Emilie Řepíková: V 16 letech nastoupila do armády a dostala se až na Duklu | Pro ženy | Blesk.cz

Emilie Řepíková: V 16 letech nastoupila do armády a dostala se až na Duklu

6. června 2019 | 06:00

V roce 1943 jí hrozilo nucené nasazení do říše. O rok později do kraje přišla československá armáda spolu s Rudou armádou a konaly se nábory. V 16 letech byla zverbována kamarádkou do československé armády na východní frontě 2. světové války – a to přes zákaz i bolestné naléhání matky, aby nechodila. Na vojnu odešla za svým otcem a také za snoubencem. Byla přidělena do týlové služby v kanceláři na výdej oblečení. Stala se tak jednou ze šesti stovek žen a dvanácti tisíc dobrovolníků z řad volyňských Čechů, kteří šli z vlastní vůle bránit svou zemi.

Emilie Řepíková se narodila 16. května 1925 v obci Malovaná v okrese Dubno na Volyni. Měla dva bratry, kteří zemřeli před válkou, jeden na černý kašel a druhý na zápal plic. S rodinou žila na statku a chodila do české obecné školy v Lucku. Na prázdniny jezdila domů, tam pracovala na poli nebo se sklízelo ovoce.

V roce 1943 jí hrozilo – jako celému ročníku – nucené nasazení do říše, rodiče ji proto vzali ze školy zpátky. O rok později do kraje přišla československá armáda spolu s Rudou armádou a konaly se nábory. "K nám do stavení přišel jeden důstojník, jmenoval se pan Mesner, chodil s mou kamarádkou Lidkou Réblovou, to byla dcera učitele. Obcházeli po těch našich staveních. A ta Liduška se mě ptala: ,A půjdeš taky do armády?‘ Byla oblečená v uniformě, měla vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem říkala, že půjdu. A maminka začala, že nikam nepůjdu. A já jsem samozřejmě začala brečet. Já jsem si vždycky tím brekem všechno vymohla,“ směje se a dodává, že dnes své mamince velmi dobře rozumí, proč ji nechtěla pustit.

Její maminka se rozhodla, že odjede do Lucku za příbuznými a zjistí, zda i oni pustili svou dceru do armády. Po celodenním výletu do Lucku se k večeru vrátila, že i Emilku Bečkovou její rodiče pustili: "Maminka plakala, že Emilka už je pryč, já juchala, měla jsem sbaleno, protože bych šla, i kdyby mi to nedovolila. Maminka plakala, že ji tatínek zabije.“ Emilie Řepíková jela náklaďákem, který objížděl vesnici po vesnici a nabíral holky do armády. Cestou chtěli zpívat, Emilie je ale prosila, aby zpívali až za vesnicí, protože cítila, že by to bylo až moc bolestivé pro jejich maminky.

V kanceláři na výdej oblečení

Emilie byla zařazena k 1. brigádě. V armádě sloužili i její otec a její snoubenec, její kluk – Vladimír Řepík. Otec se velmi zlobil, když zjistil, že v armádě slouží i jeho dcera. Kontroloval všechny, kteří se kolem ní pohybovali, velmi jí doporučoval, aby se držela svého kluka z vesnice. Protože měl Vladimír Řepík maturitu, byl zařazen do důstojnické školy do města Rjazaň v SSSR. Když ale přijel zpět, vypadal velmi zbídačeně – pobledlý malárií, dohola ostříhaný, vyzáblý.

Podle vyprávění svého pozdějšího manžela, tehdejšího snoubence, Emilie popisuje, co prý jedli v SSSR: "Jak se dělal třeba ten ruský boršč? Natrhali řípu, jen ty mladé listy, hodili je do kotle, vařili je a potom to jedli jako polévku. Na dně v ešusech měli, když dojedli, bahno. V lesích hledali houby, ty pak opékali na klacku nad ohněm, jeden z nich se tam takto otrávil.“

Když se ale pak Vladimír Řepík vrátil, fasoval v armádě jídlo jako důstojník, víno, čokoládu, cigarety, sem tam prý něco dovezl i své milé. I její otec pro ni vozil konzervy, měl jako pucák „své zdroje“. Pamětnice vypráví, že měla v armádě tři věrné kamarádky, se kterými nepohodlí snášela. 

Emilie Řepíková sloužila v kanceláři výdeje oblečení, uniforem. Velmi se těšila, až se sama navlékne do vojenského, její otec ji od toho naopak odrazoval a chtěl ji poslat domů. Nakonec ho umluvili vojáci, kteří byli ve stejné situaci. Emilie sloužila v oděvním skladu u nadporučíka Šmída. 

Bojovali za svobodu, ale zatím byli doma okradeni

Zatímco otec a dcera sloužili v čs. armádě, na Volyni jim sovětské zřízení zkolektivizovalo statek a polnosti. Napsala jim to maminka, která s tím prý byla spokojená. Psala, že už není na všechno sama, chodí s ostatními ženami na společné pole, povídají si… Otec se rozčiloval, ale nevyčítal jí to.

Emilie, na vojně si nechala říkat Milča, pracovala v kanceláři situované nedaleko skladu, kde pracovali starší vojáci. Ti už na frontu nemuseli. Podle pamětnice zde pracoval například jistý pan Zich, který měl v armádě dceru, ale ta za války zemřela. Když se to dozvěděly dívky ve skladu, truchlily s jejím otcem, protože – i když ji neznaly – jim to připadalo, jako by zemřel někdo z nich. Dívky na vojně držely spolu.

Sklad a kancelář se stěhovaly tak, jak postupovala fronta. Emilie měla za úkol zapisovat výdeje a příjmy oblečení. Vojáci si chodili pro rukavice, kalhoty, saka, části uniforem, jindy naopak přivezli oblečení. "Když někdo zemřel, tak se ty šaty balily a posílaly domů, tedy pokud nebyly nějak znečištěné. Hlavně ale nějaké fotografie, to, co po vojákovi zbylo – to se posílalo jeho rodičům. To bylo smutné, hlavně když jich už bylo moc, jako na té Dukle, tak už se to nedalo.“

Emilie postupovala s armádou až na Duklu. Vzpomíná, že tam docházelo ke zmatkům. Řekli jim, že se už mohou sbalit a postupovat za vojskem dál, ale ukázalo se, že není kam, museli se vrátit. Jednou se šla projít s kamarádkami kousek za vesnici, v níž měli sklad. Najednou po nich někdo začal střílet, dívky skočily do zákopu, tam ležely snad celou hodinu. Nakonec je vysvobodil štábní kapitán Beran, který je hledal. 

"Raději se neptej…"

Brzo po válce se za Vladimíra Řepíka, který sloužil za války jako styčný důstojník mezi československou a sovětskou armádou, vdala. Zůstal na ministerstvu obrany. Své ženě  prý o své práci nic neříkal, prý se jen bál, a když se vyptávala, odsekával jí, že má být ráda, že nic neví. Zmiňoval se o Reicinovi, před kterým se kdekdo klepal. O tom, co se dělo v 50. letech, o procesech, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou.

Invazi sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968 však s manželem odsuzovala, to jim ale nebránilo v tom, aby odjeli, celá rodina, do Moskvy – manžel se stal vojenským vyslancem ČSSR při společenství zemí Varšavské smlouvy: „Měli jsme se tam dobře. V paneláku jsme měli krám pro cizince, jen pro nás. Měli jsme tam všechno – kuřata, maso na šašliky, ryby, kaviár, nescafé, všechno, co jste ve městě nekoupili. Lidé za námi chodili a prosili, ať jim koupíme to či ono... Nikdo to ale nesměl vidět. Ale kupovali jsme jim to. Ostatní to ale stejně věděli..."

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.

Paměť národa • VIDEO: Paměť národa

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa