Helena Kociánová: Málem zemřela při výslechu StB. Po nehodě jí amputovali nohu

8. listopadu 2018 | 05:50

Kvůli nešťastnému nedorozumění skončila paní Helena na pět let ve vězení. Musela projít krutými výslechy StB, které jí přivodily vážné zdravotní komplikace, několika vězeními, a to aniž by věděla proč. V pracovním táboře pak málem přišla o život, když spadla do mlátičky. Osud paní Helenu zkoušel tvrdě, ale našla v sobě sílu vše překonat. 

Paní Helena se narodila v listopadu roku 1933 v obci Borský Svätý Jur nacházející se uprostřed slovenského Záhoří. V obci kvetl čilý kulturní život a místní ochotníci, mezi které patřili také Helenini rodiče, jezdívali hrát divadelní představení až do Vídně. V období druhé světové války měli obyvatelé ale jiné starosti. Otec paní Heleny se zapojil do odboje a matka tajně nosila potraviny sovětským zajatcům. 

Po osvobození panovalo mezi lidmi všeobecné nadšení. Paní Helena dokončila základní školu a toužila pokračovat na střední. Jednou se chtěla živit restaurováním obrazů. Její rodiče ale neměli na školu peníze, a tak se šla učit prodavačkou.

Stačilo málo, aby skončila v kriminále

V únoru 1948 převzala moc komunistická strana. Po vyučení pracovala paní Helena v obchodě, ale tam došlo k nedorozumění, které popudilo místní funkcionáře. Pamětnice měla za úkol vyzdobit výlohu obchodu při příležitosti oslav 1. máje. Součástí výlohy byla československá státní vlajka, tu paní Helena zatížila třemi knihami, které jí podala vedoucí. Názvy knih prý vypovídaly samy za sebe: Chceme žiť, Daleko od Moskvy a Vo výšinách mrakodrapov. Několik lidí si toho všimlo a paní Helena byla přeložena do Bratislavy a od té doby byla sledována.

Na konci roku 1952 měla nastoupit do Zväzu slovenských spotrebných družstiev. Prošla tříměsíčním školením v Travnici, ale den před nástupem do svazu si pro ni domů přišli příslušníci StB. Tvrdili, že jsou ze svazu a že s nimi má jet na služební cestu do Košic. "Takovým podfukem mě vytáhli z domu. Moje maminka jim ještě nakrájela uzené maso a nabídla jim, ať si vezmou. V autě mě pak vezli spoutanou se zavázanýma očima," vypráví.

Vůbec tehdy netušila, proč je zatčena. Později se dozvěděla, že jediným důvodem je to, že v Bratislavě poradila svému známému Ivanu Bonzelovi, jak by se mohl dostat za hranice. Znala v Borském Svätém Juru jistého Stefana Maďara, který měl kontakty na převaděče. Řekla o něm, a ztratila tak několik let svobody.

Bolestí škrábala omítku

Čtyři muži ji spoutanou odvezli do chaty StB v malé obci Harmonia. Vyšetřovatelé se jí neustále ptali na konkrétní jména lidí z protistátní skupiny. Paní Helena je ale neznala. Přikázali jí dělat dřepy, dokud nezačne mluvit. "Bylo to v době, kdy jsem měla měsíčky, a začala jsem tam hrozně krvácet. Už jsem byla celá mokrá. Pak mi jeden z příslušníků StB donesl balík vaty," vzpomíná.

Po třech dnech převezli paní Helenu na policejní ředitelství v Bratislavě. "Na cele se celou noc svítilo, a když jsem zaspala, tak mě probudili. Jeden vyšetřovatel byl slušný, ale druhý na mě vytáhl pistoli, a že když nebudu mluvit, tak mě zastřelí. Vyvíjeli na mě psychický nátlak. Měla jsem silné bolesti. A to bylo i tím, že jsem neměla nic na sebe a byla tam hrozná zima," říká.

Bolesti byly tak silné, že ji po týdnu věznění odvezli do nemocnice. Okamžitě šla na operační sál a lékaři jí odstranili slepé střevo. Ale ukázalo se, že šlo o špatnou diagnózu. Bolesti ve skutečnosti způsobily podchlazení a zánět ledvin. V nemocnici dlouho nezůstala a hlídka ji eskortovala zpět do věznice. V důsledku špatných hygienických podmínek dostala do nezhojené rány infekci. Bolestí škrábala omítku ze zdi.

Později byla paní Helena přeložena na jinou celu. "Tam už byl francouzský záchod, ze kterého jsem pila vodu. Musela jsem si ale toaletu nejdříve vyumývat a měly jsme jen dva litry vody na všecko," vzpomíná. V říjnu roku 1952 proběhlo se skupinou Krutý a spol., do které zařadili také paní Helenu, soudní přelíčení. Tehdy osmnáctiletá pamětnice o skupině nic nevěděla, přesto odešla s pětiletým trestem. Po prodělané infekci trpěla neustále silnými bolestmi, ale soud na její zdravotní stav nebral ohled.

Po rozsudku byla nejprve ve věznici v Rimavské Sobotě, tam ji zařadili na těžké práce v prádelně a v zemědělství. Následně ji poslali do věznice v Sučanech a pak do nápravně-pracovního tábora v jihoslovenské obci Želiezovce, kde v prostorách bývalého zemědělského areálu pracovaly odsouzené ženy většinu roku v zemědělství.

Na ten den se nedá zapomenout

Jednoho dne za paní Helenou přišla spoluvězeňkyně, aby ji varovala před nebezpečím. Upozornila ji, že si má dát pozor na nohu, a nakonec jí z dlaně vyložila budoucnost. Všechno, co řekla, se splnilo. Následujícího dne poslali pamětnici na mlácení řepky. Na nejtěžší práci na stroji mlátičky tehdy určili vězeňkyni Helenu Kučerovou, ale protože nosila silné brýle, vybrali na stroj jinou ženu. 

"Paní se tak podívala, že mě to úplně deprimovalo. Ten její pohled říkal, jak je nešťastná, že tam musí jít. Nabídla jsem se, že už jsem to doma dělala a že tam půjdu místo ní. A tak jsem si svůj osud sama zvolila. Já jsem tam prostě musela jít. Jenom moc otrlý člověk by té paní nepomohl," vypráví. Mlátička nebyla správně zabezpečena, při práci na stroji se paní Heleně náhle za zády uvolnil příklop a ona spadla dovnitř stroje.

"Špagát u příklopu se utrhl. Padla jsem tam nohou a rukou. To je takový šok, že bolest ani nemáte čas vnímat. Samozřejmě že jsem řvala, ale já si to nepamatuju. Zvrátila jsem se dozadu. Ten poklop jsem odtlačila svým tělem. Někdo tam ten řemen z toho shodil, takže to zastavil. Vytáhli mě z mlátičky a dali mi nosítka, že mě budou spouštět. V životě jsem neměla větší strach, bála jsem se, že jim při tom spouštění spadnu. Hned tam přišla doktorka Vídová a píchla mi nějaké oblbováky. Musela jsem být mimo, protože si pamatuji, že tam povídali, ať mě polijí studenou vodou," vypráví. Před hroznou smrtí ji zachránil jeden ze zaměstnanců. Vší silou ji držel, aby ji stroj celou nerozsekal.

Následoval převoz do nemocnice v Nitře, ale Helena Kociánová tak silně krvácela, že se sanitka musela zastavit v nemocnici v Želiezovcích a následně v Levicích, tam primář Fraštatský nařídil okamžitou operaci. Dozorkyně přezdívaná Černá Anča, která přijela s pamětnicí v sanitce, s tím však nesouhlasila. Příkaz prý zněl jasně: odvézt vězeňkyni do Nitry.

"Primář řekl, že to není možné, že to nepřežiju. Upozorňoval ji, že podle řidiče není sanitka v takovém stavu, aby do Nitry dokázala dojet. Fraštatský byl proti tomu, aby mě tam vezla. Ale ona ne, má příkaz, musí mě tam dovézt. Vyjeli jsme kousek ven, sanitka se porouchala a zůstala mezi poli stát. Co tam s tím dělal šofér, nevím. Pak tu čúzu volal, aby mu šla něco přidržet. Tak šla. Já jsem celou dobu byla v sanitce vzadu a sama jsem si povolovala a utahovala řemen. Děvčata mi ještě dala na cestu vodu s citronem a tu jsem po cestě cucala. To mně asi zachránilo život, že jsem do sebe dostala nějakou tekutinu," vypráví.

V Nitře Heleně Kociánové nohu pod kolenem amputovali. Pamětnice to přijala statečně a byla ráda, že jí lékaři alespoň zachránili zraněnou ruku. Ačkoli po operaci trpěla obrovskými bolestmi, nedostávala anestetika. Nebyla schopná se ani pohnout, ale ve dne v noci ji v pokoji hlídala vězeňská dozorkyně. Taky primář jí dával různými způsoby najevo, že pro něj není důležitou pacientkou. "Při převazování mně to škubal jak psovi. Cukla jsem s nohou a nějak jsem se ho dotkla a hned začal řvát, co si to dovoluju, že jsem jen vězeň," vzpomíná.

Později Helena Kociánová prošla vězeňskými nemocnicemi v Brně, Bratislavě a Ružomberoku. Noha jí stále hnisala, a musela proto podstoupit ještě několik operačních zákroků. Skoro rok nevyšla z nemocničních budov. Při návštěvě bratrů se dozvěděla, že měla být již dávno podmínečně propuštěna, a to 13. července 1955, pouhý den po svém úrazu. Druhá šance byla po doléčení. Tehdy ale byla proti její vlastní matka, ta prý řekla, že ji mohou propustit, až bude zcela zdravá.

Karol na ni čekal

Paní Helenu propustili na svobodu 30. května 1956. Když přišla domů, tak prý bylo vidět, že není vítána. Z jejího návratu měl ale radost Karol Kocián. Celé čtyři roky jí do vězení posílal dopisy a čekal na ni. Paní Helena ho znala od dětských let a po jejím návratu se začali scházet. Silně věřící rodina pamětnice ale neměla dobré vztahy s levicově smýšlející rodinou Karla Kociána a postavila se proti jejich vztahu. 

Došlo to tak daleko, že rodiče dceru nepouštěli ani k lékaři. V roce 1956 proto odešla z domova a přestěhovala se do Mikulovic na Jesenicku, kde v té době žila její sestra. Karol ji následoval, zanedlouho se vzali a na začátku šedesátých let Karol vystoupil z komunistické strany. Pracoval v lisovnách, kde se ale denně dostával do styku s jedovatým fenolem. Na následky otravy touto látkou v roce 1986 předčasně zemřel. Jeho smrt nesla paní Helena těžce.

Ani pád komunistického režimu nepřinesl Heleně Kociánové konec životních zkoušek. V roce 1997 postihly Mikulovice bleskové povodně. Z domu obklopeného rozvodněnou řekou Bělou prchala se svými syny na poslední chvíli na loďce. Řeka nakonec půl domu a stodolu strhla a poničila zahradu. Pamětnice vše dávala dlouho a těžce do pořádku.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Dne 17. listopadu můžete sledovat na programu ČT2 Ceny Paměti národa. Také letos budou oceněni čtyři lidé, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Cenu Paměti národa 2018 převezmou lidé, kteří neváhali ve svém životě někomu pomoci i za cenu vlastního nebezpečí nebo pronásledování či věznění. Více informací ZDE.

Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile