Jarmila Nohavičková: Učit děti za komunismu bylo horší než za nacismu | Pro ženy | Blesk.cz

Jarmila Nohavičková: Učit děti za komunismu bylo horší než za nacismu

29. srpna 2019 | 06:00

Jarmila Nohavičková, rozená Chytilová, se narodila v roce 1923 v Ústíně u Olomouce. V roce 2010 byl kolem její osoby velký mediální rozruch. Spolu s rodinou manžela byla totiž v padesátých letech v rámci akce Kulak vystěhována z obce Brníčko na Uničovsku. Takových lidí byly sice tisíce, ale jen málo z nich skončilo po letech u soudu. 

Jarmila Nohavičková pochází z učitelské rodiny. Otec Jan Chytil byl řídícím učitelem, a proto se rodina často stěhovala. Období 2. světové války zažili Chytilovi v obci Loučany. Protože otec uměl jako jediný v obci německy, byl dosazen nacistickou správou jako starosta. Z nové funkce se však neradoval. Tušil, co mu v budoucnu přinese, a i když se snažil lidem všemožně pomáhat, tak ho někteří obyvatelé morálně odsoudili.

"On stále říkal, že politika je špinavá věc. Už tehdy. Ale byl hluboce vlastenecky založen. Za okupace dělal starostu a strašně ho to trápilo. Ale on byl jediný v Loučanech, který uměl německy. Oni ho prostě ustanovili starostou a tatínek byl z toho strašně nešťastný, protože věděl, že jednou ho ti lidi odsoudí. A taky se tak stalo. Ti lidé nevěděli, co pro ně táta udělal. Pro celou vesnici, pro každého člověka tam. To oni nevěděli,“ vzpomíná Jarmila Nohavičková a dále mluví o otcově vlasteneckém cítění. "Tatínek, když byl za války ve škole, tak dětem kázal zavřít okna a zpíval s nimi československou hymnu."

Jarmila se nakonec stejně jako rodiče rozhodla pro učitelskou dráhu. Studium za války nebylo jednoduché, obzvlášť když maturovala v období heydrichiády v roce 1942. Po maturitě byla paní Jarmila nasazena jako telegrafistka na dispečinku hlavního nádraží v Olomouci. Vzpomíná, že i když byl její vedoucí Němec, byl dobrým člověkem a zařídil jí, aby mohla učit. Pamětnice tak v lednu 1943 nastoupila ve škole v Náměšti na Hané. 

"Žáci tam byli jen o pět let mladší než já. Všichni byli do mě zamilovaní,“ vzpomíná paní Jarmila a dále mluví o tom, že učení za nacismu bylo jednodušší než za komunismu. Všichni totiž věděli, kdo je jejich nepřítel, ale za komunismu existovaly ve sboru dva tábory a učitelé si museli dávat pozor, co řeknou, aby je náhodou někdo neudal.

"Tchána komunisté zavřeli a nás vystěhovali"

V roce 1946 se pamětnice provdala za Jiřího Nohavičku. Pocházel ze statkářské rodiny a ona jen z chudé učitelské. Zpočátku tak nikdo z rodičů jejich lásku rozhodně nepodporoval. "Ona ta naše láska byla velká, a tak já ani on jsme neposlechli.“

Tchán pamětnice se jmenoval stejně jako manžel Jiří Nohavička. Byl bývalým čs. legionářem, který v Rusku prošel celou anabází na transsibiřské magistrále. Domů se vrátil až dva roky po válce, v roce 1920, a jako odměnu za služby novému státu dostal statek na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi v kolonii Boťany u Čierné nad Tisou.

"Pole a tak byla na Podkarpatské Rusi, ale ta kolonie byla na Slovensku. Bylo tam asi dvacet osm rodin legionářů, a to všechno tam vlastně připravil tchán. Byli tam velice šťastní," říká paní Nohavičková. V roce 1938 jejich pozemky zabrali Maďaři a všichni legionáři museli s rodinami utéct. Hospodářství Jiřímu Nohavičkovi staršímu už po válce nevrátili, a tak přišel poprvé o veškerý svůj majetek.

Rodina se nakonec usadila na Olomoucku a během války se J. Nohavička starší zapojil do protinacistického odboje. Mimo jiné spolupracoval se Stanislavem Svozilem z Loučan, nad kterým byl dvakrát vynesen trest smrti. S ním navázal J. Nohavička st. spolupráci i po roce 1948, kdy v rámci protikomunistického odboje fungoval jako spojka a schovával na svém statku zbraně.

V roce 1945 totiž dostal J. Nohavička starší statek po Němcích v Brníčku u Uničova. Ten byl po pobytu ruských vojáků v dezolátním stavu a nějakou dobu trvalo, než ho rodina dala do pořádku. Ani toto hospodářství mu ale dlouho nevydrželo. Po roce 1948 převzali moc ve státě komunisté a v obci se začala důsledně prosazovat kolektivizace zemědělství. V rámci akce Kulak byl národním výborem v čele s Ladislavem Nakládalem Jiří Nohavička st. určen jako největší třídní nepřítel a jako odstrašující případ pro ostatní, kteří by se chtěli protivit vůli strany, byl odsouzen. Bylo rozhodnuto o jeho zatčení a vyvlastnění majetku.

Dne 3. prosince 1951 si pro J. Nohavičku st. přijela StB. Naštěstí zbraně, které v domě ukrýval, stačil schovat syn Jiří. Jinak by nepochybně následoval mnohem horší trest. "Když jsem přijela domů, tak na dvoře stály dva antony. Když jsem přišla do našeho bytu v prvním poschodí – tchán a tchyně bydleli dole – tak jsem ten byt nemohla poznat. Všechno bylo přeházené, ale neukradli nic. Oni hledali nějaké důkazy. Ty zbraně u nás shodou okolností nebyly."

Jiří Nohavička starší byl obviněn z neplnění dodávek a nezaplacení vyměřené pokuty. Jarmila Nohavičková se ho za pár dní po jeho zatčení vydala hledat do Šternberku. "Tam mně řekli, že ho dali k soudu do Olomouce, tam jsem se nakonec vydala. Zaklepala jsem na první dveře, kde bylo napsáno prokurátor, a kápla jsem hned na toho správného. Já vím, že to byl asi komunista. Ale byl velmi seriózní člověk, a ten mi řekl: Paní Nohavičková, on tady byl. Oni ho sem odvezli. Ale já jsem ho neměl za co odsoudit. On je nevinný. Já jsem ho musel propustit."

"Vzali ho nazpět do Šternberka a tam měli pravomoc jako MNV, že mohli za přestupky odsoudit na půl roku. Oni mu tam napařili trest za nedodávku mléka a ještě jakousi nedodávku. Ale my jsme to mohli zaplatit. My jsme měli ve spořitelně peníze. Oni je ale zablokovali a převedli na MNV ve Šternberku. Mě dodnes zajímá, co se s nimi stalo, tam bylo asi sto sedmdesát tisíc. My bychom ty pokuty klidně mohli zaplatit, ale to MNV nám peníze nesmělo vydat," vzpomíná.

Ani ne za čtrnáct dní bylo Ladislavem Nakládalem podepsáno rozhodnutí, podle kterého se měli všichni do čtrnácti dnů vystěhovat z okresu. "Den před 15. prosincem byla schůze, kde se rozhodovalo, jestli si vůbec můžeme něco vzít, a Nakládal řekl, že mně výsledek přijde večer říct. Opravdu zazvonil, vzal mě za ruku a dělal takhle – jako že mu ho mám podržet. Já jsem mu liskla a šla jsem domů. Byl to primitiv."

Jarmila Nohavičková byla také vyhozena ze školy ředitelem Vybíralem, který se k ní zrovna vybíravě taky nechoval. "Jeden den učím a vtom se otevřely dveře a byl tam ředitel, zůstal stát ve dveřích a řekl: Sbalte si svoje saky paky, a ať jste ze školy venku. Já jsem věděla proč, ale ty děti nevěděly. Já jsem si sebrala svoje věci a šla jsem. A ty děti, tak ty hlavy – já dodnes vidím jejich oči. V nich bylo: Proč?! Já jsem se ještě ve dveřích zastavila. Ten ředitel mě chytil za ruku, cápl mě na chodbu a zavřel dveře. Teď jsem šla do sborovny, kde jsem měla oblečení, a přišla za mnou jedna kolegyně. Já jsem strašně plakala a ona říkala: Jarko, neplač! Neukazuj se jim tak. To jsou dacani. Prosím tě, buď statečná!"

Dne 15. prosince 1951 se rodina musela vystěhovat. Na statku nechali veškerý majetek. S sebou si mohli vzít jen nábytek, který dostala Jarmila Nohavičková jako věno. "Manžel odjel maličkým nákladním autem. Tam seděli šofér, zhroucená babička a manžel, aby to mohl sundat. A já s dětmi jsem šla v hrozném počasí. Jiříček dvouletý... Já jsem ho měla v kabátě. Jaruška čtyřletá si nesla kufříček, svou panenku. Ona šlapala dobře tři kilometry na nádraží v Uničově. A šlapala a šlapala. Já jsem ji držela za ruku, druhou jsem držela Jiříčka. Neměla jsem ani korunu. Za dědinou Brníčko na mě čekala stará paní a dávala mně dva tisíce korun. Já jsem si je vzala, abych si mohla koupit jízdenku." Paní Nohavičková také vzpomíná, že většina lidí v obci s nimi soucítila, ale nemohli nic dělat, jen malé procento obyvatel souhlasilo s jejich vystěhováním.

Vystěhovali se do Loučan k jejím rodičům. Po nějaké době se Jarmile Nohavičkové podařilo získat místo učitelky v Drahanovicích. Pět let ale musela pracovat tajně, bez papírů. Potom byla díky řediteli školy v Náměšti na Hané konečně zaměstnána oficiálně. Horší to bylo pro jejího manžela, který byl srdcem i duší zemědělec. Ten musel jít pracovat do továrny a velmi těžce to snášel.

"Manžel byl ryze zemědělský typ. Když nás potom vyhnali a on šel dělat do továrny a když potom poprvé přišel z práce, položil mně hlavu do klína a strašně plakal a říkal: Járo, já to tam nevydržím, já pod sebou nemám hlínu a nad hlavou nebe. Nakonec tam vydržel sedmnáct let, a tak mu to zničilo zdraví, že po sedmnácti letech musel odejít." Jiří Nohavička mladší zemřel v roce 1995 a posledních pět let života byl osmnáct hodin denně napojen na přístroj, přes který mohl dýchat.

Jiří Nohavička starší se z vězení vrátil po půl roce, ale ještě několik let byl na každém kroku sledován estébáky. V roce 1961 mu komunisté ještě vyvlastnili rodinný dům v Loučanech, ve kterém se nacházel obchod. Zabrala ho tehdejší Jednota. Zemřel v roce 1972, krátce po smrti manželky Marie. "On bez ní nemohl žít."

Restituci po roce 1989 zařizovala hlavně Jarmila Nohavičková. Její manžel byl v té době již těžce nemocen. Většinu hospodářských budov jim vrátili, ale bez vybavení. Některé budovy byly ale obydleny civilními osobami, a za ty dostali finanční náhradu. V jedné z nich dokonce bydlela sestra Ladislava Nakládala, která nechtěla paní Nohavičkovou při restitucích ani pustit dovnitř. Jarmila Nohavičková se domnívá, že to bylo kvůli rodinnému nábytku, který se v domě nacházel. Na pozemky bývalého hospodářství se nakonec nastěhovala dcera pamětnice. Jejím sousedem není nikdo jiný než Ladislav Nakládal.

Paní Jarmila nepřestala bojovat ani po roce 1989, hned v devadesátém roce se stala členkou Občanského fóra. Starala se i o své okolí. I díky její aktivitě bylo zachráněno Terezské údolí, které je dnes jedním z nejkrásnějších míst kraje. V jejím případě proběhl v letech 2009 a 2010 soud s bývalým předsedou MNV Brníčko Ladislavem Nakládalem, který byl nejspíš za perzekuci rodiny spoluodpovědný. V dubnu 2010 byl jako vůbec první komunistický funkcionář zapletený do kolektivizace v padesátých letech odsouzen Okresním soudem v Olomouci k dvouletému podmíněnému trestu. Ladislav Nakládal se ale odvolal k vyšší soudní instanci...

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert -  Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518Thom ArtwayMichal Ambrož & Hudba PrahaJaroslav HutkaJan BurianVladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.

Lístky k zakoupení v síti Ticketstreamhttps://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.


Autor: Aneta Valešová, Paměť národa