Magdalena Horetzká: Po osvobození Rusy jsem vážila 29 kilogramů | Pro ženy | Blesk.cz

Magdalena Horetzká: Po osvobození Rusy jsem vážila 29 kilogramů

2. května 2019 | 06:00

Paní Magdalena Horetzká pocházela z židovské rodiny. Když bylo v roce 1944 zřízeno v Šuranech ghetto, musela zde i s rodinou strávit dva měsíce. V červnu roku 1944 byli odvlečeni do internačního tábora v Komárně, zřízeného v tamní vojenské pevnosti. Putovali do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde se na pověstné rampě jejich cesty rozdělily. 

Magdalena Horetzká se narodila v prosinci roku 1922 ve slovenské obci Šurany, která leží mezi Novými Zámky a Nitrou. Matka se jmenovala Gizella Horetzká a povoláním byla švadlena. Otec Zikmund Horetzky pracoval v šuranském mlýně a cukrovaru jako skladový účetní. Vychodila židovskou obecnou školu a měšťanku, kde se naučila slovensky. Z obchodní školy v Nitře ji však pro její židovský původ po roce 1939 vyloučili. 

"V následujících letech jsem už jako Židovka nemohla chodit do školy. Mamince vzali živnost, otce propustili z práce. Maminka byla tak vyhlášená švadlena, že žena starosty, ale i jiní lidé zamhouřili oči, a tak pro ně šila dále i bez živnosti. A nic se jí nestalo, nikdo ji neudal, prostě šila dál."

Simondsova nemoc

Když v roce 1942 začaly transporty Židů ze Slovenska, příbuzní paní Horetzké z matčiny strany z Nitry a Seredi byli mezi prvními, které čekal transport na východ, tam je čekala smrt. Tou dobou Magdalena onemocněla Simondsovou nemocí – jde o odumření mozkové hypofýzy.

"Když v nemocnici nic nezjistili, tak Flora (příbuzná) se obrátila na nějakého profesora Szondiho, u kterého mě objednala. Tento profesor Szondi byl maďarský psychiatr, který založil metodu psychologie osudu a který je dosud známý svými testy s fotografiemi psychotiků, podle kterých u pacientů objevoval skryté vlohy a sklony osobnosti. Když jsem k tomuto profesorovi vkročila, tak okamžitě řekl diagnózu, jmenovala se Simondsova nemoc, totiž odumření mozkové hypofýzy. Změřil mi jen tlak a teplotu. Pak mi řekl, že mi zbývají jen dva měsíce života, ale že zná chirurga, který se zabývá transplantací hypofýzy a i jinými transplantacemi.“ 

Život jí transplantací zachránil profesor Kubányi. Tehdy bylo takto operováno devět případů na celém světě. Operace se podařila a po pár měsících se Magdalena zotavila. V Budapešti, kam musela docházet na lékařské kontroly, ji ale společně s tetou zatkli. 

"U vlaku nás maďarští vojáci legitimovali, a protože jsme měly v dokladech záznam, že jsme Židovky, naložili nás do policejního vozu a odvezli do věznice v Mošoni. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byly. Po jednom hodném hlídači jsme poslaly lístek domů. Příbuzní se snažili nás z této věznice dostat, ale nedařilo se. Po nějakém čase nás pustili, a když nás propouštěli, řekli nám, že můžeme poděkovat ministrovi Jarošovi," říká pamětnice.

Z katakomb v Komárnu do Osvětimi

V červnu roku 1944 následoval transport šuranských rodin do katakomb v Komárně. Pár týdnů nato pak přišel další přesun. "Z katakomb nás odvedli na nádraží v Komárně, kde již byly přistaveny dobytčí vagony. No a nahnali nás do těch vagonů. Byli jsme tam skutečně nacpaní. Mysleli jsme, že nás vezou někam na práci. Můj otec dostal po cestě ve vagonu nervový šok a začal křičet: ,Lidičky, vždyť nás vezou na smrt! Vy to nevidíte, vždyť nás vezou na smrt!‘ Snažili jsme se ho utišit, že budeme pracovat."

Cesta v dobytčím vagonu trvala dva dny. "Podlaha vagonu byla pokryta lidskými výkaly a močí. Němci dělali všechno za šera. Ještě za šera vlak zastavil, otevřely se dveře vagonu a postavy v pruhovaných šatech nás za řevu ,rychle, rychle, rychle!!!‘ vyhnaly z vagonů. Byli jsme v Osvětimi-Birkenau. Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale byl tam takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče.“

Z rampy paní Magdu spolu s ostatními ženami nahnali rovnou do sprch, tam se musely vysvléknout a odevzdat všechny věci. "Osprchovali nás a ostříhali nám vlasy a ochlupení. Všechny nás něčím namazali, čert ví, co to bylo. Každé dali nějaké hadry na oblečení.“

V Osvětimi byla se sestřenicí a dalšími děvčaty ubytována v rozestavěném baráku, kde nejprve musely spát na zemi, později na patrových pryčnách. Zde nepracovaly, celé dny však musely stát nekonečně dlouho na takzvaném apelplatzu. K jídlu dostávaly každá kousíček chleba a řídkou polévku v hrnci, který koloval mezi vězeňkyněmi. Stávalo se také, že na poslední se nedostalo. Chléb si na spaní musely dávat k hlavě, aby jim jej nikdo nevzal. 

"Ubytovali nás ještě v nedostavěném baráku, kde byla okna napříč. Němci ze záliby stříleli do těch oken a smáli se. Ležely jsme na zemi. Pak přinesli nějakou teplou vodu, ve které něco plavalo. Byla to polévka. Julie to odmítla, že jíst nebude. Říkala jsem jí: ,Budeš to jíst! Jestli chceš žít, tak budeš!‘ Bylo to hrozné jídlo, ale nedalo se nic dělat. Měly jsme strašný hlad a byla jsem svědkem, že hlad dokáže strašné věci.“

Plašov u Krakova

Paní Magdalena si už přesně nepamatuje, jak dlouho v Osvětimi pobývala. Jednoho dne jí i sestřenici vytetovali na levé předloktí číslo. „Od té doby jsem byla číslo A – 217 02. Po tetování nás znovu osprchovali a musely jsme ven do zimy nahé, až tam nám dali nějaké šaty. A to už nás vzali zase do vagonů a vezli někam na práci. Odvezli nás do pracovního tábora Plašov na předměstí Krakova."

V pracovním táboře Plašov se rozdělily cesty paní Magdy a její sestřenice, ta zde onemocněla. "Sestřenice Julie, která byla v lágru Plašov se mnou, tam dostala spálu. Dali ji tedy do jiného baráku. Už ani nevím, jakým způsobem se mi podařilo pro ni ukrást takové malé zelí. Svůj chleba jsem nejedla, střádala jsem ho a házela jí ho přes plot. Myslím, že jí to zachránilo život. Její nemoc nás na celý zbytek války rozdělila, protože když ji dali do jiného baráku, odjížděla i jiným transportem pryč z Plašova.“

Znovu v Osvětimi

Když se ke Krakovu přiblížila Rudá armáda, evakuovali nacisté vězně z Plašova zpět do Osvětimi. "Zase nám ostříhali vlasy, které nám mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, musely jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Obcházel nás známý vrah – lékař Mengele. Myslela jsem si, že je se mnou konec, protože si určitě všimne mých jizev po transplantaci. Děvčatům, která stála kolem mě, se podařilo skrýt mé jizvy. Mengele si jich nevšiml, to bylo moje velké štěstí. Možná to byl osud, ve který nevěřím, nevím.“

V Osvětimi musela paní Magdalena znovu vystát další spoustu nekonečných hodin na apelplatzu. "Vzpomínám si, jak jednou u sprch začala jedna z dívek blouznit. Jmenovala se Erika Wollnerová. Myslely jsme, že je s ní konec, ale její sestra Marta – nevím odkud – přinesla trochu vody. Erika ji do dna vypila a vzpamatovala se. Podotýkám, že ve sprchách esesáci pouštěli taky vodu, ale těm, kdo byli vybráni na smrt, tak plyn.“

Ober-Altstadt

Za nějaký čas zařadili Magdalenu do dalšího transportu. Cílem se stal pracovní tábor v českých Sudetech Ober-Altstadt – Horní Staré Město poblíž Trutnova. Vězeňkyně posílali do místní textilky. Zde se nakazila skvrnitým tyfem. Byla přeřazena na nemocniční blok, kde se o ni starala ruská lékařka, ta jí sehnala potřebné léky.

Paní Magdalena se vyléčila a zařadili ji zpátky do práce. Protože se blížila Rudá armáda, nahnali dozorci vězeňkyně několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu na kopání zákopů. Vedle zákopů nás také někdy vzali na třídění brambor. Když jsme se pak z této práce vracely, esesačky nás vždy kontrolovaly, zda nějaké brambory nekrademe. Protože jsem byla velmi vyhublá, že mi až vyčnívala žebra, tak si jednou při prohlídce esesačka myslela, že mám pod blůzou schované brambory. Hned jsem dostala ránu do hlavy a v krvi jsem ležela na zemi, bez brambor." Tuto práci musely ženy vykonávat až do osvobození Rudou armádou. 

Domů

Po osvobození Magdalena vážila 29 kilogramů a byla velmi vyčerpaná. Když se vyspala a nabrala sílu, vyrazila spolu s dalšími čtyřmi děvčaty na cestu domů. Vyčerpávající pouť by nemohly zvládnout bez pomoci lidí z měst a vesnic, kterými zesláblé vězeňkyně procházely.

Doma ji ovšem nikdo nečekal. V domě, kde před válkou bydlela, žil nový majitel a rodinné věci byly rozkradené. Naštěstí se vrátila její sestřenice Julie, kterou z Plašova deportovali na práci v továrně v Německu. Ze Šuran se Magdalena a Julie vydaly do Budapešti, kde žila otcova sestra.

"V Budapešti jsme bydlely v pobořeném domě u otcovy sestry. Budapešť byla po bombardování velmi rozbořená, a i když jsme byly po věznění vyčerpané, pomáhaly jsme s odklízením trosek. Dodnes mám o tom doma doklad. Denně jsem chodila do židovské jídelny Jointu a pro všechny v bytě jsem nosila oběd. Většinou to byly fazole nebo hrách, nám to ale nevadilo.“

Vzpomínky se vynořují

V roce 1950 se Magdaleně narodil syn a až do důchodu pracovala jako administrativní pracovnice. "Měla jsem těžký život, ale vychovala jsem hodného syna. Než usnu, myslím na své blízké a vzpomínky se vynořují. Myslím na mladé lidi, aby je nic podobného nepotkalo a měli také vedení, které by je vedlo k tomu, aby nikomu neubližovali, byli čestní, ať už pracují v jakémkoliv oboru. Teď už žiji jen pro svou rodinu a přeji si, aby byl jejich život šťastnější a spokojenější, než byl ten můj." Paní Magdalena Horetzká zemřela v roce 2017 v Praze. 

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.

Paměť národa • VIDEO: Paměť národa

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa