Neděle 20. září 2020
Svátek slaví Oleg, zítra Matouš
Polojasno 20°C

Anna Malášková: Vzdala se profese učitelky a nastoupila do armády

6. srpna 2020 | 06:00

Podporučice v.v. Anna Malášková, rozená Pajerová, se narodila v lednu roku 1921 v Dubně na Volyni. Pocházela ze smíšeného polsko-českého manželství a již od raného dětství se cítila spíš jako Polka než Češka. Za německé okupace se zapletla do útěku z Volyně, za což byla vězněna v německém kriminálu v Dubně. V roce 1944 vstoupila do formujícího se 1. československého armádního sboru nejdříve jako spojařka a poté jako zapisovatelka polního soudu.

Polkou po mamince

Anna Pajerová se narodila do smíšené polsko-české rodiny v Dubně na Volyni. Otec pocházel z Českomoravské vysočiny a na Volyň se přistěhoval v 19. století, zatímco maminka byla Polka. Malá Anna se už odmalička identifikovala s Poláky, po své mamince a zřejmě i díky svým vrstevníkům ve městě Dubno se cítila být spíše Polkou než Češkou. Vychodila polskou obecnou sedmitřídku a polskou obchodní školu. Po dokončení posledně jmenované školy odešla do Varšavy pracovat v bankovnictví.

Utéct z Varšavy, ale kam?

V září 1939 došlo ke čtvrtému dělení Polska, ze západu se blížila německá armáda a z východu sovětská armáda. Paní Anna Malášková vzpomíná na atmosféru bombardované Varšavy: „Prvního září jsem ještě normálně jela do banky. A teď najednou hned po ránu sirény hučely: Pozor, pozor, hlásíme nálet na Varšavu. Dnes ve čtyři hodiny ráno nám Němci vypověděli válku. To si nedovedete představit, jak se rázem zastaví celý ten život. Ta hrůza těch lidí. A vykliďte ulice. Protože lidi mysleli, že to je nějaká zkouška, to vůbec nevěděli, že začala válka. A hned další den zase nálety, pořád byly nálety na Varšavu.“

Mladá Anna utekla s dalšími Poláky z Varšavy vstříc sovětské armádě. Do obou částí Polska se hrnuly cizí armády, a tak skupina usoudila, že si vyberou toho přívětivějšího ze dvou nepřátel. Dostali se do polského Chelmu, tam se rozdělili, Anna Pajerová odešla na Volyň, ostatní Poláci zpět k německé armádě. Mladá Anna se svezla zpět do svého rodiště se sovětskými vojáky. Nejenže byli ochotni ji svézt, zatímco se jich sama bála, ale dokonce bylo mladé Anně nabízeno provdání se za jednoho sovětského vojáka. Na Volyni si posléze našla práci, začala učit na smíšené česko-ukrajinské škole.

Zapisovatelkou u výslechu banderovců

V roce 1943 byly na Volyni uzavřeny školy a učitelé ztratili své zaměstnání. Spolu s touto pohromou pro volyňské Čechy rostla i obava Anny Pajerové, protože pro ni bylo nyní reálné nucené nasazení do Německa. Skrze kontakty se nakonec dostala k polskému šlechtici, který chvíli předtím unikl před popravou. Chtěla vědět, zda by nebyl schopen ji zaměstnat. Dostala práci zapisovatelky při výslechu banderovců.

V německém lágru

Anna Pajerová se jednoho dne dozvěděla o plánovaném útěku svého známého – učitele Pelecha. Od banderovců dostal dopis, aby se rozešel se svou polskou ženou, což odmítl. Spořádané a hezké manželství chtěl udržet, a tak se rozhodl pro útěk do Generálního gouvernementu (název pro okupované Polsko). Anna se šla s rodinou Pelechů rozloučit a následně je doprovázela od jejich domu přes město. To se jí stalo osudným: „Najednou, jak jsme přecházeli silnici, tak slyším takové zařvání: ‚Halt!‘ Tak jsme se otočili a kolem nás Němci. Bylo to od někoho prozrazeno, že se chystají utéct. A on říká: Do vězení. A to vězení bylo zrovna naproti.“ Jednomu ze tří povozů se podařilo projet, druhý a třetí povoz byl zadržen a jejich posádka byla vsazena do vězení. Anna Pajerová byla ve druhém.

Pamětnice vzpomíná na dvanáct mladých chlapců, kteří byli chyceni v lese. Možná to byli banderovci. Hned byli postříleni. Vzpomíná také na mučení vězňů i na své dozorce. „A jeden můj dozorce se mnou chodil do školy. Byl to poloněmec. A jak už byl poloněmec, tak měl velké výhody.“ Nakonec se Anna z vězení dostala. Bratr, mimo jiné z obavy před možným postřílením vězňů, podplatil vězeňskou správu snad nějakým zlatem nebo naturáliemi. Sama Anna dodnes neví, jak to dokázal.

Provdat se za polního soudce

Paní Anna Pajerová se v roce 1944, ještě před vstupem na československou půdu, provdala za polního soudce Jana Maláška. Jaký byl jeho osud? Těsně před vypuknutím druhé světové války odešel studovat do Francie. Vstoupil do československých jednotek ve Francii, konkrétně do 2. pěšího pluku 1. československé pěší divize pod vedením pozdějšího armádního generála Jana Satorie. Po pádu Francie v květnu 1940 odešel do Velké Británie, odtud byl vyslán k formujícím se československým jednotkám v Buzuluku jako polní soudce. Při cestě do Murmansku byl náhodou svědkem potopení slavné lodi Scharnhorst. Z Murmansku se dostal do Buzuluku a s československými jednotkami přišel v roce 1944 do oblasti Volyně.

Anna Pajerová se po příchodu Rudé armády na Volyň chtěla zapojit do boje po boku polských jednotek. Přece jenom se cítila být spíše Polkou než Češkou. Okolnosti ji však dovedly k tomu, že nakonec vstoupila do formujícího se 1. československého armádního sboru. Bratr se přihlásil do armády již předtím a Anna se rozhodla za ním jet: „A tam za mnou přišel, já jsem to nevěděla, on to byl Hrdina Sovětského svazu – Buršík. On mi jenom říkal: Jděte do armády, tam se můžete mít daleko líp než tady. Já jsem potom přijela domů, tatínek zemřel a o všechno se staral nejstarší bratr. Já říkám: Jinco, co říkáš, měla bych jít do armády? On říkal: No to by bylo nejlepší. Teď já jsem myslela, že bych šla do polské školy učit, a on říká: Jak se tady usadí Rusové, Poláci půjdou pryč. Protože Poláci nenáviděli jak Němce, tak ještě víc Rusy.“

Anna byla poslána k armádnímu prokurátorovi. Doktor Malášek se dozvěděl, že u prokurátora jsou nějaké volyňské Češky, a chtěl se dozvědět, na jaké úrovni je jejich český jazyk. Společně s prokurátorem zjistili, že její znalost češtiny je výborná, a sám doktor Malášek radil Anně, aby zůstala u prokurátora, že na frontě budou daleko horší podmínky. Mohla zde v bezpečí týlu pracovat pro armádu, zapisovala by úřednické záležitosti. 

Anna Pajerová byla ale odvelena ke spojařům, ovšem kapitán radil Anně, aby si pana Maláška vzala, vždyť stejně chodí spolu. Anna dala na radu a vzala si ho, zároveň se tím vyhnula funkci spojaře, neboť byla přeřazena k polnímu soudu za svým mužem. Svatba proběhla ještě na polském území.

Zbabělost, zběhnutí a neuposlechnutí rozkazu byly nejhorším proviněním

Přestože se vojenský polní soud značně odlišoval od soudu v mírové době, neexistovalo vězení a i polní soud, ačkoliv byl v týlu, se ocital v nebezpečí, snažil se soudce Malášek podle své manželky Anny soudit humánním způsobem. Sama figurovala jako zapisovatelka soudu. Jednou se dokonce kvůli soudním záležitostem vydal na frontu a dostal za to vynadáno.

Mezi vážné přečiny se neřadily krádeže nebo znásilňování, ale nejhoršími byly zbabělost, zběhnutí a neuposlechnutí rozkazu. Paní Anna Malášková vzpomíná na různé případy u polního soudu – na to, jak nějaký Maďar žádal před popravou vyzpovídat se knězi, na další odsouzené k trestu smrti, ale také na spor jistého vojáka s Ludvíkem Svobodou. „Svoboda si zavolal jednoho majora a řekl mu: Zítra budete hájit tamhletu kótu. A on mu řekl: Pane generále, to neudělám. A on říká: Vy jako můj první spolubojovník mi odepíráte poslušnost? On říká: Ne, já to neudělám, protože doma na ně čekají rodiče, čekají na ně manželky, čekají na ně děti a ta jednotka je v takovém stavu, že není absolutně možné, abychom šli do útoku. Až se to doplní... Tak on ho právě žaloval za neuposlechnutí rozkazu a můj muž ho zprostil obžaloby. A tím si to rozházel se Svobodou."

O nějaké hygieně se na frontě nedalo zcela jistě ani mluvit, ale ani u polního soudu nebyla hygiena na vysoké úrovni. „V Prešově nás dali do bytu k nějakému právníkovi. A teď ta jeho manželka byla taková příjemná mladá žena, krásně nám nastlala postel a můj muž říká: My na té posteli nebudeme spát, my budeme spát na zemi. A ona: A prečo? A můj muž říká: No, protože máme vši. A ona říká: To nevadí… To se mi od ní strašně líbilo… Já to vyperu potom všechno. Ale já bych to nesnesla... Vy jste na frontě všelijak spali a tady u nás budete spát v posteli. Na to přišel její muž, ten advokát, a řekl mužovi: Tady jděte na náměstí, tam je lékárna a tam koupíte něco na ty vši, aby vás netrápily. Tak muž hned šel, a jak jsme se pak namazali, tak do rána to bylo jako na bojišti, všude mrtvé vši."

Vysídleni do Liběšic

Po válce se manželé Maláškovi usadili v Praze. Ovšem stejně jako kolegové z armády měl i doktor Malášek problémy s KSČ. Byl vyhozen ze zaměstnání a celá rodina byla nuceně vystěhována za Prahu do Liběšic na Litoměřicku. Do Prahy se mohla rodina Maláškových vrátit až v roce 1968, v době změny politického klimatu. Jelikož byli v očích komunistické strany nepřátelé, měly se studiem problémy i jejich děti. Dnes už ani jedno z nich v České republice nežije.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa