Tehdy jsem také naposledy viděla svého otce," říká.

"Odvezli nás do Bratislavy, tam jsme byly na společném táboře asi tři neděle a vůbec jsme nevěděly, kdy pojedeme nebo kam vlastně pojedeme. Po třech týdnech nás naložili do dobytčích vagonů, které byly úplně zavřené, jen takové maličké okénko, které bylo také zavřené. Do toho nás nacpali, bylo nás tam hodně, jen samá mladá děvčata, jak si pamatuji. Najednou jsem slyšela, jak někdo zvenčí křičí mé jméno: Jungová! To bylo mé jméno za svobodna. Ale já jsem tam byla zavřená. Tloukla jsem na to okénko, ale nic se nedělo. A tak vlak se rozjel a odjeli jsme. To už teď asi všichni vědí, že to byly dobytčí vagony, že byly plné, že tam byl jeden kýbl na všechno, no prostě naprosto nelidské poměry. No, jezdili jsme a jezdili, mám pocit, že pořád dokola, protože Osvětim není tak daleko od Bratislavy. Takže si myslím, že jsme tak jezdili alespoň dva dny a dvě noci.

Jedno ráno jsme někde zastavili, trošku se to okénko pootevřelo a já jsem tam viděla ostříhané lidi, ale to už se otevřely vagony a teď najednou: ‚Raus, raus!‘ To křičeli vojáci nebo esesáci, já už nevím, kdo to byl. Zkrátka nás tam vyhodili z těch vagonů. Sebrali nám všechno, co jsme měly. Musely jsme se svléknout do naha a byly jsme vykoupané. Byla to jedna taková jímka naplněná vodou a do té jsme musely všechny naskákat. Potom následovalo odvšivení, to bylo to, že nás kompletně ostříhali, ale nůžkami, vlasy a všechno. A stály jsme tam takhle nahé, kolem nás chodili ti esesáci a okukovali nás," vypráví.

"Mezitím tam každý den chodily nové transporty a přišla také moje sestřenička, které bylo patnáct roků, opravdu. Moje sestra zůstala ale doma a nepřijela, což jsem si tenkrát nedokázala vysvětlit, jak to je. Později jsem se dozvěděla, že na Slovensku bylo strašně málo zubařů, a to byli Židé. A tito dostali potvrzení o tom, že jsou takzvaně důležití Židé. No a tohle dostal táta na celou rodinu, on si to vyběhal už tehdy, když já jsem seděla v tom vagonu, a proto mě volali. To jsem se také dozvěděla až dodatečně."

V roce 1945 byla transportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku a záhy poté se přihlásila na práci do Retzowa, kde byly o něco snesitelnější podmínky. Zde pracovala jako pomocný zdravotník. V závěru války následoval další pěší přesun do Malchowa, z pochodu smrti se jí podařilo uprchnout. Pěšky, povozem i vlakem se dostala přes Varšavu do Nitry.

Prožité útrapy si však vybraly krutou daň na rodině i v poválečné době: sestra vážně onemocněla a v roce 1949 zemřela na tuberkulózu a matka roku 1946 spáchala sebevraždu (otec byl popraven během Slovenského národního povstání). 

V roce 1947 Valerie opustila Nitru a následovala svého přítele a budoucího manžela Evžena Slezáka do Prahy. Po absolvování kurzu psaní na stroji nastoupila do státní agentury Monitor jako překladatelka cizího tisku. V roce 1966 Valerie Slezáková svědčila v II. osvětimském procesu ve Frankfurtu a napomohla k odsouzení válečného zločince Josefa Erbera (Chusteka).

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.

Paměť národa • VIDEO: Paměť národa

Autor: Aneta Valešová