Věra Doleželová: Naši hájovnu přepadlo gestapo, rodiče ukrývali parašutisty | Pro ženy | Blesk.cz

Věra Doleželová: Naši hájovnu přepadlo gestapo, rodiče ukrývali parašutisty

8. srpna 2019 | 06:00

"Báli se všichni o to, co bude zítra, nesměl se poslouchat cizí rozhlas, byla heydrichiáda, popravovalo se, zatýkalo se. A tady toto se nevyhnulo ani nám. U rádia byl vždycky takový ten nápis: ‚Pamatuj, pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí.‘ To měli všichni u těch rádií. Přiznávám se, že jsme to se sestrou poslouchaly, byť to bylo ve večerních hodinách," vzpomíná pamětnice Věra Doleželová na život za protektorátu.

Paní Věra Doleželová se narodila v březnu roku 1930 v rodině fořta Františka Vitouše a jeho manželky Marie. Rodina se několikrát stěhovala kvůli otcovu zaměstnání, ale právě kvůli němu vždy bydleli na samotě. Do školy začala chodit v Hodoníně, později v Mutěnicích. V roce 1937 byl otec přeložen na hájenku do Podmolí u Znojma, ale již následujícího roku musela rodina opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím na hájenku, které se říkalo Na Ostrých.

Parašutisté

"Tatínek byl na začátku května 1944 požádán, jestli by neukryl u nás tři parašutisty, kteří byli sesláni ze Západu a kteří měli zajišťovat odbojovou činnost na území naší republiky. S těmito parašutisty rodiče seznámili pan Jan Pelán a pan Jan Durda. To byli občané z Boňova, kteří u tatínka v lese pracovali jako dřevaři. Tatínek s ubytováním parašutistů souhlasil," vzpomíná.

"My jsme bydleli na samotě, která nebyla elektrifikována, a parašutisté se potřebovali spojit s Londýnem, potřebovali vysílat." Zprostředkovat spojení mezi parašutisty a jejich velením pomohl Ladislav Papula, sedlák z Myslibořic. "Ten pan Papula – nechci říct, že svou neopatrností nebo přílišnou důvěřivostí – se seznámil s nějakým československým důstojníkem, který bohužel byl konfidentem gestapa. Ten celou tuto činnost gestapu vyzradil."

Přepadení

V noci z 15. na 16. června 1944 přepadlo hájovnu gestapo a obklíčilo přilehlý les. "Maminka poslouchala Londýn, tatínek nebyl doma a oni hlásili, že celá tahle akce je prozrazená, a varovali ty parašutisty, aby okamžitě změnili působiště. Maminka ještě v jedenáct hodin večer jim dávala večeři – a v jednu hodinu v noci najednou začala střelba. Tatínek už byl doma, natáhl si kalhoty, vzal do ruky pušku a vyběhl ven. Byla hrozná tma, nic nebylo vidět. Až byly čtyři hodiny, maminka vyšla z domu, prošla dvorem a brankou do lesa... A teď jsme já a sestra viděly, že dává ruce nahoru, jak na ni míří několik pušek."

Paní Vitoušová řekla Němcům, že poté, co byla slyšet střelba, vyběhl její manžel ven a dosud se nevrátil. Chtěla se po něm jít podívat. Ve skutečnosti šla do kůlny schovat peníze (50 tisíc korun), které jí dal parašutista Kotásek pro případ, že by se s ním něco stalo. Měla je odevzdat jeho matce. Vedle peněz schovala v kůlně i lampu z rádia, díky níž bylo možné poslouchat vysílání londýnského rozhlasu.

"Když se začalo střílet, ti parašutisté byli nachystaní na to, že odejdou, a jeden z nich držel službu." Poté, co zaslechl harašení pušek ze tmy, varoval své společníky a společně začali bez batohů utíkat do pole. Němci po nich začali střílet, což byl právě ten moment, v němž z domu vyběhl pan Vitouš. Utíkal ovšem na opačnou stranu, do lesa, ten byl sice obklíčený, ale protože jako hajný svůj revír dokonale znal, podařilo se mu uniknout. „Zakopl o nějaký pařez, dost si poranil koleno. Tušil, že budou nasazení psi na stopu, tak utíkal potokem a po takových velkých útrapách se dostal k jednomu hajnému.“

Věra ani její sestra Božena nevěděly o tom, do jaké činnosti jsou jejich rodiče zapojeni. Parašutisté byli ukryti ve včelíně nedaleko hájovny. Paní Vitoušová byla zadržena a následovala domovní prohlídka. "Vešli do toho bytu, nás vyhnali ven, jako první letělo rádio z poličky, pak všechny věci ze skříní, z postelí rozházeli, vyházeli. Napřed jsme stály na dvoře u zdi a potom nás vyvedli na polní cestu, která byla před hájenkou. Hájenka byla ze tří stran obklopená lesem a z té přední strany byla pole, která obhospodařoval tehdejší velkostatkář Kuthan. My jsme ztratily pojem o čase, protože jsme neměly hodinky. Stály jsme se sestrou na té polní cestě a viděly jsme, že nesou na nosítkách něco přikrytého dekou a dávají to do auta. Byl to jeden ten parašutista, toho zasáhla ta smrtící střela – a právě to byl ten Jaroslav Kotásek, který mamince dal ty peníze."

Zatčení

Po provedené domovní prohlídce přivezli příslušníci gestapa k hájence člověka, u něhož se parašutisté ukrývali již dříve. "Když ho přivezli – my jsme stály kousek od něho – tak ten gestapák ho strašně bil, strašně bil. Krev mu tekla z uší, spadl na zem. Kopal do něho. Bylo to hrozné. Byl to zážitek, který mi nikdy nevymizí z paměti. Potom, bylo asi po obědě, nás naložili do aut a vyvezli nás na silnici vedoucí z Myslibořic do Zárubic, kde stály připravené autobusy. Nic jsme si nesměly vzít s sebou, tak, jak jsme byly, tak jsme odešly. Musely jsme nést batohy těch parašutistů. Přišly jsme do toho autobusu a tam už seděla ta rodina Papulova. Nejen pan Papula se svou paní, ale i jeho sestra, i ti čeledínové. Bylo jich asi šest nebo sedm a všichni pak byli popraveni," vypráví.

"S těmi třemi byl krátce potom udělán veřejný proces jako odstrašující případ, aby někdo něco podobného znovu neudělal. Byl veřejný soud v Jaroměřicích nad Rokytnou, tam byli sezváni všichni starostové a takoví veřejní funkcionáři. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti. Když se ptali toho pana Kratochvíla, kterého u nás tak zbili, proč to neohlásil policii, že jsou tady ti parašutisti, řekl: ‚Protože jsem Čech a nikdy Čecha nezradím.‘ To má vyryto i na pomníku."

Cesta do Brna – a co bylo dál?

Skupina zatčených byla v autobusech dovezena k výslechům do Brna: „Nás v tom autobuse rozesadili, vždycky seděl gestapák, já, gestapák, maminka, gestapák, sestra. Tak nás dovezli do Brna před právnickou fakultu, tam jsme vystoupili. Zahnali nás dovnitř, tam jsme musely stát čelem ke zdi. Po nějaké krátké době odvedli maminku k výslechu a mě se sestrou dali do takové malé místnosti."

Netrvalo dlouho a přišla mladší paní, která chtěla, aby šly dívky s ní. "Venku už čekalo připravené auto, my jsme nasedly, paní si sedla vedle nás, objala nás okolo ramen. Nevěděly jsme, kam jedeme. Celou tu dobu, co jsme jely, tak vyzvídala, jestli jsme něco nezpozorovaly, že by byl někdo u nás. My jsme pochopitelně plakaly, po tom zážitku. Ta paní řekla: Neplačte. Když řeknete, že tam u vás byli nějací páni, tak my vám maminku zase pustíme," vzpomíná.

Rodiče pamětnice však byli obezřetní a před dcerami nedali nic najevo. "Ze strachu o ty rodiče bychom to bývaly řekly, protože ta paní mluvila tak důvěryhodně, že bychom se bývaly určitě prořekly. Maminka nebyla souzená, byla jako rukojmí, a kdyby bývala byla válka patnáct let, tak by byla tak dlouho zavřená. Na tatínka byla vypsaná odměna padesát tisíc marek za jeho dopadení."

"My jsme skončily v internačním táboře Svatobořice..."

V táboře byly v části zvané Kinderheim soustředěny děti obětí heydrichiády a různých nacistických akcí. Většina z nich již neměla rodiče naživu. Dům byl velmi chatrný, s jednoduchými okny. O mladší děti se starala starší děvčata, nejmladším bylo kolem čtyř let a nejstarší dívce bylo asi osmnáct. O děvčata ve věku deset až třináct let se starala paní Mikuláštíková, bývalá učitelka. Pro děti připravovala nedělní školu, jíž se mohly účastnit děti mladší i starší. Lidé od čtrnácti let věku byli zapojeni do různých prací. 

"Ve Svatobořicích jsme já a sestra byly celkem deset měsíců, a když se začalo bojovat o Hodonín, přišlo nějaké nařízení, že celý internační tábor byl rozpuštěn. Byly tam asi dva tisíce vězňů.“ Propuštěni byli všichni vězni kromě asi sta dospělých a zhruba padesáti dětí. Tito lidé byli přemístěni nejprve do Kyjova, tam se soustředili v budově hospodářské školy. Za pár dní byli všichni naloženi do autobusů a nákladních aut a odvezeni do Brna na nádraží.

Odtud pokračovali dále do Plané nad Lužnicí. Každý měl jen jednu svou deku. „V tom vlaku nám samozřejmě byla zima, neměli jsme nic k jídlu, vůbec nic. Bylo dopoledne, začaly houkat sirény, tak nás vyvedli. Potom jsem až dodatečně zjistila, že jsme byli poté přesunuti do sklepení pod Petrovem. Tam jsme totiž přežili velký nálet na Brno. Pak nás přivedli zpátky do toho vlaku. Třetí den navečer jsme dojeli do Plané nad Lužnicí."

Z nádraží šli asi jeden kilometr za městečko k lágru z dřevěných baráků, tam byli ubytováni. Domy byly plné štěnic a blech, kterých se nedalo zbavit. Zde vězněné děti, o které se staraly starší vězeňkyně, přečkaly asi měsíc. V den vypuknutí Pražského povstání byli věznění prohlášeni za svobodné. Dospělí se rozešli, děti byly odvedeny do nedaleké vesnice Turovec, do malé venkovské hospody. Během 8. května vítala Věra sovětskou armádu přicházející do Plané nad Lužnicí.

Setkání s rodiči

První vlak z Plané nad Lužnicí měl být vypraven 13. května 1945. Večer před tímto dnem hlásil rozhlas jména těch vězněných dětí, které mají v tomto vlaku přijet do Prahy, aby si je jejich rodiče mohli vyzvednout. „Už jsme byli ve vlaku, čekali jsme, než se vlak rozjede, a najednou hlásil nádražní rozhlas, že děti Vitoušovy, Věra a Božena, mají vystoupit, že jsou tam pro ně příbuzní."

Na nádraží si pro ně přijel bratranec jejich tatínka. Již 16. května přijely tedy obě dívky za svým otcem do Jaroměřic. O mamince dosud neměli zprávy, otci se ale podařilo zjistit, že vězni z Kounicových kolejí byli převezeni do koncentračního tábora v Ravensbrücku. „Maminka měla to štěstí, že se do toho transportu nedostala a byla propuštěna na začátku dubna."

Po válce

Rodina Vitoušových měla štěstí, že se po válce setkala celá. Chyběl jim ale domov. "Asi 30. června 1944 byl veřejnou dražbou všechen náš majetek rozprodán, všechno bylo zlikvidováno a nechce se věřit, ale byl prodán i ten špalek s penězi. Bohužel nevíme komu, čili těch padesát tisíc, které tam byly schované, někdo měl. Nějaká maličkost se vrátila, ale jinak to ti lidé kupovali s tím, že se už nevrátíme. Všechno se pak ale po válce pořizovalo nové, a my jsme navíc měli dostat od Fondu národní obnovy dvacet pět tisíc na pořízení nových věcí, ale tatínek řekl, že jsou lidé a rodiny, kteří už se nesetkali, tak aby tyto peníze se nechaly těm, kteří jsou potřebnější.“ 

Rodina se po válce vrátila do Podmolí u Znojma, odkud byla nucena odejít po uzavření mnichovské dohody. František Vitouš dostal v Podmolí místo lesního. "V roce 1950 najednou tatínka zavolali na bezpečnost. Že jsme přechovávali parašutisty ze Západu, musel tatínek odevzdat pušky. Myslivec bez pušek – to přece není možné! A museli jsme se z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí! Pro moje rodiče to určitě byl takový veliký.... Zrada – nebo já nevím, jak bych to nazvala. Nemohli pochopit, jak se toto mohlo stát."

Poselství

"Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my. Aby si vážily života, aby si vážily každého hezkého dne, aby měly radost z každého hezkého dne, protože nikdo tu nejsme navěky. A člověku se pořád zdá, že to konečno je někde daleko, ale není to pravda. Najednou je to tady a musí se s tím člověk nějak smířit, a když se podívá zpátky, tak si musí říct: Nežil jsem zbytečně, nemusím se stydět za to, co jsem v životě udělal, a nemusím se stydět za to, že jsem žil tak, jak jsem žil.“

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert -  Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518Thom ArtwayMichal Ambrož & Hudba PrahaJaroslav HutkaJan BurianVladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.

Lístky k zakoupení v síti Ticketstreamhttps://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa