Ludmila Zouharová: Komunisté jí uvěznili celou rodinu. Deset let žila bez mámy

20. prosince 2018 | 06:00

Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let. Příslušníci Státní bezpečnosti sebrali v domě Švédových její matku, dědu i strýce. 

"Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Odešla jsem. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí, a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný. Byly mu čtyři roky. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám ale nic nevysvětlila," vzpomíná. Ludmilin otec byl v té době již zatčen a později byl popraven.

Švédovi a Kasparidesovi

Otec paní Ludmily Václav Švéda pocházel z Pivína. Narodil se v rodině legionáře. Na začátku druhé světové války se rozhodl, že uteče ze země a přidá se k československým zahraničním jednotkám. Útěk se nezdařil, Václav skončil v Kounicových kolejích v Brně. Z vězení se mu podařilo uprchnout – a pod falešnou identitou (s doklady mrtvého bratrance) se skrýval v Německu.

Roku 1942 se chtěl dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, avšak švýcarské úřady ho vydaly do Německa. Berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení, domů se vrátil po porážce nacismu. V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou, jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti. Trest nakonec nebyl vykonán.

Matka paní Ludmily byla příbuzná rodiny Mašínovy. Roku 1940 Mašínovi Ludmilu K. adoptovali a v obavě z nacistické konfiskace na ni přepsali polovinu svého hospodářství v Lošanech (50 hektarů polností). Druhou půlku přepsali po svatbě na Václava Švédu, který se po válce právě v Lošanech seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky Ctiradem a Josefem Mašínovými.

Malá Ludmila

Paní Ludmila se narodila v září roku 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se v noci budila, křičela ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr.

Roku 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování. V září 1949 se Ludmile narodil bratr Radslav, ten v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice – lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté ukradli statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem vystěhovali.

Václav se živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel u rodičů v Pivíně. Stal se členem skupiny bratří Mašínů, s nimiž se v říjnu 1953 pokusil uprchnout na Západ. Byl těžce zraněn a zatčen.

V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Matka paní Ludmily dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti osmnáct let vězení. Šestašedesátiletý František Švéda (děda) byl odsouzen k patnácti letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali dvacet let, během pobytu ve vězení je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku.

Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Pamětnice s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení měsíc před popravou. "Asi jsem byla v šoku, protože si to vůbec nepamatuju. Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy.“

Václava Švédu popravili v pankrácké věznici v květnu roku 1955. O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později. "Tehdy k nám přijela teta. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet," vzpomíná.

Deset let bez mámy

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se starala babička. Přes pokročilý věk chodila pracovat na pole v JZD, k tomu musela zvládnout výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí ovlivněných komunistickou propagandou – a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic. Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole. "Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické."

Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, součástí jejího dětství se staly pravidelné návštěvy věznic. "Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích.“

Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děda František: „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela.“ Ve třiasedmdesáti letech začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila studovat, ale babička jí našla místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V šestnácti letech musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu. "Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem už ve vysokém věku a že maminka má být ve vězení ještě devět let. A kdyby se s nimi něco stalo, kdo se postará o mého bratra? Byla jsem tu jen já. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce.“ Ludmila Zouharová pracovala v textilce bezmála čtyřicet let. V Moravské Třebové se v roce 1968 provdala a narodily se jí dvě dcery.

V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení komunistické úřady podmínečně propustily její matku a o rok později oba strýce. "Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána, celou noc jsem nespala.“ Ludmilu Švédovou nechtěl po propuštění z kriminálu nikdo zaměstnat, nakonec nastoupila jako uklízečka, musela splácet soudní výlohy.

Velice se trápila tím, že dlouholeté odloučení narušilo vztah s dětmi. "Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, šel za stařenkou. A to maminka těžce nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení jako spíš to, že nemohla děti vychovat podle svého."

Dopis na rozloučenou

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale nikoli navrácení rodinného majetku. Zemřela v osmašedesáti letech. Dcera Ludmila říká: "Maminka na smrtelné posteli prosila, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání.“

V roce 1993 byl popravený Václav Švéda rehabilitován – a teprve v té době, přibližně po čtyřiceti letech, dostaly jeho děti jeho dopis na rozloučenou. Stojí v něm:

"Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. ledna 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka.

Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku.

Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými. Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zděnek. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život.

Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zděnka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři."

Ludmila a Radslav získali zpět část rodinných majetků. Většina budov byla již zdevastovaná, továrna v Kolíně rozkradená, ze statku v Lošanech zbyly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali a ze dvora si udělali obecní skládku. Ludmila Zouharová v Pivíně nežije, její bratr však ano. Na tamním hřbitově leží jejich matka, otcův popel byl rozprášen na neznámém místě. Ludmila prý na rodiče myslí denně. "Nahoře v pokoji mám jejich svatební fotografii. Každý den tam chodím a pohladím je," dodává.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p