4°C
Skautka
Paní Alena se narodila v prosinci roku 1931. Se skautingem začínala v rámci jeho první obnovy v roce 1945. O čtyři roky později se Františku Němcovi podařilo uspořádat skautský tábor u Klatov, oficiálně se jednalo o brigádu na sběr borůvek. Zde se paní Alena seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Vojtíškem, toho si v roce 1953 vzala.
Zvůle moci
Manžel pamětnice se vyučil provazníkem, aby převzal rodinnou firmu, ale řemeslu se nakonec nechtěl věnovat. Nastoupil proto na Vojenskou školu v Jičíně a na žádost svého otce začal pracovat v provaznickém družstvu v Semilech, kde ho zvolili na místo předsedy revizní komise.
Jednou vedoucímu odmítl podepsat výkaz hodin a upozornil jej na to, že si počítá plné hodiny za vedení i montáž a součet je vyšší než čtyřiadvacet hodin. Dostalo se mu nepřátelské výstrahy, aby si dával pozor. Zhruba tři čtvrtě roku po svatbě jel manžel pamětnice z práce na kole, a když projížděl kolem oddělení StB, příslušníci jej z kola shodili a zatkli ho.
Pamětnice na něj marně čekala, a tak šla ohlásit jeho zmizení. O zatčení ji neinformovali. "Jeden estébák mně tvrdil, že až ho najdou, tak ho zavřou, až zčerná, že určitě utekl za hranice. Já jsem tvrdila, že neutekl.“ Od kolegů z práce Alena Vojtíšková zjistila, že odjel domů jako vždy.
Jela na prokuraturu do Liberce a po tamním neúspěchu do Hradce Králové, ale stejně se nic nedozvěděla. Když se z cesty vracela domů, potkala tatínka, ten ji připravil na následky domovní prohlídky, která u nich proběhla: rozřezané matrace a peřiny a hrozný nepořádek. Alena Vojtíšková nabyla jistoty, že je manžel zavřený. Jednoho dne jí otec přinesl úřední oznámení. Soudní přelíčení s manželem se mělo konat druhý den v Praze v Kapucínské ulici.
Příbuzní souzených nejprve čekali na chodbě před soudní síní, pak je vyhodili do průjezdu domu a až po čase se mohli vrátit. Po chodbě kolovaly zvěsti o rozsudcích smrti. Deset obžalovaných odsoudili za členství v Junáku po roce 1945, založení ilegální skautské skupiny, podrývání výchovy mládeže, přípravu atentátu na tajemníka OV ČSM, shromažďování zbraní a další "činnost směřující ke svržení lidově demokratického zřízení" – velezradu a vyzvědačství. Antonín Vojtíšek dostal šestnáct let a podobné tresty padly i v případě dalších devíti skautů.
Šest let bez manžela
Paní Alena mohla svého manžela navštěvovat ve vězení jen zřídka. Návštěvy vždy trvaly pouhých patnáct minut. Podruhé šla na návštěvu spolu s maminkou. Přivést ji tam se ukázalo jako špatný nápad, protože s Antonínem měla velmi blízký vztah a již instrukce ostrahy o chování během návštěvy ji rozplakaly. Vidět ho v tak zuboženém stavu jí přivodilo šok.
Odloučení od svého manžela nesla paní Alena velmi špatně. "Dokonce mě poslali na psychiatrii do Liberce. Šéf psychiatrie přede mnou seděl, držel před sebou zákoník republiky a říkal mi: Vy byste udělala nejlépe, kdybyste se odstěhovala! Já mu řekla: Ale pane primáři, já jsem šťastná, že můžu bydlet u rodičů! Sklapl a šla jsem. Tím by mě byli získali a někde bych jim sloužila, to je jasné," vzpomíná.
Těžké životní podmínky, dřina v uranových dolech a týrání velitelem tábora se těžce podepisovaly na manželově zdraví. "Při amnestii prezidenta Novotného mi přišla do Jednoty, kde jsem pracovala, telefonická zpráva, že přišel telegram z nějaké Cerkvice: Přijedu dnes v noci, Toník. Já jsem v tom rozčilení, bylo to vlastně šest let od manželova zatčení, jsem si sedla na stůl a řekla jsem: Která svině komunistická si ze mě zase vystřelila? A protože mě jedna kolegyně hlídala, tak mě napomenula: Ale Áťo, co to říkáte?! A já jsem jí řekla: Bodejť by ne, šest let jsem bez něj, a teď najednou tohle."
Po práci si vyzvedla telegram a večer vyrazila čekat na manžela. "Stála jsem na náměstí vedle lékárny, vedle mě nějaký pán, měl něco zabaleného v novinách a jinak byl v modrákách. Zeptal se mě: Nevíte, jestli už jel autobus do Boskova? A já mu řekla: Nejel, taky na něj čekám. A nejste vy pan farář? A jedete z Mírova, že jo? Tak se nebojte, Martička na vás už čeká. Manžel v autobuse nepřijel, tak jsem šla na poslední vlak. Jdu k vlaku na peron a někdo říká manželovi: Támhle máš Alenku. Šla jsem k manželovi a řekla jsem mu: Prosím tě, kdes vzal tenhle plášť, šaty a boty? Vždyť jsi byl v modrákách. A on řekl: Jo, to přijela pojízdná prodejna a museli jsme si je koupit."
Ti, kdo se nelíbili komunistům
Antonín se sice vrátil, ale s podlomeným zdravím. Bral velké dávky streptomycinu a na krku se mu vytvořila cysta. Tu mu nakonec operovali a zákrok přežil jen zázrakem. Postupně znovu nabyl sil a začal si hledat zaměstnání. Prošel výkopovými pracemi, pozemními stavbami, střevárnou, správou silnic a v roce 1968 založil mechanizační středisko. Pracoval jako vedoucí a zásobovač za jediný nízký plat v cihelně ve Víchové nad Jizerou. Výroba cihel šla jen s obtížemi, a tak provoz přetransformovali na kovovýrobu.
Alena Vojtíšková začala pracovat ve skladovém hospodářství ČSAD, z fyzicky náročné práce, při které musela přenášet těžká břemena, odešla až po dlouhé době, když se jí naskytla příležitost nastoupit na průvodcovské místo. Uměla rusky a vylepšila si svou němčinu a angličtinu. Mohla provázet výpravy po Maďarsku a Německé demokratické republice. Jazyky později vyučovala i na integrované škole ve Vysokém nad Jizerou. Syn, který se Vojtíškovým narodil, měl od útlého dětství zdravotní i psychické problémy. Nakonec ho museli dát do ústavu, ale umístit se ho povedlo až po intervenci známých.
Uměl vše opravit a leccos vyrobit
Manželé Vojtíškovi na Skaut nezapomněli, ale nechtěli se dostat do dalšího konfliktu s komunistickou mocí. Povedlo se jim v roce 1969 zorganizovat tábor v Navarově. Další aktivity znemožnila nastupující normalizace. Pád režimu v roce 1989 uvítali s nadšením a ihned se vrhli do obnovy Junáka.
V Jilemnici se 1. května 1990 na sté výročí skautingu v tomto městě i ve světě Antonínovi podařilo zaplnit celé náměstí skauty. Založili tábořiště ve Valdově u Nové Paky a navázali spolupráci s holandskými skauty a přátelství s jejich prezidentem Gerardem Waardijkem. Antonín založil středisko Skautský domov, uplatnil i své provaznické dovednosti, stavěl ty nejlepší provazové prolézačky. Antonín Vojtíšek zemřel 22. srpna 2011 ve věku osmdesáti let.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
