2°C
Paní Petra se narodila v květnu roku 1948 v Liberci. Otec pracoval jako nákupčí v libereckém Textilkombinátu a matka byla úřednice v podniku Likov. Měla ještě starší sestru Lídu a na dětství vzpomíná radostně. "Měly jsme ho strašně krásné, i když chudé. Rodiče byli milující, vše, co pro nás bylo zapotřebí, udělali. Maminka uměla výborně německy. Chtěla mě jako malou dívku učit německy. Ale zakázali nám to. Už od základní školy do nás tloukli jen ruštinu, což nám bylo k ničemu," vzpomíná.
V roce 1964 nastoupila na střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem na obor zubní laborant. Během studií se poprvé v rámci občanské výchovy začala zajímat o politiku. "Na škole nám vtloukali do hlavy, že Rusové jsou naši bratři, jsou nejlepší, vše se musí dělat podle nich. Ale pak jsme se v roce 1968 obrovsky zklamali," říká.
Srpnovou okupaci nečekal nikdo
Vyvrcholení různorodých snah o reformu takzvaného státního socialismu přineslo pražské jaro roku 1968. "Více a více lidí se těšilo na to, že se dostáváme z takové té pasti nadřazenosti Sovětského svazu a že bychom mohli konečně začít svobodněji dýchat a svobodněji žít. Ale čím více jsme se v tom utvrzovali, tím horší následky to mělo. Začali nás dusit a vše vyvrcholilo srpnem 1968," vypráví.
Před jednou hodinou v noci rachotily 21. srpna 1968 Libercem tanky, obrněné transportéry, nákladní automobily a další vojenská technika. Jednalo se o sovětské jednotky dislokované v NDR a Polsku. "Byla jsem tehdy se svou babičkou doma, mamka byla se sestrou v západním Německu a táta na služební cestě na Slovensku,“ vzpomíná paní Petra.
Babička se o svou vnučku bála a nechtěla ji pustit do práce. Paní Petra pracovala v zubařské laboratoři v centru Liberce krátce a nechtěla mít problémy. "S několika lidmi jsem přešla na druhou stranu ulice. Kousek za námi se objevil tank. Z něj vyčuhovali dva vojáci a začali po nás střílet. Chtěla jsem s kamarádkou utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní crčela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se na nohu postavit. Noha byla jako mrtvá, necítila jsem ji, byla jako kus hadru," vypráví.
Ranění leželi a seděli po chodbách nemocnice
Celou střelbu pamětnice přečkala s ostatními lidmi v domě a odtud ji pak odvedli do nemocnice, tam nějakou dobu čekala na ošetření, protože vážně zraněných bylo mnoho. "Na rentgenu zjistili, že mám v koleni zaseklý náboj. Bylo tam daleko více vážnějších případů, operovali proto zprvu je a potom jsem přišla na řadu já. Lidé polehávali a posedávali po chodbách, sestřičky jim nosily deky, pití, něco pod hlavu, skvěle se o zraněné staraly," říká.
V nemocnici pak strávila několik měsíců. "Chodila jsem o berlích, nohu tahala za sebou, pořádně jsem ji necítila, protože mi kulka prostřelila hlavní nerv. Cítila jsem jen brnění, což mám dodnes. Nohu v podstatě necítím," vypráví. Po odchodu z nemocnice strávila nějakou dobu v lázních, po pobytu mohla odložit berle. Celkově léčba trvala sedm měsíců.
Ohlížení se za 21. srpnem 1968
Srpen 1968 měl na život paní Petry obrovský vliv. "Nejde o to, že mám nějaké jizvy na noze. Především to ovlivnilo mou sportovní kariéru. Do té doby jsem závodně lyžovala a hrála volejbal. Zapomenout se na to v žádném případě nedá. Do smrti to budu mít v hlavě," vzpomíná.
V liberecké nemocnici a na každoročních pietních akcích se Petra Erbanová seznamovala s řadou lidí, kteří byli v Liberci 21. srpna 1968 také zraněni, mnozí z nich vážně. Například tehdy 14letý Miroslav Bernard, kterému sprška ze samopalu utrhla kus ruky, prorvala plíce a zmasakrovala koleno. Nebo Petr Šída, který schytal sedm kulek do nohou, ruky a oblasti pánve. Oba přežili. S oběma statečnými pány je v přátelském kontaktu dodnes.
Z pietního místa vykázána, normalizátory vyslýchána
Přesně rok po tragických srpnových událostech nesla paní Petra květinu na jedno z pietních míst v centru Liberce. Jen kousek od dnešní budovy hlavní pošty tam 21. srpna 1968 utrpěla smrtelné zranění 31letá zdravotní sestra Eva Livečková. Vážnému zranění podlehla v liberecké nemocnici o dva dny později.
"Pokládala jsem na místo, kde ji střelili do krku, květinu. Najednou ke mně přišli dva chlapi, kytku z pietního místečka chytli a vhodili ji do silnice pod kola autobusu. Ptala jsem se jich: Co to děláte? Já nesu pouze květinu kolegyni, která pracovala ve zdravotnictví a která zde na tomto místě byla zastřelena! Oni odpověděli: Jestli se nechcete dostat na výslech, tak okamžitě zmizte! Jestli nechcete mít problémy, tak rychle odejděte! Zůstala jsem stát, rozbušilo se mi srdce a říkala jsem si: Co to je?! Rok poté, a ono to bude stejné jako loni – jenom s tím rozdílem, že se jedná o naše lidi?! Bylo mi úplně šíleně. Bylo mi tak hrozně, že jsem nevěděla, co mám dělat," vypráví.
Na konci sedmdesátých let nastoupila do metalografické laboratoře VŠ strojní. Než ale byla přijata, zaměstnavatel ji vyzpovídal ohledně roku 1968. Řekla, že byla jen ve špatnou dobu na špatném místě, a nakonec ji přijal.
Jednou za ní přišli příslušníci StB. "Ptali se mě, co jsem prováděla poslední sobotu a neděli. Prý bylo 21. srpna a někdo počmáral Textilanu hanlivými protisovětskými nápisy. Já jim na to celá překvapená řekla, že jestli si myslí, že půjdu psát hanlivé nápisy, když jsem vdaná, mám dvě děti a práci, tak by se měli nad sebou zamyslet. Promluvili si ještě s mým šéfem, který si mě nemohl vynachválit, a odešli," vzpomíná.
Sestra pamětnice odjela se svým přítelem v roce 1969 do západního Německa, a to nemohlo projít bez odezvy státní moci. Paní Petra a později také její sestra byly předvolány k výslechu. "Ptali se mě, proč a s kým tam odjela, co tam dělá, jestli se vrátí, co na to rodiče. Jednali arogantně, hrubě. Ona sama byla po návratu několikrát vyslýchána. Čekala miminko, vyšetřovatel jí při výslechu záměrně vyfukoval cigaretový kouř do obličeje. Když mu řekla, že je těhotná a že jí to vadí, odsekl jí, že ho to nezajímá," vypráví.
70. a 80. léta, pracovní kariéra
V roce 1970 se paní Petra provdala za Jaroslava Erbana, s ním má dva syny. Jako zubní laborantka pracovala zhruba deset let. Po práci v metalografické laboratoři působila nějakou dobu na úřadě normalizace a měření, následně v laboratoři modelárny a krátce také na úřadě na odboru romské problematiky.
Někdy na počátku osmdesátých let si dodělala doplňkové pedagogické studium a zhruba deset let pracovala jako mistrová a vrchní mistrová odborného výcviku na zemědělském učilišti ve Frýdlantu. V roce 1995 nastoupila do azylového domu pro muže v Liberci a stále zde pracuje, přestože v roce 2006 odešla do důchodu. Nikdy nepodlehla nátlaku vstoupit do Komunistické strany Československa ani do Svazu československo-sovětského přátelství.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
