Naděžda Svobodová: Otcova emigrace byla stigmatem pro celou rodinu | Pro ženy | Blesk.cz

Naděžda Svobodová: Otcova emigrace byla stigmatem pro celou rodinu

14. února 2019 | 06:00

Naděždin otec, zápasník Josef Vávra, odešel v době po únoru roku 1948 z Československa. Jeho rozhodnutí změnilo osud všech členů rodiny, které v Praze zanechal. Manželka se dostala do hledáčku StB, dcera Naděžda nemohla studovat a celý život vykonávala nekvalifikovaná zaměstnání. Špatný kádrový posudek ovlivnil dál i její děti.

Paní Naděžda se narodila v únoru roku 1942 v Praze. Po dlouhých letech bezdětnosti byla prvorozeným dítětem Anny a Josefa Vávrových. Oba rodiče vyrůstali ve velmi chudých poměrech. Otcovi rodiče byli takzvaní domkáři a hospodařili na pronajatém poli. Naděždin tatínek se měl jít učit na kováře, ale kvůli náběhu na tuberkulózu skončil jako řezník. 

Nakonec se z něj stal zápasník ve volném stylu a v době před druhou světovou válkou vozil domů z evropských utkání jednu medaili za druhou. Ve třicátých letech se oženil s maminkou pamětnice, za peníze ze zápasení si pořídili byt v Praze na Letné, tam se narodila paní Naděžda a její bratr Josef. 

Přetržené dětství

Na dobu okupace a otcovy sportovní aktivity vzpomíná takto: "Někde na Žižkově byla tělocvična, kde se i zápasilo. Pamatuju se, že jsem tam byla s mámou, ale nelíbilo se mi to. Nemohla jsem se koukat na to, jak tatínka bijí.

Když bylo Naděždě šest let, otec z jejího života najednou zmizel. "On byl taková nepokojná krev, ale rodinu měl rád. Chtěl, ať jde máma s ním, ale ona odmítla, že mají obchod. Říkal, ať se seberou a odjedou, ale máma byla jiná povaha. Já bych teda jela hned! Já bych tady sama nezůstala," vypráví.

Maminka pamětnice poznala ještě před válkou, co obnáší život v cizině. Téměř rok prožila s Josefem v Paříži. I přesto – nebo právě proto – se rozhodla, že svou vlast neopustí. Odejít do neznáma a nechat tu staré rodiče a živnost jí nejspíš připadalo jako příliš velké dobrodružství. Možná také doufala, že jejich odloučení nebude na dlouho – čekala druhé dítě. 

V zorném poli StB

Josef odjel do Vídně zápasit, a aby se vyhnul podezření, nechal všechny doklady doma. Později mu je doručila příbuzná rakouského zápasníka, která jako cizí státní příslušnice mohla bez problémů vykonat cestu za manželkou Annou do Prahy. Na předání už ale nejspíš dohlížela Státní bezpečnost.

Tíseň náznaků sledování a samota na Annu dolehly velkou vahou. "Máma brečela a říkala, že by nám raději pustila plyn a že už toho má dost,“ vzpomíná na nejtěžší období v životě své maminky pamětnice. Nejspíš na sousedovo udání (důstojníka StB) jim byla nějakou dobu po otcově odchodu provedena domovní prohlídka. Policie hledala zlato „utečence Josefa Vávry“.

Nakonec zabavili jen tabatěrku a náramek „ze žlutého kovu“, jak stálo v zápisu. Do něj dali Naděždině matce nahlédnout několik let poté při navracení manželových osobních věcí. Josef se dlouho snažil zůstat s rodinou v kontaktu. Často jim psal, jak to šlo, se jim pokoušel přilepšit, ale manželství se nakonec udržet nepodařilo.

Život ve víře

Otcova emigrace znamenala pro Naděždu nejen ztrátu jednoho z rodičů, ale také stigma, které jí znemožnilo studovat. Ve čtrnácti letech tak nastoupila jen tvrdou školu života jako dělnice v továrně. Jelikož se rodina z matčiny strany hlásila k evangelickému vyznání, chodívala Naděžda později i s bratrem Josefem do kostela ke svatému Klimentovi. Na pravidelných setkáních evangelické mládeže se seznámila s budoucím manželem Ludvíkem Svobodou. Vzali se v roce 1960.

Po vojně, kterou absolvoval u technických praporů v Mimoni, ho Naděžda následovala do prvního místa jeho působení už coby faráře Českobratrské církve evangelické. Ve Stříbře v západních Čechách žili přes dva roky a postupně se seznamovali s provozem farnosti pod dohledem komunistických církevních tajemníků. "Faráři se museli jednou za měsíc chodit hlásit do Tachova. Stalo se, že jsme například chtěli jet na dovolenou do ciziny, a tajemník manželovi řekl, že nemůže nikam jet, protože by tam propagoval náboženství a kapitalismus," vzpomíná.

Hon na utečence Vávru

Poté se přestěhovali do velkého domu v blízkém Černošíně, což bylo původně německé městečko nedaleko Rozvadova, kde po odsunu zbylo jen šest původních obyvatel. Zde se také po devatenácti letech v roce 1967 Naděžda konečně setkala se svým otcem. 

"Bydlel ve Stříbře v hotelu Evropa. To už přijel s tou druhou paní. Tenkrát se muselo hlásit, že vám někdo přijede. A jak jsme se to dozvěděli, jeli jsme hned do Tachova. Ale tam na nás spustil tajemník, že máme trestný čin. Že budeme zavření, že jsme neohlásili utečence Josefa Vávru. A my jsme řekli, že je ale přihlášený v hotelu Evropa. Tak potom už byl klid," říká.

Otec se po pár dnech strávených u Naděždy rozhodl vypravit se za neteří do Zelenče u Prahy. Od známého z národního výboru se ale poté, co odjel, dozvěděli, že mají doma v Černošíně odposlouchávaný telefon a že před farou parkují tajní se zhasnutými světly. Z obav, jaké kroky proti otci hodlá StB podniknout, se ho vydali varovat. "Jeli jsme do Zelenče, takovou dálku, abychom mu to řekli. Představte si, že to auto jelo pořád za námi a zastavilo před zelenečským domem, kde už ale stála ta auta tři. Říkala jsem tehdy tátovi: Jeď domů, nebo tě tady ještě seberou! Ale on už měl občanství a netroufli si na něj."

Rozloučení

Příběh Josefa Vávry se uzavřel jeho předčasnou smrtí hned dva roky nato, co se mu podařilo obnovit pouto s vlastní dcerou. "Když táta umřel, nechtěli mě pustit na pohřeb. Musela jsem nejdřív sehnat potvrzení od starosty Frankfurtu, kde otec žil, že skutečně zemřel. A i potom s tím dělali obstrukce. Ten jeden policajt mi dokonce řekl, že takovýmu otci, kterej opustil rodinu, by plivnul do ksichtu. A že mě tam nepustí.“ Nakonec se Naděždě podařilo věc vyřídit a den před Vánocemi se vydala sama vlakem do Německa. Byla tehdy teprve krátce těhotná a bohužel následkem nervového vypětí a kvůli vrozené vadě o dítě v následujících dnech přišla.

Po těžkých letech, kdy je zaskočila otcova smrt, a ztráta dokonce dvou dětí, se kalich hořkosti přestal plnit a k dceři Ireně adoptovali z kojeneckého ústavu v Krči ještě syna Tomáše. Děti prospívaly, ale v době tvrdé normalizace se opět ukázalo, jak jsou důležité původ a loajálnost vůči komunistickému režimu. Dědeček emigrant ani otec farář nebyli žádanými položkami kádrového dotazníku. A tak aby dcera mohla studovat alespoň dvouletý ekonomický obor, musela se rodina vzdát části svých zásad, podvolit se komunistické propagandě a nechat dceru „ošátkovat“ – zapsat do Pionýra. Také syn zažil na základní škole ústrky ze strany svého učitele. Jen proto, že jako člen církve nosil na krku na řetízku kalich.

"Matka s otcem se už nikdy nesetkali. Musela ho hodně milovat. Bylo to pro ni velice těžké. Od šestatřiceti byla na všechno sama,“ uzavírá své vyprávění paní Naděžda Svobodová.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihyfilmyweby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde

Paměť národa • VIDEO: Paměť národa

Autor: Aneta Valešová