Saze z mrtvých těl padaly přímo na nás, šokuje pamětnice Hana Kumperová | Pro ženy | Blesk.cz

Saze z mrtvých těl padaly přímo na nás, šokuje pamětnice Hana Kumperová

25. června 2020 | 06:00

Hana Kumperová, rozená Sachselová, se narodila v únoru roku 1926 v Plzni do židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka, byl otec zatčen a uvězněn v plzeňské věznici na Borech. Zemřel v listopadu 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Pamětnice, její matka a mladší sestra Eva byly v lednu 1942 deportovány do Terezína, odtud odjely o rok později do Osvětimi. 

Šťastné dětství

Otec obchodoval s peřím, čistil ho a posílal nejen po vlasti, ale i za hranice a obchodu se dařilo. Matka pocházela z Horažďovic, měla rodinnou školu. Rodiče byli zbožní, ne však ortodoxní, slavili jak židovské, tak křesťanské svátky. Na dětství má Hana Kumperová hezké vzpomínky. S rodiči a sestrou jezdila na výlety, tatínek jim náruživě vypravoval o přírodě a zeměpisu.  

Před vypuknutím války

Krátce po zabrání Sudet se k Sachselovým přistěhoval otcův bratranec Karel Stadler. Do té doby se věnoval obchodu v Berlíně. Ale poté, co zde zažil Křišťálovou noc, utekl do vlasti. Jeho vyprávění si Hana Kumperová nepamatuje. "Já jsem měla starosti, jak si namalovat pusu, jak se učesat a kdo se mi líbí, a vůbec jsem netušila, co bude." Po okupaci Německem však do Plzně přišli (15. března 1939) němečtí vojáci, vykupovali potraviny a z obchodů všechno najednou mizelo... 

1. září 1939

Když se sestry Sachselovy 1. září 1939 probudily, dozvěděly se dvě hrozné zprávy. První se týkala jejich otce, kterého v noci odvedli, druhá patřila začátku války s Polskem. 

"Přišli si pro něj ráno asi ve tři hodiny, takže si stačil vzít akorát kousek chleba a odvezli ho na Bory. Tenkrát to byla akce pro celou Plzeň, o všech říkali, že jsou rukojmí. Byli tam ale i křesťani." Mezi odvedenými byli lidé, kteří ve své době nějak vyčnívali z davu. Mnohé po pár týdnech propustili, ale Židy po několika měsících věznění převezli do Buchenwaldu a Osvětimi. Karel Stadler pokračoval ve vedení rodinného obchodu a stal se součástí rodiny, živil ji. Otce rodina již nikdy neviděla. Po válce se jeho dcery dozvěděly, že zahynul 19. listopadu 1942 v Osvětimi.

Škola a vyloučení

Sestra Eva pocítila na vlastní kůži antisemitismus ještě ve škole, když na ni učitelka přede všemi ukázala a řekla, že je otec zavřený. "Nikdo nevěděl nic o koncentračních táborech nebo o norimberských zákonech, takže to vypadalo, že tatínek je zloděj nebo vrah."

Rok po zákazu navštěvovat německé školy byla židovským dětem v srpnu 1940 znemožněna docházka i do českých škol. Obě sestry byly vyloučeny, Eva ze třetí třídy základní školy a pamětnice z tercie plzeňského gymnázia. Později byla vděčná za základy latiny, které jí škola dala a díky nimž se naučila rychle a dobře anglicky. Židovská obec poté pořádala kroužky. "To aby se děti naučily číst, psát a počítat, aby nebyly úplně blboučké tak, jak si to přál Hitler – aby celá tahle generace a vůbec všichni Židi byli vymýceni z inteligence a ze světa vůbec."

Pro Židy byl v Plzni vyčleněn rybník, dodnes se mu říká Žiďák

Po vyloučení ze školy se Hana Kumperová učila právě jazyky, vedle angličtiny také francouzštinu a němčinu. Každé dopoledne ve všední dny chodila na čtyři hodiny za úplatu "do šití" ke křesťance. Tady se naučila základům šití a v poválečné době díky tomu mohla upravovat a spravovat oblečení, kterého byl nedostatek, pro sebe i děti. Ani to však nevydrželo dlouho. "Jednoho krásného dne přišla a říká: Haničko, je mi to strašně líto, ale my nesmíme zaměstnávat Židovky, tak už sem nechoď. Tak jsem přestala chodit i tam, ale dlouho to netrvalo a dostali jsme povolávací rozkaz.“

Padesát kilo a dvě matrace

Před transportem do Terezína musela rodina – spolu s ostatními Židy – odevzdat veškeré cenné věci. Začal pro ně platit zákaz chodit do kina, v tramvaji mohli jezdit pouze na zadní plošině, na obchodech přibývalo nápisů: "Židům, psům a cikánům vstup zakázán.“

Rodina včetně bratrance Karla obdržela povolávací rozkaz s upřesněním, co si mají a mohou vzít s sebou. Byli limitováni padesáti kilogramy, na spaní si tři ženy zabalily dvě matrace.

Nejdříve pobývali v plzeňské sokolovně, v takzvané „šlojsně“, sloužila jako shromaždiště a karanténa. Tady ještě hlad neměli, z domova si vzali hodně jídla. Později je naložili do vagonů a vezli do Terezína. Vlakem procházeli esesáci, kteří si vybírali některé muže, odváděli je a vraceli zkrvavené – mezi nimi i otcova bratrance Karla. "Tam už to začalo. On měl zkrvavené ruce, na ty ruce si pamatuju...“

Terezín

Po příjezdu do Bohušovic šli do Terezína pěšky. Část zavazadel si vláčeli sami, zbytek jim odvezli. Ženy ubytovali v Hamburských kasárnách. "Protože jsme měly tátu zavřeného už v té době, tak jsme měly do jisté míry privilegované postavení tím, že jsme se dostaly do poměrně malého pokojíčku ve druhém patře. Bylo nás tam jenom čtrnáct na asi tři krát šest metrů. Prostě miniatura, takový ajnclíček to byl. Ale tím, že jsme měly jenom ty dvě matrace, tak jsme se tam vešly. Byly tam všechny manželky mužů, kteří byli zavření, a jejich děti. Byly jsme pohromadě. Zatím. Karel Stadler byl na mužských kasárnách."

Opatrovnicí v kinderheimu

Nejdříve byl čas v Terezíně dlouhý, nebylo nic na práci, žádné knihy, tužky, papíry mít nemohli. Haně Kumperové se podařilo dostat se jako opatrovnice do kinderheimu, dětského pokoje, kde bylo osmadvacet chlapců. Patřili k matkám z Hamburských kasáren, ale protože šlo o ženské kasárny, nemohli být ubytováni společně s nimi. Smyslem vedení dětí a péče o ně bylo odvést jejich pozornost od neutěšené reality židovského ghetta. Jejich opatrovníci se o to snažili pevným denním řádem, ale i hrou, předčítáním knih, sportem nebo učením říkanek. 

Život v ghettu a na dětském pokoji jim ztrpčovaly různé nemoci a neutěšené hygienické podmínky. Šířily se infekce spály, zánětu mozkových blan, trápily je štěnice, vši a blechy. Všichni se ráno budili poštípaní, děti si rány škrábaly a z toho se často vyvinulo impetigo. V Terezíně byla rodina až do 23. prosince 1943. Tehdy je téměř po dvou letech na základě dalšího povolávacího rozkazu naložili do vlaku a odvezli do Osvětimi. Otcův bratranec Karel se k nim připojil dobrovolně, rodinu nechtěl opustit.

Osvětim

Když se Hana Kumperová jednoho z Poláků ptala, zda pojedou někam dál, odpověděl jí palcem zvednutým k nebi. Nevěděla, že to znamená smrt v plynové komoře. V takzvané sauně probíhaly veškeré vstupní procedury. Po dlouhé frontě přišlo tetování. Pero s nádržkou jako ve škole hbitě vytečkovalo na kůži paže pamětnice číslo 73500. Jejich osobní věci a oblečení skončily na hromadách zabavených propriet – v takzvané Kanadě...

Po tetování je nahnali do sprch. Hana Kumperová měla prstýnek, to jediné, co  neodevzdala. Dostala ho k narozeninám. Alexandrit v něm usazený odrážel světlo a měnil barvy podle počasí. Aby o něj nepřišla, vložila ho do spáry cihel ve sprše v naději, že si ho vezme cestou zpátky. Odváděli je ale jinou stranou a už se sem pro něj nemohla vrátit. Následovalo odebrání vlastního oblečení a přidělení zavšiveného šatstva z ohromných hromad. Rozpařené po horkých sprchách je posadili na otevřené náklaďáky a odváželi do baráků.

V čase od září 1943 do května 1944 bylo do Osvětimi-Birkenau deportováno z terezínského ghetta téměř osmnáct tisíc vězňů ve čtyřech transportech. Lidé z těchto transportů neprocházeli úvodní selekcí, rodiny nebyly rozdělovány, nekonalo se přidělení vězeňského pruhovaného mundúru ani oholení hlavy. Děti zůstávaly u svých matek a přes den trávily čas na dětském bloku.

Zvláštní zacházení

Zářijový transport šel do plynu v březnu. Haně Kumperové bylo v té době sedmnáct let. Škvírou po suku v dřevěných vratech ubytovacího bloku sledovala záplavu světel, vnímala hluk, jak náklaďáky za štěkotu psů převážely lidi ze zářijového transportu do vedlejšího tábora. Následujícího dne, za zpěvu československé hymny a izraelské Hatikvy, byli českoslovenští Židé odvlečeni do plynových komor. 

Odpovědí na otázku, proč bylo s obyvateli rodinného tábora označovaného BIIb zacházeno jinak, se stala zkratka SB, neboli Sonderbehandlung. To v češtině znamená „zvláštní zacházení“. Za touto formulí se však ukrýval ortel smrti v plynové komoře po šesti měsících od příjezdu do Osvětimi. Jako vysvětlení, proč se na tyto transporty nevztahovala stejná pravidla, ale lidé z nich měli určitá „privilegia“, se nabízí tehdy očekávaná kontrolní návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přesto zde spalo na každé z pryčen dvanáct žen. Když se chtěla jedna v noci otočit, musely se otočit všechny. „K snídani horká černá voda, čtvrtka chleba na celý den, v poledne vodová polívka, večer vodová polívka.“ A časté apely.

Prosincový transport měl odejít na smrt v červnu. Vedení tábora se ale pod sílícím tlakem hrozící vzpoury vězňů rozhodlo, že tento transport podrobí selekci a vybrané vězně pošle na práci. Mamince Hany Kumperové se v květnu udělala na krku boule, tu jí zdravotníci rozřízli a vyčistili. Zůstala jí ale velká jizva. Při selekci měla štěstí a prošla. Prošla i pamětnice. Evě, která za dobu věznění nevyrostla, někdo poradil, ať jde po špičkách a hodně se narovná. I ona měla štěstí. Místo do komory je tedy odvezli na několik dní za trať do Frauenlageru, tedy ženského tábora. 

Celé dny tu stály apel, bez jídla, na slunci, sestra Eva jednou vysílením omdlela. V té době přivážely vlaky do Osvětimi-Birkenau Židy z Maďarska. Jejich cesta vedla rovnou do plynu. Během jediného dne tu našlo smrt okolo devíti tisíc lidí. Popel z krematorií padal přesně do míst, kde stála na apelech Hana Kumperová s ostatními, které tento osud minul. "Všecko šlo na nás. Když jsme se olízly, tak to všechno bylo sladké, jak na nás padaly saze z mrtvých těl." V příštích dnech je naložili do vlaků pro dobytek. Ten zastavil 8. července 1944 až v Christianstadtu.

Jiný svět

Příštích osm měsíců prožila Hana Kumperová po boku sestry a matky v místě od Osvětimi zcela odlišném. „Byly jsme jak v jiném světě. Tam nás zavedli do tábora, ale byly tam pokojíčky.“ Na jednom jich bylo dvanáct, spaly na palandách a měly kamna, ve kterých občas topily. Venku rostl borový les.

V září se k nim přidaly další Češky, Maďarky, říšské Němky, Rakušanky a Holanďanky. Dohromady zhruba pět set žen, počet vězeňkyň se tak v táboře zdvojnásobil. Časté apely, fyzicky velmi náročná práce, málo jídla a vysoká nemocnost ustupují ve vzpomínkách pamětnice do pozadí, v souvislosti s Christianstadtem se jí vybavují světlé okamžiky.

V letních šatech na zimní pochod smrti

S přibližováním se ruské fronty byl tábor vystěhován a 3. února 1945 se vězeňkyně vydaly pod dohledem na pochod. Na sobě měly lehké oblečení, ve kterém sem v létě přišly, k pití sníh, na nohou mnohdy jen sandály nebo dřeváky. Němci jim občas po cestě pár bot hodili.

Dalším silným momentem na cestě z Christianstadtu byl přechod Labe u Pirny. Vede tudy most, jehož litinové zábradlí umožňuje pohled do řeky. Ženy se předklonily a plakaly do vody, která přicházela z domova. Zde se také jedné z kamarádek pamětnice narodilo ve stodole dítě. Na svět mu pomáhala jiná porodní asistentka. "Němci z okolí Pirny jim dali hadry. Děťátko se narodilo a šlo s námi. Buďto to neviděli, nebo to nechtěli vidět. Ale všichni tři to přežili.“

Bergen-Belsen

Hrůzy Osvětimi byly do jisté míry překonány právě zde. Byť se tu k nebi nevalil kouř z přetížených krematorií, beznaděj, nemoci a lidská dehonestace zde podle svědectví mnohých dosáhly vrcholu.

Po příchodu zavedli Hanu Kumperovou s ostatními ženami do baráků, v nich je usadili na zem s koleny skrčenými pod bradou. O kolena jedné se opírala další, možnost pohybu byla nulová. To trvalo dva dny, po kterých je odvedli do bloků s palandami. Jedna z dívek se zde po několika dnech oběsila. Jídlo dostávaly nepravidelně, často večer, ráno – a poté 48 hodin nic. Pití žádné. "Tam už byly šatové vši, ty roznášejí skvrnitý tyfus, a to je hrůza.“

Osvobození

Začátkem dubna utekli Němci, kteří do té doby hlídali tábor. Silnější jedinci si došli do německých rezerv, kde si vzali jídlo, slabší se k proviantu nedostali. Mezi ně patřily i Hana Kumperová, její sestra a maminka. Měla úplavici, horečku a blouznila. 14. dubna přišli Angličané, ti se pak vzhledem k nákaze tyfem do tábora vrátili až další den v neprodyšných ochranných oděvech. Ve snaze pomoct házeli přes dráty konzervy s jídlem a čokoládu. Sanitky anglické armády s českými řidiči rozvážely z osvobozovaného tábora lidské trosky – po dvou – do připravených lazaretů, bývalých nemocnic wehrmachtu. Tak se stalo, že v jedné sanitce odvezli pamětnici se sestrou a maminku odvezli jinam. Jak se dozvěděly později, zemřela pravděpodobně již při převozu.

"Tam nás strčili pod sprchu a nasypali nám na hlavu prášek. To bylo DDT. Pak nás dali do bíle povlečených postelí. Něco nepředstavitelného, a když jsme se probudily ráno, tak jsme pod hlavou měly černý oblak. Z našich vlasů se vysypaly vši, které DDT zahubilo."

"Já jsem její sestra, já se o ni budu starat"

Pamětnice onemocněla horečkami. Jeden z mediků jí řekl, že nesmí při skvrnitém tyfu a vysokých teplotách pít. Než zjistil, že měl špatné instrukce, zahnala nesnesitelnou žízeň vypitím vody z vázy květin, kterou měla u postele. Hana Kumperová ale ohluchla a na nic nereagovala. Lékaři si mysleli, že je v agonii, a chtěli ji přemístit mezi beznadějné případy. Její sestra Eva je však přesvědčila, že se o ni postará, ať ji nechají s ní na pokoji. Tím ji nejspíš zachránila. Hana Kumperová se postupně uzdravila, sluch se jí vrátil. Po odchodu Angličanů přišli lékaři Českého červeného kříže. 

Repatriace aneb když domov není můj

Poté, co se sestry uzdravily, dostaly repatriační průkazy a spolu s ostatními asi dvaceti lidmi stejného osudu nasedly koncem června 1945 na otevřený náklaďák. Vezl je přes rozbombardované Lipsko směrem ku Praze. Z korby náklaďáku sledovali místa, kde se mezi vyceněnými obvodovými zdmi ploužili lidé. Když v jednom městě bloudili, zeptal se řidič na cestu. Nějaký muž mu ukázal směr, tím se náklaďák pomalu vydal. „Najednou zastavil, tam byla šestimetrová díra. On nás tak poslal schválně, abychom spadli do jámy, protože věděl, že jsme repatriováni.“ Cestou spali jednu noc na silnici. V Praze je náklaďák vysadil před Wilsonovým nádražím a sestry se vydaly do Plzně.

Tady už se bydlí...

Když přijely do Plzně k domu, kde vyrostly, nepustili je ani přes práh. Třípokojový byt měly mezi sebe rozdělen dvě rodiny. Útočiště nakonec našly u rodiny Junkových, té, která jim poslala balíček do Christianstadtu. Po nějaké době však začal dvoupokojový byt být pro čtyřčlennou rodinu a dvě osiřelé sestry těsný. Ujaly se jich po sobě ještě další židovské rodiny, u nich v poválečném období bydlely.

Eva nastoupila do školy, dodělala si srovnávací zkoušky a po gymnáziu pokračovala na vysoké škole v Praze, vystudovala angličtinu a češtinu. Hana Kumperová mohla nastoupit do kvarty mezi o tři roky mladší studenty, ale v devatenácti letech se na to necítila. Nějakou dobu pracovala v kanceláři, zakládala kopíráky mezi papíry. Zpestřením ohlupující kancelářské rutiny byla osmiměsíční práce pro US Army Claims Office Team, který se zabýval náhradami škod způsobených vozidly amerických vojáků civilním osobám. Hana Kumperová překládala české žádosti do angličtiny do té doby, než Američané z Plzně odjeli. Mezitím se vdala za Karla Kumperu, kterého potkala při návštěvě tety v Klatovech. Zde byl na vojně. 

Karel Kumpera zemřel v roce 2010. Hana Kumperová žije v bytě, kde spolu vychovali dcery a prožili celý společný život. Rodný byt i dům v Plzni, který patřil rodičům, se sestrám vrátil po roce 1989.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa