Čtvrtek 22. říjen 2020
Svátek slaví Sabina, zítra Teodor
Oblačno 15°C

Nemohli nám zabránit, abychom se milovali, říkají pamětníci, kteří byli vyhnanci

1. října 2020 | 06:00

Ona byla sudetská Němka, on Maďar. Po válce museli oba opustit své domovy jako nepřátelé Československa. Setkali se jako nevolníci na nucených pracích na Berounsku a zůstali spolu napořád. 

Když se Ondřej a Marie Anna na jaře 1947 poprvé setkali v kuchyni na statku v Málkově, nerozuměli si ani slovo. On byl Maďar, ona sudetská Němka. „Vidím ji jako dneska, měla takovou červenou papulu a krátkou šedivou bundičku z vojenského mundúru, moc jí to slušelo. A pořád běhala okolo mě. Říkal jsem si: ,Páni, já ji musím zabrzdit‘,“ vypráví Ondřej Rácz.

„Pořád na mě mrkal,“ vzpomíná si Marie Anna Ráczová. Jazyková bariéra ale v tu chvíli nepředstavovala to nejhorší. Oba mladí lidé, kterým v tu dobu nebylo ještě ani devatenáct, se v Málkově u Berouna ocitli nedobrovolně. Přivezli je sem na nucené práce. Jako příslušníci nepřátelských národů neměli v poválečném Československu žádná práva. Nebyli občané druhé kategorie, nebyli totiž vůbec občané – ocitli se v postavení nevolníků nebo otroků.

Vypukla panika: Vezou nás na Sibiř!

Po skončení druhé světové války musely osvobozené Československo opustit přes dva miliony Němců a Maďarů. Některé z nich ale úřady neposlaly hned za hranice. Desetitisíce byly nasazeny na nucené práce v továrnách a v zemědělství, kde v té době citelně chyběly pracovní síly. Týkalo se to zejména těch nejchudších, kterým se nedal zabavit žádný zajímavý majetek.

Takzvaný vnitřní odsun znamenal trvalé vyhoštění z domova. Do původního bydliště se vyhnanci už nikdy nesměli vrátit nebo ve svých domcích a bytech po letech našli nové nájemníky. Nesměli cestovat, vzdělávat se, změnit práci, neměli žádné doklady, protože ztratili československé občanství. „Měli jsme právo jenom pracovat a nic víc,“ říká Ondřej Rácz.

Ondřej vyrostl v Maďarsku v rodině chudého truhláře ve Velkém Blahově – tenkrát Nagy Abony – na území, které po válce připadlo Slovensku. Snil o tom, že půjde studovat na kněze. Jenže záhy po osvobození bylo jasné, že jeho osud se bude vyvíjet jinak. Jejich vesnici řídil věčně opilý sovětský komisař Sergej, ruští vojáci jim bez zábran brali jídlo a zásoby, případy znásilnění místních žen nikdo nevyšetřoval a nestíhal. Před Vánoci 1946 se u nich doma objevili čtyři vojáci. Celé rodině poručili sebrat si osobní věci a nasednout na korbu malého náklaďáku. U vrat už postával nový obyvatel jejich domu, partyzán s vojenským chlebníkem pověšeným na krku, který čekal, až Ráczovy odvezou.

Na nádraží v Dunajské Stredě je čekal přestup do nákladního vlaku. Viděli, že k vlaku svážejí maďarské rodiny z celého kraje. Mezi vyhnanými vesničany se šířila panika: prý je povezou do lágru na Sibiř! Oddechli si až po několika hodinách, když škvírami mezi prkny ve stěnách vagonu dokázali přečíst názvy nádraží, která míjeli. Jeli na západ, právě projížděli přes Moravu.

Teď už budeme Němce bičem popohánět

Cesta rodiny Ráczových skončila v Málkově u Berouna, kde byli přiděleni k práci na statku Josefa Karbana. Jejich nový zaměstnavatel neměl, kde by Ondřeje a jeho sedm sourozenců ubytoval, a tak první půlrok spali v konírně. Materiální podmínky byly neslavné, statkář Karban se k nim však podle Ondřejových slov choval poměrně slušně. „Byli jsme jako trestanci, ale lidi na nás byli hodní, už nám nehrozilo nějaké ponižování. Řekl bych, že pan šéf nás chránil,“ vysvětluje.

To ale rozhodně neplatilo o jeho českých zaměstnancích. Místní zemědělští dělníci si nebrali servítky. Když se v předjaří roku 1947 rozneslo, že přivezou na práci sudetské Němce, jedna z žen se vyjádřila: „Teď už nebudeme pracovat, teď už jenom budeme Němce bičem popohánět.“

Tou německou rodinou, kterou se Češi chystali „bičem popohánět“, byla právě rodina Ondřejovy budoucí manželky Marie Anny, tehdy Annemarie Trüber. Pocházeli ze Starého Rybníka u Chebu a válka jejich rodinu tragicky poznamenala. Tři synové Trüberových padli nebo zmizeli na východní frontě, s rodiči zůstali jen Marie Anna a její nejmladší bratr Antonín. Po osvobození je odvedli nejdříve do chebského lágru, kde soustřeďovali místní německé obyvatelstvo, později do dalšího tábora u Nové Vsi. „Tam byli komisaři, ti mohli dělat, co chtěli,“ konstatuje lakonicky Marie Anna.

„Naprosto nemajetné lidi tu nechali na práci. Ti, kteří měli majetek, ti museli odejít,“ vysvětluje Ondřej Rácz, proč rodinu jeho budoucí ženy neposlali do Německa. Další nucenou zastávkou rodiny Trüberových se stal statek v Málkově. A právě tady se na jaře 1947 Ondřej a Marie Anna poprvé setkali.

Nemohli nám zabránit, abychom se milovali

Jiskra přeskočila okamžitě. I když neznali společnou řeč, mohli se dorozumívat pohledy a doteky. A společné postavení vyhnanců na dně společnosti, vykořeněných lidí bez domova, jejich vztah jen posilovalo. „Ondřej za mnou jezdil na koni jako nějaký princ,“ vzpomíná Marie Anna na období, kdy dočasně bydlela s otcem pár kilometrů od Málkova, ve Skuhrově. První syn Herbert se jim narodil v dubnu 1948, vzít se ale zatím nemohli, protože neměli doklady ani občanská práva. „Ale nemohli nám zabránit, abychom se milovali,“ říká Ondřej Rácz.

V roce 1949 dostali Ráczovi dopis, že se mohou vrátit na Slovensko do Velkého Blahova. Ondřej se spolu s bratry vydal obhlédnout situaci: v jejich domě žil nyní nový nájemník. Onen partyzán s chlebníkem, kterého viděli u vrat v den vyhnání, se ze strachu odstěhoval. Byl totiž svědkem dramatu v sousedství, kde navrátilci raději dům zapálili, když se ho nový majitel nechtěl vzdát.

Také Ráczovi se dostali do střetu s novým obyvatelem svého domu, odmítli přidělený náhradní byt. Nakonec se domohli svého a mohli se nastěhovat domů. Ale Ondřejovi se na Slovensku stýskalo: „Marie Anna mi načmárala dopis, abych se sbalil. Tak co tady budu dělat, říkal jsem si.“ Dobrovolně se vrátil k sedláku Karbanovi, který na svém bývalém statku zůstal po znárodnění jako správce.

Mladší syn ho ani nepoznal

„Tři roky jsme neměli občanství, my jsme měli akorát povinnost pracovat. Bez dokladů jsme nemohli ani do kina,“ říká Ondřej Rácz. Občanství získali roku 1949, a v roce 1950 se tak konečně mohli vzít. V té době už měli dva syny, Herberta a Rudolfa. Šéf statku Josef Karban jim vystrojil svatbu: nachystal hostinu, půjčil auto a pro mladou rodinu uvolnil na statku dvě místnosti.

Jenže občanství přineslo Ondřejovi také vojenskou povinnost. Roku 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům na šachtu do Karviné. Krátce po jeho nástupu na vojnu přišly na svět další dvě děti, dvojčata Ondřej a Josef. Za dva roky a čtyři měsíce ho rodina směla navštívit jen jednou, po roce a půl. „Rudík mě skoro nepoznal, u brány brečel, když mě uviděl. Vojáci koukali, co jsem to za otce,“ říká smutně Ondřej. Kontakt udržovali hlavně pomocí obrázkových dopisů, které Marie Anna Ondřejovi posílala, protože neuměla psát česky.

Nechci odškodnění, jen omluvu

Po Ondřejově návratu do civilu konečně mohli začít žít obyčejným rodinným životem. Těžká práce s dobytkem, skromný plat, který dostávali – to všechno se jim v porovnání s útrapami, které prožili po válce, jevilo jako světlá budoucnost. Svůj osud přijali s pokorou a nikdy si nestěžovali. Vedle svých čtyř synů se starali také o Mariina mladšího bratra Antonína, kterého rodinná minulost poznamenala nejvíc: těžká fyzická práce v dětství a alkoholismus od útlého mládí způsobily, že nebyl schopen se o sebe postarat sám.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

V průběhu září a října se na 11 místech po celé republice uskutečnil pátý ročník benefičního Běhu pro Paměť národa. Celé soutěžní klání se ukončí v sobotu 24. října závodem v Ostravě. Hlavním cílem bylo tradičně získat finanční částku na podporu jedné z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě.

Běh pro Paměť národa

Autor: Paměť národa