4°C
Irena Vyslyšelová, rozená Dudíková, se narodila roku 1933 v Olomouci. Nejútlejší dětství strávila ve Šternberku. V tamějším vojenském ústavu pracoval její otec na vojenské správě jako civilní zaměstnanec. Matka, vyučená švadlena, zůstala v domácnosti. Rané dětství trávila malá Irena převážně s ní. „Rodiče měli jenom mě a nechtěli mě nikam dávat do školky, že se o mě postarají. Nic moc jsme nikdy neměli, tatínek byl státní zaměstnanec, ale maminka se mně stoprocentně věnovala.“
Na počátku okupace odtud musela celá rodina narychlo utíkat. „Vzpomínám si, jak jsme museli ze dne na den všechen nábytek naložit na jeden nákladní vůz a přestěhovat se do Olomouce.“ Z doby druhé světové války na ni nejvíc působily nálety, které její rodné město ve větší míře zasahovaly od roku 1944. Podobně jako jinde v protektorátu i zde sílily s končící válkou. „Pamatuju se na nálety na konci války. To byla hrůza! Měli jsme kryty, které jsme si museli vybavit zásobami, abychom tam mohli i spát. Klidně i tři dny jsme nevylezli.“
Později se však pro místní děti hledání zbytků granátů, které se ve velkém množství leckde povalovaly, stalo oblíbenou zábavou. „Bombardéry si potřebovaly odlehčit, aby neublížily a nepustily bomby na domy, tak to shazovaly podél Moravy. Byly tam velký krátery. My jsme tam jako děti běhaly a sbíraly jsme si šrapnely na památku.“
Vznik Československé církve husitské
Oba rodiče byli členy mladé Československé církve husitské, která vznikla teprve na počátku první republiky. Její založení bylo vyústěním dlouhodobějších reformních tendencí v katolické církvi, ve které se již na počátku dvacátého století projevila v širším měřítku latentní krize způsobená pomalou reakcí katolické církve na rychlý vývoj společnosti a neschopností nacházet odpovědi na nové problémy moderního člověka.
Vznik této instituce odrážel nálady části obyvatelstva. Například zavedení mateřského jazyka jako bohoslužebného, demokratizace církve či touha po prostotě a jednoduchosti. „Tatínek mého tatínka byl komorníkem preláta Mlčocha. To byl církevní pohlavár. Můj tatínek musel chodit ministrovat a posluhovat tam, a to se mu z duše protivilo. Když potom přišla církev československá a on viděl tu prostotu a jednoduchost, žádné zlato a veliký humbuk kolem toho, tak do té nové církve hned vstoupil. A když se potom ve dvaatřicátém roce oženil, tak maminka, původně katolička, k nim přešla také.“
Vášeň ke sportu
Otec, sám fanoušek a činovník SK Olomouc, silně ovlivnil dceřin budoucí život. Již od raného věku ji směřoval ke sportu, který se rychle stal jejím celoživotním koníčkem a zdrojem energie. „Já měla výborného tatínka, který mě vedl ke sportu. Od dětství jsem pořád někam chodila. Začínala jsem českou házenou tady v Olomouci."
Obvyklá neděle se proto dělila mezi církev a sport. Společně s otcem se každý týden nejprve účastnili bohoslužeb v olomouckém sboru, zbytek programu svátečního dne však pravidelně patřil sportovním utkáním. „V neděli ráno jsme šli do Husova sboru na mši. Téměř na konci mše je takové místo, kdy se říká ‚Hospodine, pomiluj ny‛ a třikrát se tlučete do prsou, a to my už jsme s tatínkem pomalu couvali k východu, protože v tu dobu začínala vedle na hřišti házená. Po házené jsme přišli za maminkou na oběd a v jednu hodinu na Andrově stadionu začali už žáci hrát fotbal, tak tatínek tam se mnou šel. Mě to všechno zajímalo. Já tam vydržela sedět. Na tribuně jsem měla svoje místečko," vzpomíná. Brzy se Irena Vyslyšelová začala věnovat sportu také aktivně. Od čtvrté třídy hrála házenou, později volejbal.
V profesním životě chtěla pracovat s dětmi a zároveň nadále i sportovat, proto v roce 1952 nastoupila na Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor čeština a tělocvik, a absolvovala v roce 1955. S aktivním hraním volejbalu pokračovala i na vysoké škole. Jako akademická reprezentantka ČSR získala dokonce stříbrnou medaili na Světových akademických letních hrách v Paříži 1957.
S vrcholovým sportem však skončila na přání svého manžela velmi brzy. „Mému muži se to moc nelíbilo. My jsme se zrovna v padesátém sedmém brali. On nebyl rád, že hraju, tak já jsem kvůli němu požádala o zbavení reprezentace a přestala jsem hrát.“ Veškeré svoje síly investovala do výchovy mladé generace. Začínala v roce 1955 v moravském Šternberku. „Můj muž učil v Domašově nad Bystřicí. Psal si žádost, že se bude ženit, aby ho přeložili. Pozvali si mě na okresní národní výbor a říkali: Přece nebudete bydlet v Olomouci s tchyní dohromady! To by nedělalo dobře. Běžte vy za ním. Dostanete v Domašově byt. A navíc jsou tam lepší děti. Šoupli mě do Domašova.“ Na své první působiště vzpomíná ráda.
Zde učila asi pět let. Drobnou prací se snažila vést své žáky k lásce k pohybu. „Vytvořili jsme si tak s manželem dobrou pozici, protože on byl taky sportovec. My jsme vyšli ven a kolem nás hned kupa dětí. Ať to bylo v zimě, nebo v létě. Věčně se pořádaly nějaký lyžařský závody v zimě, běhy v létě. Sami dva jsme tam vybudovali hřiště, zařídila jsem, že vybavili tělocvičnu.“
Rok 1968
Zásadním zlomem byl pro ni rok 1968. Popisuje deziluzi nejen svou, ale i mnoha dalších ve svém okolí. „Celej národ se cítil hrozně porobenej tím vpádem Rusáků. My jsme organizovali kdejaké shromáždění, lípu svobody jsme vysadili před školou. V Prostějově tenkrát Rusáci zastřelili několik žen. V Olomouci to bylo taky velmi vypjaté, protože zde byla posádka. Ruští vojáci k nám chodili na besedy. My jsme je odmítali přijmout.“
K roku 1968 se ve vzpomínkách stále vrací. Barvitě popisuje, jak prudce, prakticky během jediného dne, se změnil vztah k před pár lety oslavovaným osvoboditelům. „Jak jsme Rusáky měli po pětačtyřicátém rádi, protože jsme si mysleli a také nás tím krmili, že osvobození je jen jejich zásluha! A tady v Olomouci to vlastně pravda byla. Ale jak sem vtrhli, to byla taková nenávist vůči nim! Ale taky vůči tomu jazyku. Okamžitě! A navíc se sem spolu s vojáky nastěhovaly ty ruský báby. Oni tu měli sídliště, školu. Zastavila mě třeba Ruska na ulici a ptala se na něco. My jsme uměli všichni rusky dobře, ale mě by nikdo nedonutil, abych jí odpověděla v jejich jazyce. Říkala jsem jí: Nauč se česky a pak ti to řeknu!“
Jako učitelka se snažila o vzniklé situaci mluvit i se svými žáky. Některé z jejích vět jí o mnoho let později zopakovala bývalá žačka, kterou náhodně potkala. „Oni tenkrát přišli z noci na den a byli tu! My jsme to dětem naplno říkali. Jednou mě potkala dnes už dospělá žena a povídala: ‚Paní učitelko, já si vzpomínám, jak jste nám řekla: Holky, pamatujte si, že kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí jako v Prostějově, je vrah!‛ A prý jsem jim ještě říkala, že jim to radši říkám teď, že za nějaký čas už bych to říct asi nemohla.“
Upřímnost však byla k její škodě. Při prověrkách v roce 1970 byla hodnocena velmi záporně a následně byla zbavena funkce ředitelky a funkce okresního metodika pro pracovní výchovu, které do té doby zastávala. O rok později dostala spolu s dalšími jedenácti učiteli z téže školy důtku za politicky nesprávné postoje a názory zastávané v letech 1968 a 1969.
Později byla přeložena do Olomouce. „Tady to bylo horší. Tady byli kantoři opravdu chudáci. Museli šlapat, jak se jim to nařídilo. A kdo nešlapal, tak měl potíže, a já jsem se nikdy nesmířila s tím, že mě někdo bude učit, jak třeba dělat nástěnky a jak vítat sovětské bratry. Proto jsem měla velké potíže. Byla jsem vyhozená, jenomže můj kamarád inspektor mi říkal: ‚Ireno, nenech se. Ti všichni, kteří jsou vyhození, šli dohodou. Ty ale musíš zůstat, protože na to není žádný zákon, aby vás kvůli tomu vyhodili, že sympatizujete s někým jiným, než je oficielní strana. Prostě říkal, že k tomu není důvod. Já jsem tedy zůstala, ale neporadil mi dobře, protože mě potom překládali pořád z místa na místo."
V důsledku toho sice mohla dále učit, ale byla přesouvána z jedné školy do druhé a navíc jí byl odepírán profesní postup, měla stále pouze základní plat. Nakonec se učení úplně vzdala a v roce 1983 začala pracovat jako vychovatelka na internátě na modřanské škole v Praze.
Její manžel měl cukrovku, zemřel velmi brzy. Tehdy bylo pamětnici padesát let. „Po smrti manžela mi zůstal jedině tenis, tak jsem si chodila často zahrát. A moje zlatá maminka sem přišla, něco uvařila, poslala mě na turnaj a všechno obstarala. Jezdila jsem do Ostravy nebo i do Prahy, kde jsem se seznámila s Milanem. On byl rozvedený, já vdova. Rozuměli jsme si, tak jsme se dali dohromady.“ S Milanem Černohlávkem, původně profesionálním hráčem za Braník Praha, potom žili celých osmadvacet let v Praze.
Podobně jako drtivá většina i ona popisuje události listopadu roku 1989 jako velmi euforické a plné víry v nový začátek: „To bylo obrovský nadšení! Všude jsme chodili, na všechny demonstrace a především na Václavské náměstí. Tenkrát jsme všichni Havla milovali.“ Jednou ze zásadních činností byl i nákup nejrůznějších novin a časopisů: „Kdejaký noviny jsme skupovali. Spoustu článků jsme si i schovávali.“
Přes určité nemilé události ve svém životě si Irena Vyslyšelová zachovává velký optimismus a chuť do života. Jedna z věcí, které jí dnes ale opravdu vadí, je existence komunistické strany. „Vadí mi, že komunisti mají pořád velké slovo. Existence komunistické strany mi vadí stoprocentně. Vždyť oni nás tenkrát Rusákům zaprodali, a to dokonce už dvakrát! Měli jít okamžitě od válu. Oni by sice nalezli jinam, ale dali by se líp uhlídat. Ale takhle jejich pohlaváři získali zase pevné kramfleky. To je obrovská chyba," uzavírá své vyprávění.
