4°C
Jako dvanáctiletá strávila Kateřina Irmanovová léto roku 1959 u Baltského moře v bývalé Německé demokratické republice na natáčení filmu Holubice. První celovečerní snímek režiséra Františka Vláčila posbíral v následujícím roce několik cen na mezinárodních filmových festivalech. V lyricky laděném filmu si zahrál i Kateřinin ruský tatínek Václav Irmanov, kterého s Františkem Vláčilem pojilo velké přátelství.
Kateřina se narodila v Praze v lednu 1947 do rodiny Vjačeslava (Václava) a Jany Irmanovových. Otec pocházel z rodu ruských šlechticů a byl všestranným umělcem – sochařem, zpěvákem, kytaristou a hercem. "Maminčini rodiče neměli radost, že chodí s chudým ruským emigrantem,“ uvedla s tím, že kdyby nebylo bolševické revoluce v Rusku v listopadu 1917, její rodiče by se jen těžko potkali.
Maminka vyrůstala v lékárnické rodině v Říčanech, tatínek v Helsinkách, kam utekla jeho matka Sofia před bolševiky. Jeho otec putoval po Evropě a v roce 1936 se usadil v Praze, která poskytla v rámci Ruské pomocné akce útočiště více než 20 tisícům ruských uprchlíků, a to po konečném vítězství bolševiků v roce 1921. "Bylo to známé, že v Praze se Rusům dařilo díky ruské manželce Karla Kramáře.“
Ruský emigrant v předválečné Praze
Kateřinin tatínek za ním dorazil v roce 1937, aby v Praze studoval sochařství u profesora Laudy. "Byli spolu měsíc a dědeček najednou zmizel. Babička později zjistila, že zemřel v roce 1942 v gulagu. Můj otec v Praze zůstal jako osmnáctiletý úplně sám. Vydělával si tím, že začal učit němčinu židovské chlapce, naučil se rychle česky i anglicky z amerických filmů.“
V květnu 1945 málem zmizel i její otec. Když ho přišli po osvobození zatknout jako nepřítele Sovětského svazu agenti, zachránila ho Kateřinina matka. "Řekla jim, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach.“ Tatínek se pak několik měsíců schovával u zpěváka Arnošta Kafky.
Krátce poté se rodiče vzali a narodila se Kateřina. Když jí byl rok, poslala ji maminka na začátku roku 1948 do Helsinek k ruské babičce, aby mohla dostudovat vytouženou medicínu. To se jí nepodařilo, protože ji po únoru 1948 vyloučili kvůli buržoaznímu původu, a Kateřinu dostala zpět do Československa až po třech letech.
Dcera a matka se odcizily i kvůli jazykové bariéře. Kateřina po návratu mluvila jen rusky. "Byla jsem v Praze nešťastná, matka nemluvila rusky, otec ano, tam to bylo v pořádku,“ popsala návrat s tím, že s češtinou měla velké problémy až do druhé třídy základní školy.
Tíha normalizace
Po jejím dokončení nemohla studovat na střední škole. Po různých peripetiích se jí podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě následoval zákaz studia na vysoké škole. Pracovala jeden rok na zemědělském učilišti jako vychovatelka a díky uvolnění poměrů v druhé půli 60. let mohla začít studovat filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Krátce po příjezdu sovětských tanků do Prahy 21. srpna 1968 nasedla do vlaku směr Ženeva – tam měla studovat u slavného filozofa a psychologa Jeana Piageta. Po roce ale přijela zpět. Ve Švýcarsku si uvědomila, jak jí na Československu záleží. Všechno bylo ale jinak: "Na fakultě začali vyhazovat profesory a přišli tam pedagogové druhé kategorie.“
Kateřina se vdala a porodila dceru Annu. Manžel na ni naléhal, aby emigrovali, ona ale nedokázala opustit rodiče. Následoval rozvod a přišly opakované výslechy Státní bezpečnosti poté, co bývalý manžel emigroval sám. Zachránil ji šéf ve vinohradské nemocnici, kde pracovala jako psycholožka. Zařídil dopis z Moskvy, ve kterém si ji žádal jako psycholožku sovětský profesor. StB jí poté dala pokoj. I přesto cítila bezútěšnost doby. "Atmosféra sedmdesátých let byla velmi nepříjemná. Lidé z mého okolí byli vyslýcháni, přicházeli o místa, někteří zase naopak dělali kariéru.“
Špatně snášela i 80. léta. Před nástupem Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu vážně uvažovala o emigraci: "Nedalo se tu dýchat. Byla to atmosféra blbosti, o našich osudech rozhodovali absolutní hlupáci a vypadalo to, že je to navždy.“
Nový život
V pátek 17. listopadu 1989 vyrazila se svou dcerou a přítelem na studentské shromáždění na Albertově, odtud s průvodem demonstrantů došla na Národní třídu. "Podařilo se nám proběhnout kordonem policistů do Ostrovní ulice. Bylo to hrozné, měla jsem šílený strach o dceru, o které jsem nevěděla, kde je.“
Po sametové revoluci se jí otevřely nové možnosti. Působila jako mediální poradkyně nejdříve v televizi Nova a později v České televizi. "Připravovala jsem tehdy politiky pro vystoupení v televizi, což bylo velice zajímavé.“ Vrátila se i k filmu díky přátelství s režisérkou Věrou Chytilovou, s ní napsala scénář pro film Hezké chvilky bez záruky. Dokonce si v něm i zahrála. "Takovou nestydatou roli. Vlastně jsem tam toho moc nenahrála, jen jsem se tam válela v posteli,“ popsala se smíchem.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
V průběhu září a října se na 11 místech po celé republice uskuteční pátý ročník benefičního Běhu pro Paměť národa. V sobotu 12. září startuje závod v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou, Olomouci a Rejčkově, v neděli 13. září pak v Třebíči. O týden později poběží lidé v Brně, Plzni a Uherském Hradišti. Na konci září se připojí také běžci v Ústí nad Labem. Celé soutěžní klání pak v sobotu 24. října ukončí závod v Ostravě. Hlavním cílem bude tradičně získat finanční částku na podporu jedné z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě.
