2°C
Paní Slávka se narodila na Volyni v srpnu roku 1923 v obci Semiduby do rodiny významného českého učitele Vladimíra Ficka. Navštěvovala obecnou školu, následně chodila dva roky do polské školy v Mlynově a rok do rusko-ukrajinské školy v obci Smordova, tam byla také v roce 1940 celá rodina vystěhována.
Příchod Sovětského svazu v roce 1939
Perzekuce po příchodu Sovětského svazu se u rodiny Fickových projevila násilným vystěhováním, ale mnozí dopadli ještě hůř. "Začalo se to projevovat. Kdo měl veliké hospodářství – tak byl kulak a na Sibiř s ním. A potom byly dodávky obilí, poměrně velké dodávky, a kdo je nemohl vyplnit, tak taky s ním na Sibiř. No to se teda dalo poznat, dalo – ta změna režimu...," vypráví paní Slávka.
Nacistický režim na Volyni
Na příchod německé armády má paní Slávka "příjemnou" vzpomínku. "Všechno probíhalo v klidu, opravdu v klidu, nebyly žádné incidenty. Byla jsem těžce nemocná, zánět pohrudnice, žaludeční katar – a lékař nikde. Jedna učitelka tam uměla německy, tak ji tatínek prosil, ať se zeptá, jestli je nějaký lékař mezi Němci. Takže opravdu přišel lékař, slušně poradil, co dělat, a myslím nějaké léky nám dal. Dostala jsem se z toho – a pak jsem šla proti nim. To jsou takové paradoxy v životě," vzpomíná.
Jak sama ale poznala, německý režim nebyl na Volyni zrovna přívětivý. V červenci roku 1943 vypálili Němci Český Malín a likvidovali židovské obyvatelstvo. Nacistický režim ale napomohl tomu, že se rodina Fickových mohla vrátit ze Smordovy zpátky do Semidub.
Odchod Němců už proběhl za mnohem nepříznivější situace. Německá armáda se usadila blízko Semidub a vesnici ostřelovala. Zasaženy byly také nemovitosti rodiny paní Slávky. "Němci se nechtěli vzdát, a tak stříleli po celém okolí a na dostřel byla i naše vesnice. Tak jsme celých pět týdnů přespávali ve sklepě, protože létaly dělostřelecké granáty a bombardovali nás z letadla. Pořád jsme žili ve strachu," říká.
V 1. československém armádním sboru
V únoru roku 1944 vstoupila paní Slávka do československých jednotek v SSSR. Díky volyňským Čechům byl vytvořen armádní sbor a většina z nich byla v první a třetí brigádě. Do armády ale vstupovali nezkušení, protože většina volyňských Čechů byla tvořena zemědělci nebo řemeslníky. "Člověk si nedovedl představit, co ho čeká. Ale vlastenectví zvítězilo," vypráví.
"Maso" u Machnówky
Paní Slávka byla zařazena jako radistka a spojařka u dělostřeleckého pluku a po výcviku zakusila první bojovou akci. "První dělostřelecká příprava. To se nedá ani popsat. To je takový hřmot, že jsme křičeli do sluchátek, aby nás druhá strana slyšela," vzpomíná.
"Potom přišla Machnówka, tam to bylo opravdu špatné. Tenkrát byla nějaká chyba ve velení. Něco tam tenkrát bylo... Takže jsme šli směrem, kterým jsme neměli jít, a to bylo, jak se říká, maso. To už bych nechtěla zažít. Tenkrát k ránu byla mlha, Němci to zjistili a začalo to. Takže hodně našich zabitých, raněných. Pořád to mám před očima," dodává.
Infekce v prstu
Pamětnice se sice ocitala v bezprostředním ohrožení života, ale nikdy nebyla raněna. Největším zraněním byla infekce v prstu. "Snad kdybych byla raněná, tak bych tolik nezkusila jako s tím prstem. Hrozná bolest. Tak mě odvezli do vojenské nemocnice. To víte, tam jsou zvyklí na hodně věcí. Pan doktor vzal skalpel, nařízl a ten hnis vymačkal. Několik dní jsem pobyla a pak zase zpátky. Takže kdybych byla raněná, tak bych méně zkusila než s tím prstem," vypráví.
Mezitím na Volyni zatkli tatínka
Samostatnou kapitolou na Volyni ve válečném období jsou tzv. banderovci. Přestože byli spíše proti Polákům, neváhali zabíjet i Čechy. Rozlišovacím kritériem bylo často náboženství a mnozí volyňští Češi byli stejně jako Poláci katolíky. Banderovci navštěvovali i rodinu Fickových, tatínek Vladimír Ficek tak s banderovci často nechtěně jednal a kdosi z vesnice na to upozornil NKVD.
"Tak přijelo NKVD, tatínka zatkli a vyslýchali. Tatínek měl velké štěstí, on uměl perfektně rusky, protože do první světové války byla Volyň pod carským Ruskem a školu, kterou si tatínek dělal, tak tam bylo všechno v ruštině. A byl při těch výsleších dobrý náčelník NKVD. Tatínek tam s ním dlouze rozmlouval a vymlouval mu to, říkal: Vždyť to je nesmysl, proč já bych měl něco mít s banderovci, když jsme Češi a máme naději, že se vrátíme zpět do naší vlasti, do Čech? A ještě navíc je moje dcera v armádě, tak proč já bych se spolčoval s banderovci? Tak ho přemluvil, tatínka pak pustili," říká.
Problémy s usazením se v Československu
Po slavnostním defilé v Praze se paní Slávka ocitla v takzvané vojenské skupině Žatec, ale hledání nového bydlení ji zavedlo až do Chomutova. Volyňští Češi reemigrovali po válce ve dvou sledech. První byli vojáci, kteří se zasadili o osvobození Československa, druzí byli jejich rodinní příslušníci a jiní volyňští Češi neúčastnící se odboje. Jelikož se už během války počítalo s odsunem sudetských Němců, zbyly po nich v Československu nemovitosti, které se vojáci z řad volyňských Čechů snažili zabrat pro své rodiny.
Účastníci druhého odboje měli takzvané přednostní právo, které jim umožňovalo zabrat si nemovitost před ostatními občany Československa. Paní Slávka si pro rodiče vyhlédla dům v Chomutově, ale ten byl již obsazený policejním komisařem. Nakonec se oba dohodli a domek byl přepsán na Slávku Fickovou. I tak byl ovšem dům téměř prázdný – „zlatokopové“ z vnitrozemí odnesli většinu nábytku po odsunutých Němcích.
Deprese z válečných událostí
V Chomutově si Slávka Ficková našla práci zubní laborantky, ale po seznámení s manželem se v roce 1952 odstěhovala do Plzně. Z nervového vypětí kvůli válečným událostem měla poškozené zdraví. Trpěla zdravotními a psychickými problémy, a tak pobírala částečný invalidní důchod.
Válečná anabáze a komunistická strana jí nedovolily cestovat a velké deprese jí nedovolily v klidu žít. "To psychické napětí se už střádalo od začátku války. Pořád bylo nějaké napětí, pořád byl nějaký strach a to všechno ovlivňovalo psychiku. Já ji zrovna silnou nemám, tak mě to hodně zdravotně postihlo. Po válce jsem měla silné deprese. Táhla se všechna ta poválečná léta, fyzické i psychické bolesti. Brala jsem tabletky, to už jsem byla jako narkoman," dodává ke svému příběhu.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
