2°C
Ubohý dítě sokolský
Vyrůstala jako jedináček s rodiči v Praze 6 ve Střešovicích. Od útlého dětství byla formována ušlechtilým, vlasteneckým a přírodymilovným sokolským duchem zděděným po dědečkovi, který cvičíval ještě s bratrem Tomášem Garriguem Masarykem. "Babička říkávala z legrace, že jsem ubohý dítě sokolský. Tatínek byl župním vedoucím žactva a maminka zase cvičila mladší dívky. Brávala mě do tělocvičny snad od mého narození.“
Školu nám zabrali Němci
Začátek války zastihl Dagmar Procházkovou v jejích třinácti letech a napjatá atmosféra tehdejšího všesokolského sletu v roce 1938, kterého se účastnila, byla předznamenáním věcí příštích. Na jaře následujícího roku už se zatajeným dechem sledovala na Letné průjezd německých motorek se sajdkárami a brzy nato tito vetřelci zabrali budovu státního gymnázia ve Sládkově ulici, kde studovala.
Táta nás nechtěl děsit svým odbojářstvím
Domů se pamětnice vracívala oklikou, aby se nejdříve přesvědčila, zda u domu nestojí podezřelá auta. Nad sokolskou rodinou Weitzenbauerových se totiž vznášel permanentní stín obav. Tatínek byl stále jedním z mála výše postavených sokolů v okolí, kteří ještě nebyli zatčeni. Dagmar Procházková ani její maminka tehdy ale netušily, jak opodstatněné jejich obavy byly. "Všimla jsem si, že tatínek občas dělal zvláštní věci. Například jednou se vrátil pozdě, celý špinavý a potrhaný. Říkal, že musel přelézt hřbitovní zeď, protože ho někdo honil. Nebo někam odcházel a bral s sebou potravinové lístky, ale vždycky to nějak zdůvodnil a my po tom nepátraly."
Až po válce se pamětnice dozvěděla, že tatínek byl členem odbojové skupiny Jindra. Členství nejen v této skupině stálo při následné heydrichiádě život na tři sta lidí z řad odbojářů a jejich rodinných příslušníků za to, že podporovali české parašutisty vyslané z Anglie a připravovali podmínky pro zdárné provedení atentátu na Heydricha. "Pochopitelně nám o tom tehdy tatínek neřekl, v domnění, že nás naše nevědomost ochrání a také že sníží riziko prozrazení. Ani po válce o tom ale nemluvil. Jen řekl, že rozdával potravinové lístky těm, kteří to potřebovali."
Nucené práce byly peklo, nemocnice ráj
Ročníky 1922–1924 už byly totálně nasazovány do Německa, pamětnice, narozená až v roce 1925, patřila mezi ty šťastnější, kteří mohli pracovat ve své domovině. Ona konkrétně v Praze, ve kbelské montovně telegrafních zařízení Ostmarkwerke.
Aby stihla být v práci v šest hodin ráno, musela ji maminka budit v půl čtvrté. Ani tak ale nebylo jisté, že se dostane do práce včas. Několik přestupů a přeplněná hromadná doprava, do které se někdy ani nedostala, byly jen začátkem jejího trápení. Přijít pozdě nepřipadalo v úvahu, nuceně nasazeným dělníkům neustále šlapala na paty hrozba kárného postihu, který mohl znamenat i koncentrační tábor. Nařízení, že mladiství nesmějí pracovat déle než osm hodin, neplatilo. Dagmar Procházková musela dřít ve dvanáctihodinových směnách.
"Pracovala jsem i celé noci, od šesti do šesti. Jídlo, které mi dávala maminka s sebou, jsem ani jíst nemohla, měla jsem žaludek naruby. Byly tam strašné pachy z laků. Ten agresivní puch se ani nedá popsat, ale šel rovnou do žaludku. To mi dělalo víc potíží než to, že jsem tvrdě pracovala. Ani to by ale pořád nebylo tak hrozné. Nejhorší byla psychika. Protože najednou se ze školních lavic dostat do tak tvrdého života... Vadilo mi to vstávání, to osazenstvo, které tam bylo, a pak takové – zneuctění, řekla bych. Proč jsem to vůbec měla dělat? Nervově jsem to odnesla a nejvíc utrpěl můj žaludek."
Lékař nechtěl nechat nuceně nasazenou studentku doma, protože se bál postihu. Ale situace byla stále vážnější. Jedné noci ji dozorci našli ležet u záchodů. Bylo jí tak zle, že už nedokázala nic předstírat. Pak vzaly věci rychlý spád. Se zánětem žlučníku, zhoršenou funkcí žaludku a slepým střevem si konečně mohla odpočinout v motolské nemocnici. "Připadala jsem si tam jako v ráji, protože pro mě byla nemocnice vysvobozením," vzpomíná.
Nálety přežila díky králíkovi na smetaně
Bylo 14. února 1945, když americká osmá letecká armáda se základnami ve Velké Británii chystala nálet na Drážďany. Dodnes není zcela prokázáno, zda šlo o tragický omyl při navigaci a záměnu Drážďan za Prahu, nedbalost, nebo snad dokonce záměr. V každém případě stál nálet život na 700 lidí a dalších 1184 osob bylo těžce zraněno. Devatenáctiletá Dagmar Procházková jen shodou šťastných okolností zůstala mezi živými.
"Pracovní dobu jsme měli od osmi do dvanácti a od dvanácti do dvou bylo volno. Bydleli jsme stále ve Střešovicích, a protože maminka byla doma a vařila, jezdívala jsem tramvají dvacítkou na ty dvě hodiny na oběd domů. Stíhala jsem se akorát najíst a hned zase zpátky do práce. Tak to bylo každý den. Jednou se ale mamince podařilo sehnat králíka. To bylo tenkrát něco! Udělala ho na smetaně. Říkala: ‚Nepojedeš domů, dám ti ho do kastrůlku a v práci na kamnech si ho ohřeješ...‘ Ohřívala jsem si tedy toho králíka, a najednou slyším strašný šrumec. Tma jako v pytli a něco padalo. Sutiny a prach. A děsné rány. Bylo to strašné. Najednou jsem se ocitla pod stolem a pak ve skříni. Ale jak jsem se tam dostala, to nevím. Byl to pud sebezáchovy...“
Doktorát už si udělat nesměla
Dagmar Procházková měla celou válku před očima jediný cíl: dostudovat. Do gymnázia se vrátila již jako devatenáctiletá hned na jaře 1945 a už v září skládala maturitu. Následně byla přijata na Univerzitu Karlovu v Praze. Chtěla studovat psychologii, a to tehdy bylo možné jen ve spojení s filozofií. Dostudovat stihla s odřenýma ušima, protože rok 1948 opět rozdělil lidi na dva znepřátelené tábory a studenti i profesoři s nekomunistickým smýšlením se stávali nepohodlnými.
Dagmar Procházková vzpomíná, jak se v roce 1948 v univerzitní aule konalo názorové klání mezi profesory a studenty. "Bylo narváno, že se sedělo až na oknech. Profesoři odlišných názorů bojovali tvrdě; div si nešli po krku. Takto se velmi rychle zjistilo, kdo je na čí straně, a mělo to své dohry při prověrkách v roce 1949. Kdo ale prověřoval? Ti kluci straníci, kteří s námi byli v té aule a se kterými jsme se hádali. Koho chtěli, toho odrovnali. Mě taky. Sokolem a vším možným. Vyčítali mi: Ty ses taky projevovala a prostě nemáš to cítění. Tušila jsem, co bude následovat, a tak jsem rychle ukončovala všechny předměty a dělala zkoušky, abych měla školu hotovou.“ Doktorát už si přesto udělat nesměla, ale absolutorium už jí vzít nemohli. Titul jí přiznali až později, když se politická situace změnila.
Tatínek, podvraceč lidovědemokratické republiky
Nejtvrdší politické represe první poloviny padesátých let měl již národ za sebou – na popravišti našlo smrt na 240 nepohodlných. Přesto ještě v roce 1958 měla rodina Weitzenbauerových strach, že Václav Weitzenbauer dostane provaz.
"V padesátém osmém roce byl tatínek zaměstnaný v tiskárně jako mechanik, můj manžel na ministerstvu a synovi byly čtyři roky, bydleli jsme spolu s mými rodiči v Praze-Liboci. Zničehonic zazvonil zvonek a před domem stála dvě černá auta. Hlavou už mi proběhlo nejhorší, ale to jsem ještě nevěděla, jestli jde o tatínka, nebo o manžela, který býval členem skauta...,“ popisuje Dagmar Procházková první okamžiky, z dnešního pohledu značně absurdní, které ovšem převrátily rodině život naruby.
Domovní prohlídka StB za přítomnosti sousedky trvala od dvou hodin do osmi. "Hrabali se úplně ve všem a můj čtyřletý synek, který vůbec nechápal, o co jde, pořád žadonil, abych mu četla Broučky. Neumíte si představit, jak mi bylo... Estébáci prohledávali všechno, knihovnu, list po listu, ale nic zajímavého nenašli, jen turistické pohlednice a dopisy nebo několik sokolských písniček napsaných na mém psacím stroji, který mi hned zabavili."
V té chvíli byl již Václav Weitzenbauer zatčen, a to spolu s dalšími jedenácti bývalými členy tehdy již neexistujícího Sokola. Dagmar Procházková týden nevěděla, kde tatínek je, a až na ministerstvu vnitra zjistila, že sedí ve vazbě v Ruzyni. Tam každého z bratrů sokolů vyšetřovali půl roku, hlavně v noci. "Když jsme já a maminka směly tatínka konečně po několika měsících navštívit, byl to vyhublý, ztrápený člověk. To byla hrozná situace,“ popisuje pamětnice. V té době mu bylo osmapadesát let.
Vidět tatínka v řetězech byl nejhorší zážitek mého života
"Jednou jsem šla náhodou po městě, a když jsem procházela kolem vinohradského soudu, zrovna tam přijelo auto s vězni, kteří vystupovali ven... A mezi nimi jsem poznala tatínka! No to byla rána! Vidět vlastního otce takhle, to bylo příšerné... Nemohl mě vidět, protože musel jít se skloněnou hlavou. Říkala jsem si: Kdybys aspoň pohnul očima, stojím tady vedle tebe…“
15. ledna 1959 mu byl přečten rozsudek s trestem tři roky odnětí svobody nepodmíněně. Rodině se ulevilo, že to nedopadlo hůř. V rozsudku se například dočteme, že v roce 1954 do skupiny svých přátel měl pan Weitzenbauer přinést několik letáků Svobodné Evropy. Také prý rozmnožoval dopis spisovatele Karla Čapka z roku 1938 namířený proti kolaborantům, a měl tak provokativně poukazovat na politickou paralelu. Prozápadní texty měl údajně přinášet i v letech 1956 a 1957.
Maminka to odnesla nejvíc
Odsouzení pana Weitzenbauera za podvratnou činnost mělo dramatický dopad na celou rodinu. Maminka pamětnice, která byla celý život v domácnosti a zůstala náhle prakticky bez prostředků, dostala mrtvičný záchvat. Naštěstí to trvale odnesla jen ruka, a to zhoršenou pohyblivostí.
O devatenáct let mladší bratr pamětnice nesměl studovat a byl rád, že se mohl vyučit alespoň soustružníkem. Dagmar Procházková se ani nepokoušela vrátit se do práce, i když každá koruna navíc by byla dobrá.
Manžel pamětnice se ale v nejtěžší chvíli zachoval bezvadně. Jeho zkušenosti technického úředníka byly žádané, a tak i bez členství v KSČ a navzdory politicky pronásledovanému tchánovi o práci nepřišel. "Manžel mi řekl: Musíš teď počítat, že nás je v rodině o dva víc. Naše rodina s malým synkem, moje maminka i bratr jsme tedy žili z manželova platu. Bylo to těžké, ale šlo to.“
Tatínek se dočkal rehabilitace, tu za normalizace ale zrušili
Trápení ale definitivně neskončilo ani návratem tatínka po amnestii v roce 1960. Muž, který celý svůj život zasvětil dětem v Sokole, měl nyní veškerý zákaz styku s mládeží. I když se pak ještě vrátil do pracovního procesu, musel splácet náklady na vězení, a i když si celý život připlácel na důchod, nakonec dostal jen minimální penzi.
Rehabilitace se pan Weitzenbauer dočkal na konci šedesátých let a stát jej odškodnil dvaceti tisíci korunami. S nástupem normalizace v roce 1971 bylo ale rozhodnutí soudu o nevině opět zrušeno a Dagmar Procházková si vzpomíná, že musel peníze státu vrátit. Zemřel v roce 1975 a jeho žena nedlouho po něm.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.
Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!
