2°C
Její rodiče patřili mezi přistěhovalce, kteří přišli do bývalého okresu Hohenelbe na místo 45 tisíc odsunutých německých obyvatel. Narodila se jako Hana Špičková v Trutnově v lednu 1952 a vyrůstala v Herlíkovicích u Vrchlabí v dřevěném dvojdomku po odsunutých Němcích.
„Doba mého dětství byla zvláštní. Cítila jsem, že všechno kolem mě je cizí, nábytek po někom, spali jsme v pruhovaných peřinách původních majitelů a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nám neřekl, kdo bydlel v prázdných chaloupkách na stráních. Nikdo o tom nemluvil,“ vyprávěla pro Paměť národa Hana Jüptnerová.
Matka a bratr uhořeli, otec dostal embolii...
Její život se změnil v noci 28. prosince 1969. Jejich dřevěný domek tehdy zachvátil požár od kamen a Hana si zachránila život jako jediná z rodiny: „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“ Maminka a bratr se z hořícího domu nedostali, otec vyskočil s těžkými popáleninami a za deset dnů zemřel v nemocnici na embolii. Stihl však Haně nadiktovat adresy přátel, na které měla poslat parte matky a bratra. Byla mezi nimi i adresa jeho spolužáka ze studií v Brně Luboše Poláka, s ním se pak sblížila a našla u něj druhý domov.
Jeho prostřednictvím se Hana seznámila s prostředím disentu. Luboš Polák žil na Českomoravské vrchovině, a protože nechtěl být součástí normalizačního establishmentu, pracoval jako noční hlídač v místním JZD. Po nocích přepisoval samizdaty a později patřil mezi první signatáře Prohlášení Charty 77.
Na podzim roku 1970 zahájila studia češtiny a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Panovala na ní dusná atmosféra po čistkách, které odstartovaly normalizaci. Poslední rok studia studovala na partnerské univerzitě v Greifswaldu na Baltu. Až na konci pobytu objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků, ve kterém se nadechla svobody.
Zastrašování od StB
Do Vrchlabí se vrátila po vysoké škole v roce 1976. Nastoupila jako učitelka na gymnázium v Jilemnici, zde poznala svého budoucího manžela Gerharda Jüptnera, který pocházel z neodsunuté německé rodiny. Narodil se v červnu 1945 a jako zázrakem přežil kruté poměry v internačním táboře pro Němce. Manželství se rozpadlo po dvou letech, Hana zůstala sama s dítětem a druhým na cestě.
Po rozvodu v září 1979 podepsala podruhé Chartu 77. Její první podpis zadržel bývalý partner Luboš Polák, protože ji chtěl chránit před problémy. Krátce po porodu druhého syna ji přijeli vyslýchat estébáci z Brna: „Většinou jsem mlčela nebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco oni se hrabali v krabicích a hledali kompromitující materiály. U výslechů jsem vždy mlčela – věděla jsem, že na diskusi s nimi nemám. Při jednom výslechu mi řekli, že řeknou řediteli, když nepůjdu volit. Tak jsem mu to druhý den řekla sama. On to neměl jednoduché, také na něj tlačili. Na druhou stranu nemohl vyhodit ženu-samoživitelku jen proto, že nechodí volit. Na tom by si Svobodná Evropa smlsla.“
Komunistický režim se bál medializace potlačování lidských práv, a proto byla vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky pro disidenty velkou podporou. Běžní občané se zase mohli jejich poslechem dozvědět necenzurované informace. Po mateřské dovolené mohla Hana nastoupit zpět na jilemnické gymnázium. Vyhazov se StB nepodařil, tak jí zabavili pas.
Tlak StB vyvrcholil po jejím vystoupení na pohřbu Pavla Wonky, poslední oběti československého komunistického režimu. Ve Vrchlabí se ho 6. května 1988 zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí včetně představitelů Charty 77 a západních diplomatů a Hana pronesla nad jeho rakví odvážná slova na rozloučenou: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“
Čtyři dny poté odešla „po dohodě“ ze školy. Cítila, že už nemůže a nechce ve školství zůstat. Opět se ocitla se dvěma dětmi bez prostředků a bez práce. Tu nakonec sehnala v blízké Hartě. Myla nádobí v cukrárně-výrobně. Potom „povýšila“ – mohla pracovat jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě. Listopad 1989 byl naštěstí za dveřmi.
Dočkala se svobody a pasu
Hana se okamžitě zapojila do Občanského fóra ve Vrchlabí. Začala učit na vrchlabském gymnáziu a jako členka zastupitelstva a městské rady se angažovala pro obnovu česko-německých vztahů. Plán česko-německého střediska vzájemného porozumění nevyšel, ale touhy po nápravě minulosti se nevzdala. Její zásluhou vznikl pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 bez řádného soudu zastřeleno 22 německých obyvatel města.
„Po revoluci jsem samozřejmě čekala, co teď bude s tím pasem. Pak už se přehoupla zima a už bylo jaro a já pořád neměla žádnej pas. A přišel takovej jako koresponďák a bylo tam něco napsaný, že se mám někam dostavit. Ani tam nebylo, za jakým účelem. A tak jsem říkala: Aha, tak mi asi chtějí vrátit ten pas. A ve mně se tak všechno vzpříčilo a říkám si: Já si tam mám jet pro pas? A tak jsem sedla a napsala jsem jim, ať laskavě stejným způsobem, jako mně ten pas vzali, mi ho zase vrátí. A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet. A já v Německu docela hodně známejch a přátel mám a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem. Až ke dveřím bytu. Tady mi ho odevzdali,“ popsala Hana, jak dostala zpět pas.
Ačkoli Hana Jüptnerová prožila nelehký a nepříliš dlouhý život, zanechala po sobě zřetelnou stopu. Snažila se být prospěšná a vedle svých dvou synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči. Zemřela po dlouhé nemoci v 67 letech 7. října 2019.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
V průběhu září a října se na 11 místech po celé republice uskutečnil pátý ročník benefičního Běhu pro Paměť národa. Celé soutěžní klání se ukončí v sobotu 24. října závodem v Ostravě. Hlavním cílem bylo tradičně získat finanční částku na podporu jedné z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě.
