2°C
„Ve svých 37 letech jsem byla na běžné gynekologické prohlídce. Lékařka mi oznámila jistou odchylku a poslala mě na odběr vzorků do nemocnice. Výsledky byly v pořádku, žádné obtíže mě netrápily, nebylo tedy co řešit,“ popisuje Štěpánka začátek svého těžkého životního příběhu.
Jako horký brambor
Po půlroce od výsledků se však dostavily pocity neobvyklého tlaku v pánevní oblasti. Změnila proto svého gynekologa a konzultovala s ním své obtíže, načež ji poslal na kolonoskopii. Ale ani tam výsledky neukázaly nic závažného, naopak vše bylo v naprostém pořádku, ačkoliv Štěpánce zdravotní problémy přetrvávaly. Zlom nastal v momentě, kdy se čtvrt roku poté objevilo při sexu krvácení, a to ve značné míře. „Okamžitě jsem šla do nemocnice na gynekologii. Nejdříve nastal poplach, ale nakonec mě objednali za další dva měsíce na kontrolní odběr vzorku. Ten ovšem nic neprokázal a bylo mi řečeno, že neví, co se mnou. Připadala jsem si už jako hypochondr, který si své potíže vymýšlí. Nakonec mě ještě poslali na odbornou poradu lékařů na chirurgii. Lékař odhalil nestandardní útvar v prostoru konečníku a dostala jsem doporučení na magnetickou rezonanci. Když jsem dorazila pro výsledky, nastal razantní obrat.“
Nečekaný zvrat
Ve 38 letech jí bylo oznámeno, že má s velkou pravděpodobností nádor, ale lékaři nemohli přijít na to, o jaký se přesně jedná. Objednali ji tak na laparoskopické vyšetření s možností následného chirurgického odstranění dělohy. Štěpánka byla z celé situace zmatená a vzhledem k náhlým a rozporuplným přístupům lékařů jim přestala věřit. Proto se obrátila na kliniku u Apolináře. Ve velmi krátkém sledu vyšetření a konzultací jí byl zjištěn zhoubný nádor rektovaginálního septa. Jediným řešením byla radikální amputace dělohy a konečníku s následným vyšitím stomie. Pokud by se podařilo napojit střeva na pahýl konečníku, existovala by možnost, že stomie bude pouze dočasná. To však nebyl případ Štěpánky.
„Měla jsem velký strach, pocit silné nejistoty. Ten vyvrcholil po operaci, kdy jsem upadla do značné deprese. Rekonvalescence se kvůli tomu začala komplikovat. V jisté chvíli jsem zvažovala možnost to celé ukončit, nevěděla jsem, jak budu dál žít,“ popsala svůj úpad do letargie Štěpánka. Nakonec – s pomocí psycholožky – dokázala tuhle fázi překonat a zvítězila její přirozeně optimistická nátura.
Návrat do reality
I přes pomoc skvělé psycholožky se Štěpánka nechtěla s dírou v břiše smířit. „Nesnášela jsem své tělo, a vlastně tedy sebe samotnou. Neuměla jsem si představit, jak budu chodit do práce, jak budu dělat aktivity, které mám tak ráda, a jak bude fungovat můj intimní život,“ děsila se. Ve stomické poradně, kde jí předepisují pomůcky nezbytné pro její zdravotní problém, obdržela kontakt na mladou stomičku – aktivní ženu, která dle Štěpánčiných slov nevypadala na to, že by nějak strádala. Štěpánka popsala, jak se jí její přístup k věci kvůli vitální ženě změnil: „Celé se mi to v hlavě otočilo a začala jsem konstruktivně řešit celou situaci. Už ani nevím jak, ale dostala jsem kontakt na Ing. Ředinovou, předsedkyni Českého ILCO. Po setkání s ní a i díky tomu, čím jsem si prošla, jsem se rozhodla založit i u nás v Ústí nad Labem Klub stomiků.“
Pomoc ostatním
Důvodem založení Klubu stomiků bylo úsilí poskytnout lidem sblížení se s touto problematikou včas a pomocí důvěryhodných zdrojů. Tak, aby lidé nemuseli projít tolik složitým procesem jako Štěpánka. „Je moc důležité vědět, že jsou lidé, na které se můžete obrátit o pomoc či radu. Někdo, kdo ví, co vás trápí a s čím se potýkáte. Kdo vám v případě stomie ukáže, jak správně se vším zacházet a jaké pomůcky používat. Že je potřeba dát si pozor na určitou zátěž, aby se nedostavila parastomální kýla, protože břišní stěna je kvůli trvalému otvoru přerušena a má sklony právě k této komplikaci. A že není stomie jen starost, ale může být i radostí, to ukazuje nový projekt Českého ILCO Pytlík Art, který představuje stomický sáček jako netradiční výtvarný materiál. A hlavně je fajn mít možnost jen tak si popovídat a zjistit, jak to mají ostatní. “
Dopad na osobní život
Po přibližně pěti měsících po operaci se Štěpánka vrátila do práce a postupně i k tomu, co má ráda. Ať už ke sportu včetně plavání, organizování dětských táborů u moře, fotografování nebo trampování. Došlo i na intimní život, kterého se Štěpánka tolik bála. Ale to už je trošku jiný příběh. Příběh o neskutečně trpělivém a tolerantním muži, díky kterému se dokázala smířit sama se sebou a mít se zase ráda.
